Ediční aktivita Prof. Dr. Ivo Pospíšila (1952) z brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity je v mnohém obdivuhodná, ambiciózní, podnětná. Česká literární věda nezná osobnost tak mnohostrannou, a přitom poměrně tolerantní a velkorysou. Patří k autorům inspirujícím, iniciujícím moderní bádání, a to i tehdy, když se mýlí. Zdůrazňuje vždy odpovědné, alternativní, materiálově i koncepčně zakotvené, přitom široce chápané kulturní studium literárních jevů, dodržuje antické zásady "sine ira et studio" a "ad fontes".
Rusista, slavista, literární teoretik a komparatista vydal v loňském roce hned několik knižních publikací, které sice patří k tzv. akademické vědě, jejíž výsledky jsou někdy problematické (zvláště pokud slouží mytologii doby restituce a restaurace), ale svým významem by právě tuto vědu a myšlení o literatuře mohly posunout o krůček dopředu. Pomineme-li fundamentální Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, zpracovaný kolektivem autorů pod Pospíšilovým vedením (Libri 2001), jemuž budeme věnovat pozornost jindy, jde o publikace nazvané Až se vyčasí... (s podtitulem Úvahy - kritiky - glosy - eseje), dále o sborníky Areál - sociální vědy - filologie (editor a spoluautor) a Litteraria humanitas XI (též) a konečně o obsáhlou a zbytečně skromně nazvanou Výběrovou bibliografii (s předmluvou Jiřího Poláčka). Všechny tyto práce svědčí o tom, že se přežilo pojetí literatury jako imanentní struktury, protože - dle mého soudu - jen máloco v díle a literárním vývoji lze opravdu funkčně, "beze zbytku" strukturovat ("změřit" a "zvážit"), přičemž právě to, co "přebývá", je estetická hodnota díla, která vzlíná skrze architekturu textu. Ale prozrazují i neplodnou krizi, stále více pociťovanou, postmoderního výkladu literatury, absolutizujícího chaos, disparátnost, anti-řád, relativismus, který vede k "nihilismu" (vše je stejně hodnotné, potažmo nehodnotné) a "subjektivismu" svého druhu (subjekt není pyšné a celistvé Já, nýbrž množina hlasů a ohlasů) . Např. tzv. areálové studium (srov. sborník Areál - sociální vědy - filologie) je teoretickým pokusem propojit literární a filologické studium se sociologickým, politologickým, filozofickým, ideografickým aj. na bázi teorie a praxe literárních rodů a žánrů, což je Pospíšilově zájmu oblast velmi blízká (srov. monografie Ruská románová kronika, Rozpětí žánru nebo Genologie a proměny literatury). Může jít o novou cestu pro současnou literární vědu, která zapomněla, že literatura je odrazem, obrazem, modelem a součástí reality, zprostředkované a "dané" jazykem, ale na jazyk neredukovatelné. Uvidíme.
Sborník z řady Litteraria humanitas zase rozvíjí myšlenku tzv. centrismů, formulovanou mj. týmem D. Ďurišina, a to na materiálu kulturního fenoménu střední Evropy jako "křižovatky kultur" a svébytného "duchovního prostoru". Slovanství přitom chápe jakou součást evropanství. Kniha nazvaná Až se vyčasí... pak ukazuje Pospíšila jako literárního kritika, esejistu, pozorovatele literárního života a vědeckého proudění, a je zajímavá i tam, kde Pospíšil zjevně přeceňuje např. antropologickou metodologii, výklad snu a snění v Dostojevského díle (s. 66). Příznačná je Pospíšilova snaha vyhýbat se jednostrannosti, utilitárnosti, ideologizaci ve smyslu falešného vědomí, tolerance k různým metodám a metodologiím, ocenění i zdánlivě okrajových osobností (např. A. A. Vrzala), ale také potřeba neopouštět hranice literární vědy, neposluhovat trhu a jeho požadavkům. Cenná je rovněž Pospíšilova bibliografie, čítající 195 stran, a to i tím, že nezamlčuje články, studie a monografie vydané před rokem 1989, tedy v letech sedmdesátých a zvláště osmdesátých. I tím přispívá k udržování kontinuity literárního bádání, kterou se snažily nejrůznější okolnosti 20. století přervat, a vždy bezúspěšně.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |