Také jste měli na každém táboře v kufru přibalenou kápezetku? Kápézetka byla krabička poslední záchrany: špendlík, náplast, kousek svíčky, pevného lihu na rozdělání ohně, sirky… Takovou krabičku nebudou potřebovat děti, které pojednou letos na tábor. Četla jsem o něm na nástěnce jedné školy. O táboře Chicago, kde to bude samé zabíjení, věšení, stínání zločince, vykrádání bank, budování skrýší, kam kulka nemůže.
   Co by tomu řekl pan Goldstein? A co moje prateta Hermínka, která válku zažila, schovávala se, a když mi bylo přes třicet, řekla mi jedno odpoledne: „Ty víš, co jsme… ale do plynu?” a otáčela hlavou, jako by se chtěla ohlédnout za rodiči a sourozenci. Měla vypracovanou metodu schovávání včetně paruk, závojů, dlouhých rukavic, padělané občanky. Stejně jako pan Goldstein.
   Povídku Život pana Goldsteina z knihy Petra Frankla BYŤ ŽIDOM BIŤ ŽIDA (kniha vyšla s podporou Nadace Ezra a Fondu na částečné odškodnění oběti holocaustu, a vydalo ji SNM – Muzeum židovské kultury Bratislava v Knižním centru Žilina) jsem četla jedním dechem. Podivín, který přichází do synagogy s batohem na zádech, ten, jemuž se děti smějí, žije po návratu z tábora přípravami na další útok, který přijde…
   Náhodou však do jeho života vstoupí chlapec, který celou povídku vypráví.
   „Byli jsme asi divná dvojice, starý muž s batohem, který jako by se vydal na dlouhou cestu, a vedle něho žák v krátkých kalhotách s knihami pod paží. Co ti dva mohou mít společného, ptali se asi lidé, kteří nás potkávali. Měli jsme: ani jeden z nás necítil potřebu mluvit.“
   Tak učitel vedl žáka, kterého po válce učil, jak se zachránit, co mít pod kabátem, aby se s ním dalo utíkat, co v batohu, jak trénovat spaní ve skrýši, vystačit s kouskem suchého chleba, jak zásobit sklep, anebo zvládnout útěk po laně z balkonu. Závěrečnou zkouškou byl několikadenní pobyt v lese, tajný výlet, který rodiče odhalili.
   Pana Goldsteina nakonec odvedla policie, nikdo ho už nikdy neviděl.
   Ale Peter Frankl to nevzdává: „Jsem už v důchodu. Musím zjistit, jestli ještě existuje byt pana Goldsteina. Pokusím se ho koupit, i kdyby byl jakkoliv drahý. Chci se do něj přestěhovat, ať mi přidělí stejný sklep.”
   Kniha je plná strachu a obav, že se všechny ty hrůzy vrátí, že se dnes narodí noví Goldsteinové s ještě vymakanějšími skrýšemi, noví ponížení Rothové, nebo ta nad všechny povýšená učitelka němčiny, která v povídce Der Knabe, Der Jude, der Sklave und der Lakai učí chlapce Martina nejen němčinu, ale take sloužit…
   Všechny povídky této knihy jsou psány ve slovenštině a ta – alespoň pro mne – není řečí, nýbrž zpěvem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]