Napřed nějaký anglický lord a po něm i jeden biskup z téže země vyčetli Goethovi, že jeho Werther vyvolal epidemii sebevražd. Goethe jim odpověděl v rovině vpravdě ekonomické: »Váš obchodní systém má na svědomí tisíce obětí, nemohli byste těch několik odpustit i Wertherovi?«
   (Roland Barthes, Fragmenty milostného diskursu)
   
   Příběh je záležitost v téže míře nejednoznačná, v jaké se zdá být prostá a samozřejmá. Coby spleť příběhů se nám nabízí svět sám, teprve jazyk však činí lidi lidskými a tudíž schopnými příběhy světa zaznamenávat a sdělovat. Příběh se pak sám o sobě zdá být nejpřirozenější a nejobvyklejší podobou jazyka, naplněním jeho poslání. Bez jeho schopnosti sdělovat, umožňovat sdílení světa a jeho dějů, by vztahy mezi lidmi nebyly lidskými a neexistovala by literatura, která vyprávění posunuje tam, kde přestává být sdělením a stává se příběhem, něčím, co může obsahovat svou vlastní, od ostatních odlišnou pravdu. Aby příběh nebyl jen informací, musí mimo sebe sama vyprávět i literaturu. Pravda příběhu je pak i pravdou literatury. Aby tomu tak bylo, musí mít příběh svůj počátek a konec; kdyby nezačal a kdyby neskončil, nemohl by pravdu obsahovat, ani ji sdělovat. Jeho pravda je i pravdou jeho celistvosti a úplnosti. Walter Benjamin ve své stati o ruském prozaiku Leskovovi (1936) napsal: »Umění vyprávět je stále vzácnější a vinu na tom nese především informace. Každé ráno nás informuje o novinkách z celé planety, a právě proto se nám nedostává jedinečných a významných příběhů. Každá událost k nám dorazí naplněna interpretací.«
   Zatímco příběh předložený literaturou, tvrdí Benjamin, ponechává interpretaci na čtenáři, do informace je interpretace vtělena už jen tím, že z bezpočtu složek události je nucena vybrat jen některé (údajně nejdůležitější) a ostatní opomenout. Literatura z ničeho nevybírá, tvoří od základu a od počátku, odmítá předlohu. Povrchní pohled však po literatuře vyžaduje opak, domnívá se, že by měla interpretovat a že interpretuje, a informaci chápe jako záznam události tak, jak se udála. Informaci mohou podávat i číslice, grafy vyobrazení, informací je skutečnost sama o sobě. Literatura nenabízí čtenáři realitu rádoby reality jako informace, ale předkládá mu svou realitu vlastní. Sochař Michelangelo před staletími poněkud vzletně napsal: »Zadíváme-li se na sklonku dne do nás samých a od toho, co nám skutečné připadalo, dokážeme odlišit, co skutečné opravdu je, pak zjistíme, že skutečné je pouze to, co bylo vymyšleno.« Rádi bychom dodali, že tudíž lidskou myslí a rukama vytvořeno. Pravda příběhů vyprávěných literaturou je uložena ve vztahu jejich reality, reality literatury, k realitě existující mimo ni a mimo jazyk, k realitě reality. Teprve tato pravda se překládá ke konfrontaci a interpretaci. Informace svou »literaturu« tají a ukrývá v sobě, literatura se se svou »informací« netají: jestliže se jí však odevzdá, přestane být literaturou.

