Brenkusiada ex inferno
   aneb "Niekto iný je na tom rovnako"
   
   Košický spisovatel Radovan Brenkus patří k umělecky výraznému, značně volnému sdružení autorů, členů Východoslovenské pobočky Spolku slovenských spisovateľov, nejednou publikujících v edici DALI (Dielňa Autorov Literatúry), která své aktivity realizuje ve vydavatelstvích jako Interart, Vienala, VSSS aj. Patří k nim - vedle zakladatele edice Dalimíra Stana, rovněž Richard Kitta, Martin Vlado a již zmíněný Radovan Brenkus (1974 v Bardejově, absolvent UPJŠ, dnes působící v Ústavu experimentální fyziky SAV, mj. i redaktor časopisu pro mladou literaturu a umění Dotyky). Tvorbě těchto autorů dominuje vnitřní opravdovost, nedůvěra a kritičnost k neoburžoazní oficialitě a její medově infantilní frázi (nepíší na objednávku ani si nehrají na vyvolence), vůle k pravdě, byť "by viedla do pekla", překvapivá pointa, především pak žánrový i jiný experiment a místy až surreálná obrazotvornost, poetika, která jako by dostávala nové vývojové impulsy. To vše by si vyžádalo samostatnou studii, která by patrně rovněž konstatovala, že autoři mají více odlišného než společného, což je zcela přirozené. Věnujme se raději - nejen žánrově - experimentující próze Brenkusově, jak ji představují povídky obsažené v knize NÁVRATY PEKLA (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2005, s doslovem Ingrid Lukáčové).
   Knihu deseti povídek uvádí oxymóron z dílny Vladimíra Holana: "Nič sa nevracia z onoho sveta. Všetko je tu. / Ale i ten z nás, kto je už vnútri, / musí stále ešte vchádzať..." Holan není zvolen náhodou (úzký, a přitom výběrový vztah k české literatuře je pro "daliovce" příznačný). Ano, paradoxní pnutí, formálně nelogické zlomy a cosi hieratického, přízračného je vlastní i Brenkusovým povídkám, které jsou současně "zde" i "tam", uvnitř i vně. Prozrazují básnické vidění, vždyť všechny předcházející autorovy knihy byly sbírkami básní (od prvotiny Pochod mŕtvych přes Rekviem v prachu až po poslední, zatím nejkvalitnější, nazvanou Romanca s bludičkou) a dominovaly jim "orgie smutku", tristia téměř kraskovská - z noci a samoty.
   Prozaická forma naznačuje jistě zepičtění a formální zobjektivnění, snad i dramatizaci Brenkusových textů, ty však nadále zůstávají hluboko zoranými brázdami v krajině básníkovy duše, jakkoli to spisovatel mnohdy důrazně popírá, zdůrazňuje rozdíl mezi "hlasem" autora a "hlasem" interního literárního subjektu. Je spisovatel herec, nebo píše vlastní krví? V povídkách zůstalo mnohé z básníka jako svědka, jeho popisy mají blízko k básním v próze, monology a dialogy postav někdy směřují k inscenaci. Je možné je číst v kódu romantickém (či neonovoromantickém), vždyť autor - jím stvořené postavy - tak mučivě prožívá rozpor mezi ideálním a reálným, tak okázale a s gestickou dramatičností proti sobě klade to, co je už od přirozenosti antinomické. Stejně oprávněný je však i expresionistický způsob čtení, neboť prózy místy působí jako výkřik člověka zahnaného do kouta, člověka svlékaného z kůže. Až poeovské scenérie a symbolické paraboly (mnohoznačné, bez zřejmého výkladového klíče) naznačují vztah k moderně, zvláště symbolismu - i k tomuto způsobu čtení vybízejí. Autorova obrazotvornost kreuje předměty a figury někdy zcela surrealistické, jako bychom se ocitli ve světě vidin, fantasmagorických obrazů S. Dalího. I tento modus četby, pří níž jako kdybychom snili s vytřeštěnýma očima, odevzdáni temným slojím a decibelům podvědomí, je legitimní, a přirozeně jednostranný, asi jako onen naturalistický, doslovný, ulpívající na otřesných detailech, nebo dekadentní, estetizující zlo, hrůzu a utrpení (ani literatura těžící z nahé a mrtvé reality válek nepracuje s tak otřesnými "záběry", jakkoli symbolicky tlumenými). Z hlediska žánrového jsou využity a přehodnoceny útvary frenetické literatury, vampírské a mefistofelské pověsti, povídky s tajemstvím, časopisecké short-story, válečné naturalistické reportáže, hororu, fantasy, pohádky stejně jako žánrů jiných, zvláště rozličných "vidění" (revelací, včetně výjevů z nové apokalypsy), "alegorií" a "iniciačních cest" (upomínají na Román o Růži nebo na Komenského Labyrint světa, jakési "theatrum mundi").
