Z novinářů, s nimiž jsem přišla do styku, je jistě nejslavnější Egon Erwin Kisch.
   V Praze byl naposledy vítán 1946, dva roky před svou smrtí, tentokrát velmi okázale. Patří mezi Pražáky s německou, přesněji židovskou mateřštinou, dosáhl světové proslulosti, charakterizuje ho přezdívka Zuřivý reportér. Do osvobozené Prahy vnesl světový ruch tehdy vítězného novinářského směru, byl od mládí stoupencem socialismu. Narodil se v roce 1885, takže za první světové války mu bylo devatenáct až třiadvacet, to je doba dospívání, které určuje charakter člověka. Byl v žurnalistice průkopníkem senzačních námětů, stačí si srovnat názvy jeho sbírek reportáží, pro které si vybíral náměty ve svém rodišti: Temnou Prahou, Zapovězené lokály, Prašná brána (čili místo prostituce), Pražský pitaval a Tržiště senzací. Rozšířil okruh svých truchlivých a přitom přitažlivých a vtipných zájmů na celý svět, který křížem krážem procestoval. Byl v Americe i v Austrálii, dá se říci, že Praze zajistil prvenství v těchto líčeních.
   Neměli bychom zapomenout na určitou českou tradici, kterou představuje už nešťastný soudničkář František Šimeček, který žil v době Nerudova působení v Národních listech. Ovšem náš národomilný list nevlastnil nikdo z tehdejších socialistů, ale Julius Grégr. Nemocného Františka Šimečka (1842-1877) vyhostil Grégr s poukazem na svou zadluženost z redakce rok před jeho smrtí, ačkoli právě Šimeček vnesl do Národních listů působivé záznamy soudních přelíčení, která mají dodneška u čtenářů úspěch, a to nejen pro svou tragiku, ale i pro svůj černý humor. Nakladatelství Československý spisovatel vydalo výběr ze Šimečkova díla v malé řadě edice české klasické prózy a poezie, v Slunovratu v roce 1981. A to pod názvem Na bařinách života, což je pojmenování jedné Šimečkovy soudničky.
   Dá se říci, že literární práce Egona Erwina Kische v soudničkách pramení. Když si uvědomíme vývoj žurnalistiky, má tento směr na současnost velký vliv. Je pro ni průkopnický. I do televize pronikají senzační náměty, patří sem například seriál o kriminalistice. A pokud jde o příměs humoru, ani Panoptikum starých kriminálních příběhů a Panoptikum hříšných lidí z roku 1974 a Panoptikum Města pražského z roku 1981 spisovatele Jiřího Marka nejsou jak Františku Šimečkovi, tak E. E. Kischovi vzdáleny. Egon Erwin Kisch psal i dramata, snad nejslavnější je Tonka Šibenice, v níž titulní roli hrála další nešťastná postava divadla a šantánů Xena Longenová (1891-1928), která skončila svůj život sebevraždou.
   To Egon Erwin Kisch uměl svých námětů využít ve svůj výjimečný osobní úspěch. Vítězná doba po druhé světové válce mu v Praze poskytla velký obdiv.
   Začnu zdaleka, pokud by se zdálo, že zdůrazňuji své dětství, souhlasím, jakby ne, když vývoj šel pak jinudy. Nikdy jsem nedosáhla popularity, abych se jí eventuelně mohla honosit, především se pod tlakem doby změnil hlavní obor mé činnosti. Trochu známá jsem snad jen jako překladatelka klasických básníků… Je to práce těžší a méně ceněná než vlastní projevy. Ty procházejí mou překladatelskou činností jenom jako tenký proud, vydávaný například Bibliofily, a teprve po listopadu 1989 jsem vydala rychle za sebou několik širších sbírek (Jedinému čtenáři, Leťte, ptačí noty, Praha je pečeť, Slova noci, Barevná paleta, jednu knížku epigramů Humor má černé dno) a pohádky pro zvědavé čtenáře Šimy a jiné opičárny. Jinak vyšlo mé práce mnoho, většinou je zaznamenána v bibliografii Úlety a troufalá falza. Úlety jsou mé vlastní, troufalá falza překlady.
