Jako malý špunt se Jaromír těšíval na zimní večery, když se drávalo peří v babiččině světnici a kukačka ve starých hodinách na stěně pravidelně každou hodinu vylétala z hnízda, jako by chtěla dohonit prchající čas. Peří se vlastně drávalo v každé venkovské chalupě v Nové Vsi v kraji pod Blaníkem a sousedky si přitom vzájemně vypomáhaly. Samozřejmě, že při titěrné práci nechybělo dobré jídlo a pití. A tak se ženské v pohoštění předháněly. Všem šlo o prestiž, aby pak některá z draček netrousila po vsi i za jejími humny pomluvy o lakotnosti hostitelky.
   Jaromírova babička Marie byla štědrost sama. Dračkám přímo podstrojovala. Až příliš dbala na svou pověst výtečné kuchařky, dopřávající žaludkům svých přítelkyň. Když ji někdo chtěl utáhnout na vařené nudli, stačilo jí zalichotit například slovy: »Mno, tedy, Mařenko, ty tvoje pocukrovaný koblížky se jenom rozplývají na jazyku jako vánoční cukroví, dej mi na ně recept, hmmm, to je tedy vopravdu bašta.« Za lichotkou pak přišlo jemné pomlasknutí jedlíka, jenž si s blaženým výrazem ve tváři bez rozpaků olizoval prsty od marmelády, která se z koblížky vyřinula. Po takové pokloně by se babička rozdala. A Mariiny přítelkyně dobře znaly tuto její slabost a do chaloupky k ní se na draní peří hrnuly jak vody při jarním tání.
   K velkému dubovému stolu se jich vešlo s babičkou celkem sedm, včetně její matky a Jaromírovy prababičky Kateřiny. Paní domu vysypala na desku z hlubokého proutěného koše husí peří bělostné jak padlý sníh. A dračky se hbitě daly do díla. Nejzručněji ze všech si počínala prababička Kateřina s vlasy bílými jako to peří, které drala do výbavy pravnoučatům. Nikdy toho při práci moc nenamluvila. Držívala se přísloví: »Mluviti stříbro, mlčeti zlato.« Těmito slovy také kárávala svoji řečnou dceru Marii, které jela pusa jako šlejfířce. V mládí, za rakousko-uherské monarchie, Kateřina sloužívala jako děvečka ve Vídni v rodině dvorního rady Brunnera. A dokonce se jí poštěstilo zahlédnout i císaře pána Franze Josefa s chotí císařovnou Alžbětou, nazývanou Sisi, kterou pak probodl pilníkem v září 1898 v Ženevě italský anarchista Luigi Lucheni. »Vona se voficiálně menovala Alžběta Amalie Evženie,« říkala Kateřina, »a pocházela z bavorského rodu. Před smrtí se proslavila výrokem, že by chtěla zmizet z tohoto světa jako stoupající kouř, který je před našima očima modrý a v nejbližším okamžiku už není,« ochromila dračky Kateřina smutnou příhodou z dějin, v nichž se blyští i démanty poezie.
   Avšak nejupovídanější dračkou v chalupě byla místní korpulentní fešanda Vendula Holatová, jíž velice slušel drdol sepnutý na hlavě kostěnou sponou, a také baculatý zadek a bujné poprsí, takže mužští se za ní otáčeli jak korouhvičky. A nejeden z nich potom kvůli tomu musel doma vytrpět žárlivé scény od zákonných manželek. Za svou hovornost si Vendula ve vsi vysloužila titul Drbna.
   Stejně jako prababička Kateřina vynikaly v draní Růžena Kalounová a Milada Kučerová. Jejich prsty se při oddělování peří od peroutek podobaly kmitání člunků tkalcovských stavů.
   Druhou nejstarší osobou dámské drací sešlosti byla po prababičce Kateřině Ludmila Solařová. Velmi to zbožná žena, známá bigotní katolickou vírou. Ludmila v kostele svatého Jakuba vroucně líbávala ukřižovanému Ježíši Kristu nohy přibité hřeby ke kříži, a slzíc, láskyplně hledívala na sošku Panny Marie. Byla oddanou služebnicí Boha a faráře Mošničky. Před lety vodívala o Božím těle procesí, v němž kráčející děti sypaly z košíčků květy na cestu, a přitom předříkávala: »Tisíckrát pozdravujeme tebe, tys matkou královnou jasného nebe.« A jdoucí zástupy s knězem pod velkým baldachýnem její slova opakovaly: »Tisíckrát pozdravujeme tebe...« Chlapi se Ludmile v hospodě U blanických rytířů posmívali, že prý pije jen svěcenou vodu, a navíc prorokovali, že ji jednou papež ve Vatikánu prohlásí za druhou svatou Ludmilu.
   Knot petrolejové lampy ve světnici pomaličku dohoříval. Jaromírova babička šetřila elektřinou, ale ona i její kamarádky měly rády tlumené osvětlení, dýchající romantičností večera, kdy venku dul ledový vítr a mráz štípal za nehty. Kukačka odkukala teprve osmou a ženské předváděly na dubovém stole jedinečný striptýz při svlékání peří z peroutek, jež házely na klín do zástěr nebo rovnou pod stůl na prkennou podlahu.
