K hodnocení pokleslé literatury první republiky se vžily termíny romantiky činů (Rodokapsy, Rozruchy), určené mužské populaci, a romantiky citů (Krásné romány, Večery pod lampou), adresované ženám. Mužné gesto současného romantika s expresním zabarvením může splňovat Charoustův Ostrov, literární produkce v ženském zastoupení (Androniková, Hůlová) rozšířila tematický rejstřík o prvek exotičnosti s tím, že zobrazením vzdálených zeměpásů se automaticky začlení mezi kvalitu světové provenience, jak by to vyplývalo z globalizační manýry o rovnosti příležitostí odlišných kultur. Kdyby to byla pravda!
   Zatímco obě jmenované autorky zvolily pro svůj záměr členitější plochu románu, překladatelka a životopisec Bohumila Hrabala Monika Zgustová dala přednost novele. Dějištěm jejího opusu o 125 stranách PEPPERMINT FRAPPÉ (Odeon, 2002) je současné Rusko, rozhodující část příběhu se odehrává v horské části Španělska, kam za dvěma atraktivními ženami přijíždí novinář Vadim. Napsat monografii o Američance ruského původu, malířce Patricii, je pouhou zástěrkou pro milostné okouzlení, které je podrobeno zkoušce prostřednictvím pokušitelky Radhiky. Ta je exponována jako bojovnice za emancipaci žen, což autorka deklaruje mimo jiné četbou G. Lukácze - Dějiny a třídní uvědomění. Vadim aspoň může tuto činnost glosovat s opovržením (ve škole do nich ládovali tyhle heslovité myšlenky). Vadimovu emoční rozháranost dokáže autorka vcelku úspěšně nastavovat, aniž by bylo jasné, čeho chce Vadim dosáhnout u své favoritky, která se ve svých třiapadesáti chová jako patnáctiletý diblík. Navíc neustále rozptylován krajkovými kalhotkami Radhiky, které se mu vetřely do vědomí a vydržely tam od str. 108 až na str. 119. K sebeprojekci si hlavní postava pomáhá přechodem z er formy do 2. osoby singuláru (viz J. Fabricius - Pamatuješ Jo-Ši?). Podpořit tuto fabulační linii měla retrospektivní část:několika vstupy, v níž Serjoža, Vadimův otec, hodnotí svůj podíl okupačního vojáka, který se v srpnu 1968 ocitl v Praze. Pasáže, které nabízely sílu umělecké konfrontace, však byly zeslabeny tezovitostí, osvětářským poučováním, a lacinou poetikou (kareglazaja Zlatovláska).
   Žánr novely pro svou přehlednost klade na autora mimořádné nároky; jde především o to, aby ústřední myšlenka byla vyjádřena přesným a přitom vytříbeným jazykem, aby motivy nepostrádaly logiku a opakování splňovalo funkci klimaxu (namátkou J. Steinbeck - Perla, P. F. Lagerkvist - Barabáš, S. Márai - Svíce dohořívají). Čtenář je uveden ve zmatek hned na str. 8, kde se dozvídá, že Vadimův přítel Boris je majitelem malé galerie a šéfredaktorem časopisu, do kterého on, Vadim, pravidelně přispíval. Protože už na str. 11 je z přítele Borise redaktor časopisu, do kterého (on, Vadim) psal. Z pracovní degradace se Boris dostává až na str. 109, opět do pozice šéfredaktora. Topornost a nefunkčnost jazyka v mimoinformační sféře je patrná na nicneříkajícím rozmělňování téhož: Patricia je v období velké inspirace a maluje dnem a nocí. Patricia je inspirovaná a soustředěně pracuje.
   Ve chvíli, kdy se zdá, že je u konce lyrický balast, vyrukuje autorka s přirovnáním: O chodník začínají pleskat první kapky jako žáby vysypané z nebe...
   Když v roce 1930 vydal Richard Weiner svou vrcholnou skladbu Mezopotámie, octl se u pohodlné části české dobové kritiky v podezření, že během dlouhodobého pobytu ve Francii zapomněl česky. Kéž by se tohle dalo říct o novele Moniky Zgustové.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]