   Do literatury jsem vstoupila těsně po válce. Po maturitě 1942 jsem chodila na další českou střední školu, na knihovnickou. Jednou mě cestou z Klementina zastavil nějaký neznámý chlapec a řekl: „Ty prý píšeš básničky.“ Lekla jsem se, kdo mu to prozradil, rozhodně jsem se nechtěla dostat mezi publikující protektorátní mládež. Tak jsem prohlásila: „To je nějaký omyl.“
   Psala jsem verše a různé náčrtky už hodně dlouho, od školních let, vždyť první „úspěch“ jsem zažila ve třetí obecné, když mladý kantor Mirek Vondráček přinesl opravené sešity s naším - vlastními slovy líčeným - vyprávěním o Daliborce, řekl, že co se mu líbilo, nám přečte, a když spustil, zahořely mi uši. Byla to moje škrabanice. První „zveřejnění“ básničky se taky konalo na obecné, napsala jsem ji k dvacátému osmému říjnu, zněla: „Už těšíme se ze svobody patnáct let, / dobu sice dost krátkou, / však stačí, aby vlast nám byla matkou / a náš národ dále v míru kvet.“ Bylo mi deset, táta mi dával číst snadné české básníky, takže vzory jsem měla, ale obsah je samostatný. A stalo se v roce 1933. Netušili jsme, jak strašný je tehdejší nástup Hitlera v sousedním Německu. My děti jsme o tom ani nevěděly.
   Od mých šestnácti, kdy nás Hitler okupoval, jsem si psala deník, ale musela jsem ho spolu s rozsáhlým množstvím svých básniček zničit, když mi Olda Kryštofek spěšně řekl, abych spálila všechno, co by mě mohlo dostat do kriminálu, protože jde po nás gestapo, a kdy totéž vzkázal svému tehdy nejbližšímu kamarádovi Janu Mariovi Grossmanovi. To jsem samozřejmě ihned Jamariovi vyřídila. Patřila jsem do odbojné mladé skupiny, která předcházela Mladé frontě 1945. Ach, kde i tehdejší Mladá fronta je…
   Hned na jaře 1945 jsem vstoupila na Karlovu univerzitu, zvolený obor byla česká a ruská literatura. Ruštinu jsem se učila už ve válečném ilegálním kroužku Radko Parolka, a musím přiznat, že jsem se později nikdy nedoučila gramatické a vyslovovací základy. Jen číst jsem hned mohla bez potíží. A protože mi profesor Mathesius svěřil překlad veršů A. S. Puškina, a v nakladatelství Svoboda moje a Frintovy pokusy uplatnil, stala jsem se – tehdy vyhledávanou – překladatelkou. Začátek byla ovšem vlastní básnička, vyšla v Mladé frontě, a za básničkou taky recenze o představení Studia Národního divadla, které z Vančurova díla připravil tajně už za války Jindřich Honzl. Poslední ilegální skupina, do které jsem patřila, byla právě ta Honzlova, dostala jsem se do ní spoluprací s Pehrovými maňásky, které jsem vodila a šila. Jsem v prvním seznamu Studia, samozřejmě pod dívčím jménem Vovsová. Jindřich Honzl mi nabídl, abych četla a psala o hrách posudky pro dramaturgii Národního divadla, já odpověděla, že chci jít studovat českou a ruskou literaturu na Karlovu univerzitu, schválil mi to.
   Původně pro Pehrovy maňásky jsem koncem války napsala hru Perníková chaloupka. Josef Pehr tehdy ještě neměl Pepíčka a nechtěl hrát nic pro děti, všechny hry psal sám, pro dospělé, a mou Perníkovou chaloupku neuvedl.
   Byla jsem ale taky od svých šestnácti let členkou Přátel divadla E. F. Buriana. Poprvé mě tam vzal kamarád na Máchův Máj a já ihned přidružila ke své lásce, Národnímu divadlu, k jeho opeře i činohře, Déčko Emila Buriana.
   Předseda Kruhu přátel, pan Antonín Straka, mi věnoval knížku Buď dobrý až do smrti, na to taky nikdy nezapomenu, ale v den svých osmnáctých narozenin jsem přišla k zavřenému Déčku, všechny je sebralo gestapo. Pan Antonín Straka v koncentráku zemřel.
   Po převratu jsem poslala svou Perníkovou chaloupku do soutěže o hru pro děti - a dostala jsem cenu. Mám o tom nepatrnou novinářskou zprávičku, tu vystřihl můj táta. Václav Vaňátko, tehdy švagr Emila F. Buriana, tuto hru o pěti scénách, napsanou veršem v pražském nářečí, uvedl v Divadle mladých pionýrů na Gorkého náměstí. Napsala jsem předmluvu o maňáscích a doslov o představení na jevišti, kde to hrály děti, ne maňáskové, a s ilustracemi Věry Němotové hru 1946 vydal Vladimír Kovářík v knižnici Mladá scéna u Jos. R. Vilímka.