   x x x

   Literatura neinformuje, nabízí poznání. Informace k poznání nevybízí, netouží po konfrontaci s jinou informací, vzdaluje ji co nejdál od sebe. Je-li její pravdou to, co z události vezme a předloží, lží pak je to, co pomine a nesdělí. Literatura lhát nemůže. Informace neznamená a nepřináší poznání. Současný svět, který se rád označuje za »civilizaci informace« či komunikace (která nemůže být než předáním informace), žije buď v iluzí víry v jejich totožnost, nebo si tuto iluzi záměrně vytváří. Překotný sled a záplava informací neobsahuje žádnou svou pravdu, nevytváří ji a ani ji nehledá. Informace zůstává okamžikem, který chtě nechtě musí, má-li existovat, zlikvidovat okamžik předchozí, předchozí informaci. Existence informací je umožněna likvidacemi informací. Svět, který se chlubí tím, že je civilizací informace a komunikace, bere zrcadlo, v němž by se mohl vidět, z rukou literatury a věnuje je prchavému okamžiku, informaci neschopné vytvářet svou pravdu a být poznáním. Vyhýbá se své pravdě a nechce nic vědět o svém osudu, za svou budoucnost považuje přítomnost.
   Zatímco informace se ochotně stává zbožím, literatura k tomu musí být přinucena, musí se vzdát své vlastní »pravdy« a nahradit ji »pravdou« vlastní každému zboží, konzumovatelností. Svět zboží chce být co nejdál od poznání i od poznávání, jakým je lidská práce. Událost, která je zdrojem informace, se stává rovněž zdrojem »příběhů« v současné literatuře, ve filmu i na obrazovce. »Akčnost« je produkcí času konzumovatelného jako zboží a pouze jako zboží. Nechce být příběhem, pouze událostí, která se obejde bez své pravdy.

   x x x

   Ne mezi informace, ale mezi příběhy se chce usadit i Politika. Chce mít svou pravdu, jako ji měl příběh v literatuře. Stejně jako »příběhy« na obrazovce, i ji ohrožuje »akčnost«. Friedrich Nietzsche v Případu Wagner napsal, že »antické drama se zaměřovalo k deklaracím chóru, které vylučovaly akci na jevišti. Ta se odbyla před deklarací, nebo k ní došlo až po ní.« I politika odsouvá své »akce« ze svého »příběhu« a ten deklamuje na jevišti, jakým je pro ni tisk nebo televizní obrazovka. Jeho autorů je tolik, kolik je politických stran. Ty mimo jeviště píší příběhy vlastní a na jevišti příběhy svých soupeřů. Počínají si tak v domnění, že jejich podobou zápornou napíší svou podobu kladnou.
   Systém politické strany dělí na levici, pravici a střed. Pak jsou tu extrémisté, které je třeba nepustit na jeviště, ani do politického diskursu. Údajně ohrožují demokracii, ačkoli ji naopak ohrožuje Systém tím, že je z něj vylučuje. Italský prezident Einaudi v roce 1945 (!) pronesl pamětihodnou větu, a sice, že »politická strana má právo na plnou účast na politickém životě, i když otevřeně o potlačení politické svobody usiluje. Svobodní lidé nesmějí popřít svůj vlastní 'raison d'etre', svobodu, za jejíž ochránce se považují, jen proto, aby sami jako svobodní přežili.« Svoboda vytvářející nesvobodu popírá sebe samu.
   Předpokladem vstupu do diskursu řízeného systémem je souhlas s trhem, neboli s kapitalismem, a jazykem Politiky tudíž nemůže být než jazyk peněz. Ten ovládá současný politický diskurs a je vlastníkem jeho klíčových pojmenování, jako je svoboda, demokracie, lidská práva atd. Systém je vybavil svými konotacemi a ty pak proměnil v denotace. Každé jejich použití je použitím ve smyslu pravice, dává za pravdu »pravdě« toho, kdo je vlastní. Jazykem levice by však neměl být jazyk peněz, ale v ideální poloze jazyk revoluce, označovaný Systémem za extrémismus a vyloučený z diskursu. Píše-li levice svůj příběh jazykem peněz, píše jej tak, jak by jej napsala pravice. Chce-li pronášet svůj vlastní diskurs, musí mít svůj vlastní jazyk, který je v tomto případě totéž co identita. Jeho rekonstrukce je rekonstrukcí vlastního prostoru v politickém diskursu.