   "Spodním proudem" a současně jakýmsi svorníkem většiny Brenkusových próz je strach z paradigmatu nastoleného Kainovou bratrovraždou a pokračujícího dnes civilizací smrti, cíleného zabíjení: cesta poznání, k čemusi ideálnímu, řekněme do ráje, k harmonickému splynutí duší, aťsi bez Boha, vede přes peklo, onen přízračný i žitý /před/obraz světa: "Najprv musíme uzrieť temnotu, až potom si nájdeme cestu k svetlu" (s. 152).
   Obraz světa-pekla a pekla-světa, v němž každá chvíle je diamant (viz Rekviem s bludičkou) obalený bahnem a slizem, je velmi působivý (v rovině čtenářské zážitkovosti), významově dynamický a obsažný (v rovině metaforicko-symbolické) a má směřovat přes poznání k dušezpytné katarzi, dávající uměleckému slovu důvod existence. Přesto bezútěšnost a bezvýchodnost opanovaly literární prostor, v němž jediným světlým průzorem je sen a snění, emanace slova...
   Postavy a svého druhu i hrdinové jeho próz se nevyvíjejí, jsou prostě tu a jejich Já (nebo jen "oko" vypravěčovo) je stejně tragicky osamocené a zmatené jako jsou ta naše, čtenářská. Dominují motivy kamene a vody, ledu a par, ze čtyř živlů se rodí pátý, kterým je člověk.
   V řadě povídek najdeme dominantní leitmotivy - např. modrá barva (Nekonečná belasá zábava) nebo opakovanost a sdílení (Město polomŕtvych). V povídce Stretneme sa v raji umírají vinní i nevinní jako oběti války, aby se vraceli ke své společné prapodstatě, svázaní pupeční šňůrou minulosti. V Dohodě s diablom vypravěč Teodor nebere peklo vážné, a teprve když nalezne vlastní hrob s vyrytým datem smrti, pochopí svůj prohraný ahasverský osud. Nekonečná belasá zábava nás uvádí do prostředí zhýralé dekadentní mládeže, která se schází v baru U Samaritánů, a nastavuje zrcadlo "marnosti nad marnost", i kdyby se tvářila jako "hľadanie Boha bez Boha, o ktorom vieš, že určite nie je" - svět našich výmyslů, ale i "žranic" a " slopanic" a sexuálních pseudoextází je tu domněle proto, že bychom jinak "zošaleli zo všednosti" (s. 39), přesto ukájení připomíná tanec na potápějícím se Titaniku. Bezvýchodnost na nás útočí i v povídce Hra o dušu, v níž obraz rozpadajícího se domu "s grimasou vrások" a vypravěčky, hrající pasiáns, koresponduje se dvěma příběhy ukrytými ve staré zaprášené knize: touha zatancovat si s vílami je naplněna, alespoň "v horúčkovitom blúznení" (s. 67). V próze Usaďte sa, predstavenie sa končí je peklem domnělá i skutečná divadelní šmíra, domnělé i skutečné jevištní triky a reakce naivního s hloupého publika ("Rozsvietené oči divákov sa kotúľali po javisku, v predstavách žili a umierali s hrdinami, šklbali si vlasy, nenásytne obhrýzali nechty a jačali ako opice v ohrození" - čtenář sdílí vypravěčovo opovržení podobným davem). Z dalších povídek připomeňme Mesto polomŕtvych, surreálnou představu boje všech proti všem, vnímanou jako stav světa: "Svet je smetisko, kde ako hladné psy hľadáme odpadky, zmysel vlastného poslania, uslintaní, vycivení na kosť a kožu ." (s. 93) Nebo prózu nazvanou Nebeská záhrada v pekle, závěrečnou a nejkvalitnější z povídkového celku, významově nejnasycenější a snad i programovou, s četnými paralelami k středověkým mystériím a iniciacím.
   Samostatnou kapitolu by tvořila analýza využívaných uměleckých (výtvarných, hudebních i dramaticko-jevištních) prostředků, práce se symbolickými i návratnými (bludnými) motivy stejně jako "matematická" kompozice povídek, ale recenze má své limity, proto ji zakončeme přáním, aby se Brenkusovy "orgie smutku" a "království snů a přeludů" nestaly výlučným prostorem a variacemi umělecké výpovědi, jakkoli jsou svůdné a vábivé, jako zpěv Sirén, nabízejících požitek ze smrti. "V žalári svojho vnútra treba zbúrať múry", radí příšera s ženským hlasem, alegorie Umění, v Nebeské zahradě v pekle, a snad není výronem moči její rada: "Skutočný umelec sa stáva všetkým, nastavuje sa ostatným ako zrcadlo."
   Brenkus je zrcadlo našeho snění, čehosi podvědomého, relativního a krutého, jako diamant obalený slizem a hlenem, tuhnoucí v posledním okruhu pekla, stvořeného lidskou fantazií.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]