   Mezi mé známé patřil mladý filmový režisér Vladimír Čech. Potkali jsme se tehdy a on hlaholil: „Jdu právě k Egonu Erwinu Kischovi, pojďte se mou!“ Tak jsem šla. Egon Erwin Kisch bydlel v Alkronu nad Václavským náměstím. Dostala jsem dojem, že se věnuje víc mně než Vladimírovi, byl samý žert, a když Vladimír uvedl, že mi právě vyšla hra, projevil o ni zájem. Prý abych ji přinesla. No to byla příležitost. Samozřejmě jsem vyhověla. Nečekala jsem, že hru přečte, stačilo mi, že provozoval kouzelnické kousky s bílým balónkem, byla jsem nadšená. Ale Egon Erwin Kisch mě pozval znovu a opravdu měl pak hru přečtenou, chválil, že je v pražském nářečí, a že tam vystupuje Bída jako ubohá stařenka. Teď maně vzpomínám, kolik práce mi pak dalo, když jsem začala překládat A. S. Puškina, abych psala přesně spisovným, zdálo se mi dokonce, že vznešeným jazykem. Ale to bylo později. Egon Erwin Kisch mi nabízel, jistě z legrace, že mě s sebou vezme na cestu kolem světa. Řekla jsem: „Ale vždyť já umím pořádně jenom česky!“
   Slavný zuřivý reportér mě seznámil i se svou manželkou. Byla to subtilní, štíhlá, nervní bytost, zřejmě o mnoho let mladší než manžel, převyšovala ho nejméně o půl hlavy, takže jsem se asi měla přestat divit Kischově zálibě v hubených dívkách vysokého vzrůstu. Jeho ženu zřejmě netěšilo pátrání po pražské odbojné mládeži, po její válečné činnosti, po detailech.
   Když jsem se za nějakou dobu tím planým pozváním na cestu kolem světa chlubila, dozvěděla jsem se od stejně mladé a nadané dívky, že jí tuto cestu sliboval taky. Nebyla to budoucí spisovatelka, ale herečka, dívka velmi hezká. Když jakoby lákal na tu cestu mně, byla jsem si vědoma své kostrbatosti, a že je to žert. Zřejmě správně uhodl, že mi jde o jinou prestiž, protože řekl v rozhovoru: „Víte, že jste velmi chytrá dívka?“ To jsem se radostně zapýřila. Dodal rychle: „Dokonce nejchytřejší dívka, kterou jsem kdy poznal.“ Třeba to taky nemyslel vážně. Když jsem hořekovala nad úkazem milice, která v útvaru právě procházela v modrých pracovních uniformách ulicí, poznamenal: „To je přece česká milice.“ „No právě,“ lkala jsem. „Vždyť to připomíná válku.“ „Já myslel podle té hry, že jste levého smýšlení,“ usmál se. „Samozřejmě,“ vyhrkla jsem, „samozřejmě, ale dobrovolně přece!“ „Dobrovolně…“ pokračoval, „Ani o tom nevíte a jste ambivalentní. Hodně kvůli tomu v životě zkusíte,“ dokončil. Neznala jsem význam slova ambivalentní, jen jsem si ho jako nepříznivý trochu domýšlela, a byla překvapená.
   Snad bych ještě měla prozradit, co mě přeškolilo z vlastních projevů k překladům. V roce 1948 mi byla napřed přijata disertační práce o Vladimíru G. Korolenkovi, o jeho Sibiřských povídkách. Nevím, jestli byla dobrá, možná ne, ale po Únoru jsem dostala za úkol, abych srdečnou chválu, že se nedal za Velké říjnové revoluce ani k bílým ani k rudým a pomáhal všem postiženým, změnila v jeho odsudek. Byla jsem tvrdohlavá a raději vstoupila bez doktorátu rovnou do zaměstnání. Titul jsem dostala až rehabilitační 1996. Když 1953 moje dizertačka ve zkratce vycházela k mému výběru z Korolenka, ke knížce Lidé a sníh, vedoucí redaktor, JUDr. Jiří Zapletal změnil tu větu až v korekturách, takže jsem už nemohla nic dělat, to bych způsobila nakladatelství nepříjemnost. Změna byla sice daleko mírnější, ale je tam, že Korolenko Velkou říjnovou nepochopil. No dobře. „Nepochopil“ jakoby není odsudek. Ale takových redakčních zásahů do vlastních prací bylo tehdy plno, a tak jsem se stala raději překladatelkou klasiků. Vždyť oni bojovali a bojují za totéž, zač dobrá literatura vždycky. A teprve teď, kdy literaturu zplaňuje zisk, čili má sloužit špatnému vkusu, nejsou ani klasici v dostatečné vážnosti. Ovšem někteří překonávají nezájem unavených čtenářů, bojujících přednostně o svou existenci. Překonávají snad proto, že tato literatura poskytuje srovnání s dřívějším sociálním postavením prostých lidí a s jeho těžkostmi. Mezi stále přitažlivé autory patří Egon Erwin Kisch.
   Tištěno z pozůstalosti

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]