Pod štědrým sluncem Itálie se zrodily opery Lazebník sevillský, Straka zlodějka, Hedvábný žebřík…
   Pod skoupým sluncem Čech vznikla kniha Františka Dostála LETNÍ LIDÉ.
   Češi nemají ani Neapol, ani Pompeje. Svoji minulost si zasypou vlastním popelem.
   Ještě štěstí, že fotografie je usvědčí ze lži.
   František Dostál mnoho let navštěvoval říční lázně na břehu Sázavy, kde žijí letní lidé pod laskavým dohledem i ochranou zřícené hlásky hradu Zlenice. Našel zde své rozmarné léto. Kdo by ho však hledal dnes, nalezl by jen trosky. U nóbl nahozeného bufetu – žijeme v malé době fasádové – by narazil na otrávenou paní lázeňskou a na pitný lid, který se nesměje, nemluví a čučí do ikskrát zdraženého piva. Vláda, která ho zdražila, se kupodivu drží, navzdory klasikům českého humoru i dovezeného marxismu-leninismu. Ovšem, jak se říká, všeho do času!
   O dějinných perspektivách však psát nechci. Ale o dobách, kdy měl jeden na druhého, a především na sebe, čas. Kdy se kdekdo nechal vyfotografovat v nelichotivých pózách, s holou zadnicí, s nahýma prsama, s břichem vzdutým k nebi jako Říp. A nechtěl za to nic, ani nikoho nežaloval pro ohrožení osobní svobody, pro nedodržení habea corpus – přestože František Dostál se umí člověka a jeho člověčiny setsakramentsky zblízka dotknout! Umí, ale už nesmí. Jeden z jeho bezděčných modelů, ano, ten, který na svém Řípu vyzdvihl napěněnou románskou kapličku, se tuhle na Františka obrátil se špatně zastřenou pohrůžkou: „Franto, tys na týhle fotce vydělal majlant, tak koukej pustit chlup!“
   Takovýhle kout najdete už jen na černobílé fotografii. Tady, uprostřed třikrát vyvolaného stříbra, se ještě žije, tančí, beseduje, pije desítka, hoduje na špekáčkách bez sóji a na koňském salámu bez sraček ze chcíplých brojlerů (Jakeš prý říkal bojlerů, ale to byla jen lež StB, která ho chtěla svrhnout, přestože nebo právě proto, že brojlery i bojlery byly za babku), psi i děti pobíhají volně, neodvede si je úchyl, kterého z úchyláctví vyseká cynický advokát.
   Proto jedinou barevnou fotografii najdeme až na samém konci knihy a je na ní osamělý staropramen bez pěny, nedopitý staropramen zavátý zežloutlým listím. Tečka a dost.
   I pražský a posázavský chodec se někdy odmlčí, ale je to jen pomlka nástrojů, svědčící, že taktovku drží a udrží Gioachino Rossini české fotografie František Dostál.

   (Knihu Letní lidé vydalo nakladatelství Ostrov, Praha 2010)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]