   x x x

   Jazyku peněz se odedávna brání literatura. Spojit její osud v jednom příběhu s osudem peněz se pokusil Balzac. Taxonomie lidských bytostí, jak je realizoval v Lidské komedii a dalších románových cyklech, což je bezmála stovka románů a povídek, je taxonomií podle tržních kritérií. Saint-Beuve mu vytýkal, že se nechává ovládat svými texty, Roland Barthes díky jeho »tvůrčí bezuzdnosti« prohlásil jeho dílo za »absolutní román«. Jeho »tvůrčí bezuzdnost« je však i tvůrčí bezuzdností peněz v prostoru trhu.
   Franz Kafka o století později už byl svědkem toho, jak peníze diktují příběhy všech a každého. V dopise z 18. VII. 1920 líčí, jak chtěl coby kluk někde u Malého rynečku obdarovat žebračku. Šesták mu připadal jako hodně peněz, rozměnil jej, desetkrát oběhl kolem staroměstské radnice a pokaždé dal žebračce krejcar. »Tak či onak jsem z toho byl tak vyčerpaný, i morálně, že jsem hned běžel domů a plakal.« V dopise Maxu Brodovi Milena Jesenská líčí další příběh: »Jednou dal žebračce dvoukorunu a chtěl po ní korunu zpátky. Řekla mu, že nic nemá. Stáli jsme tak dobré dvě minuty a přemýšleli co a jak, pak ho napadlo, že by jí mohl nechat koruny obě. Sotva jsme ale o kousek popošli, byl z toho mrzutý.« Kafka si byl vědom toho, že příběhy lidí jsou příběhy jejich vlastních i cizích peněz. Jeho texty se chovají vůči čtenářům jako jeho peníze vůči žebračce, jsou bezradné, jako on byl bezradný vůči literatuře, která se měnila v knihy. Ztotožnil se s psaním, ne však s touto literaturou. Coby Balzakův hrdina by Kafka byl u Malého rynečku na místo žebračky, kterou obdaroval.
   Jeho současník a protinožec Jaroslav Hašek se naopak svými texty, které považoval za zboží, vysmíval trhu coby kritériu hodnot jiných než peněžních. Peníze okamžitě redukoval do jejich směnné, nekapitálové podoby.
   Jazyk peněz se zdá mít tutéž moc, jako mají samy peníze. Jejich sémantické operace dokáží modifikovat běh a podobu společnosti. Tak kapitalismus, který je podstatou každé politické pravice, nezbytně potřeboval svůj příběh vzdálit od nacismu a fašismu, jež byly jeho produktem, zbožím, které na mocenském trhu chtělo být coby zboží jediným a zároveň postavit ochrannou hráz před hrozbou komunistické levice. Dilema vyřešil výrazem totalitarismus, který se usadil v politickém diskursu právě po druhé světové válce. Tento výraz nepojmenovává totožnost, naopak, nebere ohled na to, co je v obou ideologiích protikladného. Sobě samému pak už snadno přisoudil totožnost s demokracií. Tato v podstatě rétorická figura v současném politickém diskursu na sebe bere všechny náležitosti denotace.

   x x x

   Kdyby Wertherův příběh nebyl zobecnitelným poznáním lidského osudu, ale pouze informací o tom, jak jistý soudní praktikant ve Wetzlaru, Johann Wolfgang jménem, se nešťastně zamiloval do Charlotty Buffové, zasnoubené s J. Ch. Kestnerem, celá záležitost by se obešla bez obětí na lidských životech. Dotyčný Johann Wolfgang Goethe však tuto informaci proměnil v příběh a ten si vytvořil svou pravdu, která přišla na několik lidských životů. Ve světě opuštěném literaturou k něčemu takovému dojít nemůže, v něm budou už jen oběti, které Johann Wolfgang Goethe vyčetl anglickému trhu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]