Jednoho večera během roku 1970 seznámil jsem se ve Viole s básníkem Jiřím Karenem. Byl tu připraven pořad k jeho padesátinám (narozen 11. 6. 1920 v Litomyšli). Ukázky z jeho tvorby recitovali Antonie Hegrlíková a Jiří Adamíra. Bylo to velmi působivé svou originalitou a já jsem se autorovi představil, a protože jsem zjistil, že bydlíme nedaleko sebe, byl jsem pozván, abych se u něho někdy zastavil. Zmínil jsem se, že poezie je moje »hobby« a že se také snažím sám něco vytvořit. Zajímalo ho to a byl velmi přátelský. Pozvání jsem pak brzy využil a tak jsem navázal kontakt s tímto mně velmi blízkým básníkem a vzniklo mezi námi přátelství.
   Jiří - nebo vlastně Láďa - protože se jmenoval Ladislav Podmele (Jiří Karen byl jeho pseudonym) byl právě po přestálém infarktu a měl od lékařů doporučeno pohybovat se pomalu, ale často venku na čerstvém vzduchu. I když ten pražský nebyl zrovna k rekreaci ideální, chodívali jsme spolu mezi Malešicemi (kde bydlel on) a Strašnicemi (kde je mé bydliště), chvílemi postávali, posedávali na lavičkách, a hlavně hovořili o všem možném, ale především o poezii. To bylo naše nevyčerpatelné téma. Tady byl už známý a uznávaný autor ve svém živlu a mohl naplno rozvíjet své kantorské vlohy a zkušenosti i svou lásku k naší mateřštině.
   Pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho tatínek byl švec a Ladislav ho ani nepoznal, protože zemřel po synově narození. Maminka se těžce probíjela životem jako zemědělská dělnice. Mladý Ladislav byl velmi zvídavý a už od mládí se v něm projevovaly literární sklony. Na četných besedách se čtenáři, pro pobavení, citoval svou první básničku Podhořany - vesničko milá - ty ses mi nejvíc - zalíbila (bylo to jeho rodiště). Asi ve čtrnácti už napsal prózu Vzpomínky na mládí, kterou posléze zdramatizoval a uváděl pro místní diváky jako divadlo. Ale se zlou se potázal, když - nezkušený - nepozměnil jména. Po odhalení nelichotivých vlastností spoluobčanů byly sankce »na obci«.
   Pak se začal učit knihkupcem ve Vysokém Mýtě (v blahém předpokladu, že knihkupec si stále čte, což pro něj byla vysněná činnost). Tam poznal známého profesora a překladatele z latiny Otmara Vaňorného, který se dozvěděl o Jiřího literárních sklonech a ověřoval si u něj účinnost různých variant svých překladů, což bylo pro mladého adepta literatury velkou poctou.
   Do gymnázia v Hradci Králové nastoupil s časovým posunem, a navíc byl před maturitou ze školy vyloučen, protože napsal báseň Jidáš, ve které byl rozpoznán tehdejší zrádcovský ministr školství Moravec. V době protektorátu byl Jiří, jako mnoho jiných, nasazen do leteckých továren v Reichu. Maturitu složil až po svém návratu domů. Po absolvování filozofické fakulty na pražské univerzitě působil nejprve jako středoškolský profesor na různých místech (také na Kladně) a potom na vědeckém pracovišti. Po několika infarktech odešel do předčasného důchodu.
   S Karenovými - Jiřím a jeho manželkou Zuzkou - jsem byl několikrát na společném letním pobytu. Hlavně rád vzpomínám na léto strávené na chatě Ludvíka Kundery poblíž Kunštátu. Věřím, že na Jiřího rádi vzpomenou všichni, kteří jej znali. Zejména pak přátelé z Literárního klubu v Kladně, jehož byl Jiří Karen iniciátorem i hybným motorem.
   Mým osobním přáním při vzpomínce na Jiřího je, aby česká literatura nezapomněla na něj, ani na ostatní autory a příznivce krásného písemnictví, kteří se s ním účastnili »literární osvěty«, neboť mnozí mladí autoři děkují za své první kroky právě Jiřímu Karenovi.

   (Z připravovaných Pamětí Čestmíra Vidmana)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]