Rok pětačtyřicátý znamenal osvobození. Byl jím též pro deset ročníků studentů, kteří nemohli vysokoškolská studia buď ukončit, anebo ani zahájit. Došlo proto k takovým opatřením, která také v letech, které následovala, umožňovala studium na vysokých školách i dětem z nemajetných nebo nezámožných rodin. Na tehdejší filosoficko-historické fakultě Univerzity Karlovy tak vystudoval národopis v kombinaci s dějepisem Antonín Robek (1931-2008).
   Měl vynikající učitele. Byl jím profesor srovnávacích literárních dějin a etnografie Jiří Horák (1884-1975). Jeho dílo pak s bulharistou Zdeňkem Urbanem a slavistou Janem Petrem představil Bibliografickým soupisem prací akademika Jiřího Horáka s přehledem jeho činnosti (1979). Dalším pedagogem v řadě byl etnolog Karel Chotek (1861-1967), dlouholetý předseda Národopisné společnosti českoslovanské. Dominantní vliv však měl Otakar Pertold (1884-1965), indolog, etnolog a religionista, profesor "srovnávací vědy náboženské", vědec mezinárodního formátu, přímo protiklad dnešních "religionistů", většinou ministrantů římského katolicismu. Pertold byl vedoucí osobností Volné myšlenky, po roce 1945 Svazu občanů bez vyznání, až do jeho splynutí v Československé společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí. Od roku 1953 byl na filosofické fakultě vedoucím katedry etnografie a folkloristiky. Výuka etnologie tak byla usměrněna volnomyšlenkářským směrem. Jejich vliv tak zformoval jak Robka, tak i jeho komilitona Otakar Nahodil (1923-1995), po dvou desetiletích působení v Praze profesora etnologie na universitě ve Freiburgu (Breisgau, NSR).
   Antonín Robek byl tvůrčím badatelem. Z jeho rozsáhlého díla uveďme aspoň České lidové pověry (1959), České lidové kronikářství (1960), "pertoldovský" Původ náboženství (1961, 2. vydání 1963), K etnografickému studiu sociálních vztahů (1965), Lidové zdroje národního obrození (1971, 1974, 1977), Dějiny české etnografie (1976, 2. vydání 1979) a úspěšný mezinárodně oceňovaný spis Stará dělnická Praha (1981, spoluautory byli Mirjam Moravcová a Jarmila Šťastná). Vědeckými výkony se kvalifikoval k vedení katedry etnografie a folkloristiky na pražské filosofii, k výkonu funkce proděkana na této fakultě a k vedení Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV.
   Svou činností usměrňoval vývoj oboru k sociokulturní antropologii. Podporoval vědecký interes o minulost vystěhovalectví do USA. Podstatným obohacením etnologie byl na pražské filosofii převod Iberoamerického institutu a jeho ročenky Iberoamericana Pragensia z katedry obecných dějin a pravěku ke katedře etnografie a folkloristiky. Tím se také vytvořily podmínky pro klidnou badatelskou práci historika Josefa Polišenského, který byl dlouhodobě (prakticky od roku 1959) pod politickými tlaky, vycházejícími hlavně z ČSAV. Při pražské etnologii pak pod Polišenského vedením pracoval zvláštní početně navštěvovaný vědecký seminář pro postgraduanty, aspiranty a doktorandy, analogie seminářů, které na pražské přírodopisné fakultě vedli geologové Radim Kettner a také Otakar Matoušek.
   Některé počiny Antonína Robka mají až legendární podobu. Napomohl svým vlivem dosáhnout toho, že se na vědeckých akcích Univerzity Karlovy a v jejích periodikách mohl uplatnit skvělý znalec filosofického odkazu českého národního obrození Pavel Křivský (1930-1989), roku 1952 v politických procesech odsouzený na doživotí, amnestovaný po třinácti letech věznění. Na jeho katedře se uplatňoval původně asistent Jana Mukařovského Jiří Hrubeš, navzdory příkazu tehdejšího ministra školství zrušit pracovní smlouvy s rehabilitovanými. Robkovou zásluhou jako proděkana pražské filosofie se podařilo vytvořit příznivé pracovní prostředí pro skvělou literární historičku Jaroslavu Janáčkovou, znalkyni české literatury 19. století, editorku korespondence Boženy Němcové. Na katedře etnografie a folkloristiky se mohli uplatnit i další specialisté ve stavu politické nemilosti, kteří působili ve směru orientace pražské etnologie až k sociokulturní antropologii. Nikoliv ve všech případech vedly Robkovy intervence k žádoucím výsledkům. Vědecké i pedagogické práci byl ovšem k užitku nedobrovolný odchod dnes potulného, politicky agresivního a vědecky bezvýznamného "takyetnologa" Petra Skalníka.
   Antonín Robek byl badatelskou orientací důstojným pokračovatelem toho směru etnologie, který zakládali Otakar Pertold, Karel Chotek a Jiří Horák. Především výsledky vědecké práce mu zajistily místo ve světě vědy, jaké měl a jež si zasloužil. Jeho zásadou bylo, že politické problémy nelze se zdarem překonávat použitím silových prostředků. Tento postoj se mimořádně pozitivně uplatnil v letech po 21. srpnu 1968. V tom sice nebyl sám, v přesile byla ovšem jiná stanoviska. Je však nutností pravdivě psát o tom, co bylo: v tom je právě dnešek mimořádně hříšným dlužníkem.
   Antonín Robek nás natrvalo opustil. Jeho odkaz nás právě proto zavazuje pravdivě ocenit jeho život a dílo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]