K stému výročí narození H. K. Laxnesse

   Malé země s nepočetným obyvatelstvem, které nemají významné přírodní zdroje, ani neprodukují značné materiální hodnoty, se v konkurenci s mnohem početnějšími etniky mohou prosadit jen rozvíjením příkladných národních tradic, a především výraznými kulturními činy. Takovou zemí je severský ostrovní stát Island, osídlený před více než tisíci lety norskými Vikingy, kteří uprchli před feudální zvůlí svého panovníka. Na tomto pustém ostrově založili selský stát s nejstarším evropským zákonodárným shromážděním althingem, ustaveným v r. 930. Starobylá vyprávění o pohanských bozích, bojových střetech a odvážných výpravách spolu s prvními zprávami o přijetí křesťanství daly zanedlouho právě tady vzniknout slavným středověkým eddám a ságám, které jsou vynikající základnou islandské národní literatury a trvalou součástí světové kultury.
   Ani sedm století cizí nadvlády (zprvu norské a později dánské) nedalo zaniknout svobodomyslné politické tradici a islandštině, nejstaršímu živému evropskému jazyku. (Dnešní průměrně vzdělaný Islanďan je schopen s porozuměním číst norské a dánské texty, zatímco Norové a Dánové islandštině nerozumějí.)
   Není proto divu, že v minulém století, kdy Island postupně získal v r. 1904 samosprávu v rámci dánského království, r. 1918 nezávislé postavení v personální unii s Dánskem a konečně v r. 1944 ustavení samostatné republiky, byla to opět literatura, která navázala na slavné středověké tradice a dosáhla svými vrcholnými představiteli světové úrovně (Kristman Gudmunsson, Gunnar Gunnarsson, Gudmundor Kamban).
   Arci nejvýznamnějším byl nositel Nobelovy ceny za literaturu Halldór Kiljan Laxness. Jeho úctyhodný život vyplnil téměř celé 20. století. Narodil se 23. dubna 1902 v Reykjavíku jako Halldór Gudjónsson a v hlavním městě 8. února 1998 zemřel. Umělecký pseudonym přijal podle jména rodičovského statku Laxness, kde vyrůstal. Po gymnazijním studiu hodně cestoval po Skandinávii a v dalších evropských zemích, v r. 1922 konvertoval ke katolictví a prožil několik měsíců v jednom lucemburském klášteře, v němž přijal jméno Kiljan. V druhé polovině dvacátých let se na základě poznatků příčin islandské chudoby a zaostalosti a za několikaletého pobytu v Americe stal stoupencem socialistických myšlenek, které uplatňoval ve většině svých děl.
   Literární dráhu zahájil již v sedmnácti letech, kdy vydal svůj první román Dítě přírody, vytvořený v duchu tehdy rozšířeného hamsunovského symbolismu. Ve dvacátých letech psal expresionismem a surrealismem ovlivněnou poezii a román Velký tkadlec kašmírský, inspirovaný jeho cestou ke katolicismu.
   Od třicátých let se počítá Laxnessovo vrcholné tvůrčí období, v němž dosáhl světového ohlasu. Většina jeho románů a povídek čerpá z islandské minulosti i současnosti a právem je zván bardem svého malého národa, jak byl označen Nobelovským komitétem při udílení této ceny v r. 1955. Je pěvcem statečnosti, odolnosti, pracovitosti, mírumilovnosti a lásky svých krajanů k rodné zemi.
   Z různých období islandských dějin si vybíral náměty k historickým prózám s aktuální platností. V románu Gerpla kriticky pohlíží na život středověkých Vikingů, v Islandském zvonu vykresluje Island na začátku 18. století a popisuje problémy vystěhovalectví.
   Ze společenských románů k nejvýznamnějším patří Salka Valka, strhující příběh o osudech chudého rybářského děvčete, které nepoznalo otce a spolu se svou matkou se probíjelo životem. Román, jehož první část (Vinný ty kameni čistý) má charakter baladické venkovské prózy, se v druhé části (Ptáček na pobřeží) mění na sociálně politickou prózu s výchovným významem, v níž se charakter titulní hrdinky vyvíjí pod vlivem její individuální vyzrálosti i kolektivního sebeuvědomování. Dvoudílný román Svobodný lid a Úsvit nad slatinami zachycuje tvrdý boj islandských rolníků s nemilosrdnou přírodou. V románu Atomová stanice autor kritizuje poválečné budování vojenských základen USA na Islandě. V Znovu nalezeném ráji vypráví o islandských vystěhovalcích na severoamerickém kontinentě a o jejich vroucí lásce k vlasti.
   Laxness je výborný vypravěč, sugestivně vykreslující charaktery současníků i postavy minulosti a evokující jedinečnou krásu a svéráz islandské krajiny ve všech ročních obdobích. O šíři jeho literárního díla svědčí i tvorba dramatická (Krátké spojení, Stříbrný měsíc, Hra o komíně ad.) i rozsáhlá činnost publicistická (cestopisy, eseje o politice a umění).
   Světaznalý spisovatel se inspiroval duchovním odkazem velkých osobností světové kultury (Lao-c', Marcus Aurelius, Dostojevskij, Tolstoj, Strindberg) a neopomíjel ani soudobé myšlenkové a literární proudy.
   Laxness, jehož dílo je u nás známé z řady překladů, naši zemi navštívil, měl ji rád a zasvěceně o ní psal ve svých cestopisných knihách. V črtě Zápisník z Čech a Slovenska uvedl: "Málokterý národ (a snad žádný kromě Němců) přeložil tolik severské literatury jako Češi. Člověku někdy napadá, že jejich náklonnost k severskému duchu je důsledkem touhy dostat se za prostor německé kultury, Němcům ovšem k nelibosti, a spojit se s národy, které by jim byly příjemnějšími prostředníky germánského myšlení než Němci, nebo které by jim byly aspoň politicky méně nebezpečné." Zeměpisná ani jazyková vzdálenost, ani regionální odlišnost našich zemí neumenšuje duchovní spříznění kultur, které rostly a rozvíjely se na základě obdobných etických principů, mnohdy se ocitly v ohrožení, ale dokázaly je překonat vlasteneckým entuziasmem, silou sociální solidarity a udržováním humanistických tradic. Dílo Halldóra Laxnesse, které je blízké našemu chápání světa, je toho dokladem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]