   Právě jedna z takových dracích seancí Jaromírovi navždy utkvěla v paměti dítěte, které se teprve chystalo s brašnou na cestu do školy. Babička Marie dolila do lampy petroleje a povytáhla její knot. Světnicí se rázem rozlilo jasnější světlo. Hlavy žen v šátcích pojednou vrhaly strašidelné stíny po zdi, jako by se tu konal sabat čarodějnic. V kamnech praskal oheň a děda Josef, sedící na štokrleti, v roli topiče pilně přikládal smrková a borová polena do jejich žhoucího jícnu. Uhlím šetřil. Mlčky naslouchal hovoru i klevetám draček a přitom usrkával čaj s rumem. U nohou mu něžně předl kocour Ferda. V babské společnosti bylo strážci ohně dobře. Kamna prskala, jak plameny stravovaly smolu v dřevě, a světnici zaplavila její omamná vůně. »Holky, zrovna takhle krásně o Vánocích pod stromečkem voní zapálený františky,« řekla Marie. »Táto, tys šikovnej muskej,« pochválila dědu. A hned mu přikázala, aby jednoho františka zapálil u kamen. A děda už věděl, že jeho drahá polovička je ve skvělé náladě a on si proto bude moci dát více hrnků čaje s rumem. Tabáku neholdoval. Měl od doktorů zákaz kouření, když mu vyléčili souchotiny v sanatoriu na Prosečnici, které si přinesl ze zákopů první světové války. »Na plicích mi našli felčaři dvě kaverny velký jak holubí vejce,« říkával. »A začínal jsem plivat krev.«
   Kukačka v hodinách odkukala dvaadvacátou hodinu. A drbna Holatová, sedící ve velikém křesle, povzbuzená několika panáky slivovice, spustila svůj řečnický koncert, plný lechtivých příběhů. Meluzína jí přitom v komíně kvílela do noty jak plačka nad hrobem nebožtíka a mráz kreslil na okenní tabulky bizarní obrazy plavuní a přesliček, kdy pravěku Země vládli veleještěři. Holatové jela pusa jako kafemlejnek, přičemž se jí ale při titěrné práci prsty jen kmitaly: »Ženský, dějou se věci, kdo by to do tý tichý holky jako pěna řek?! Ten novej mladej farář Škornička se v kostele šmajchloval v sakristii s dcerou kostelníka Halady. Vona sem chodí často za tátu dolejvat do vaniček svěcenou vodu.« »Cože!? Květuška? To vyčouhlý Haladovic vyžle, samá ruka, samá noha, že už se spouští? Vždyť jí neni eště vosumnáct, « pohoršeně vykřikla pámbíčkářka Solařová. »Já to tomu Škorničkovi eště zavařim. Kněz tohle přece nesmí dělat, natož se ženit,« rozhořčovala se. Dračky po jejím kázání zatonuly v rozpacích. Babička Marie ale jejich rozpaky prolomila: »Jo, na lásku je i církev svatá krátká. Dyť je to proti samotný přírodě a vlastně i Pánubohu, když by se takovej hezkej farář nemoh' pomilovat s tak pěknym děvčetem, viď, táto,« obrátila se Marie u stolu směrem k dědovi u kamen. Ten jenom mlčky cosi zabručel pod vousy a souhlasně pokýval hlavou.
   I když mívala babička v rodině navrch, přesto se děda těšil v baráku patřičné autoritě a pod pantoflem rozhodně nebýval. Už jenom proto, že získal na vážnosti v Mariiných očích jako válečný veterán od Piavy a svým přátelstvím se spisovatelem a národním umělcem Karlem Novým. Ten jezdíval z Prahy na letní byt do své vilky na samotě Chudláz kousíček od Nové Vsi. Od Nového také děda dostal pro vnuka Jaromíra knížku pro děti Rybaříci na modré zátoce.
   Babička s dědou byli rádi, když si klučina ve světnici hrával pod velkým dubovým stolem, protože pak tolik nezlobil. Onoho lednového sobotního večera ho nechali hrát si i večer pod deskou stolu za svitu baterky s dřevěnými vojáčky, které mu děda, šikovný kolář a truhlář, vyřezal z lipového dřeva. A ženské sedrané pápěrky od peří odhazovaly nejen do klína, ale i na podlahu pod stůl a Jaromírovi na celé tělíčko. Vůbec mu to nevadilo. Pápěrky ho příjemně šimraly ve tváři i za krkem a připadaly hošíkovi jako sněhové vločky, na něž se těšívá každé dítě, aby pak mohlo sáňkovat a stavět sněhuláky.
   Když dítě sněžení odraných peroutek znudilo, vsoukalo útlou postavičku pod rozložité křeslo na vyšších nohách, na kterém seděla přitloustlá drbna Holatová. Její široce nabíraná sukně, vonící levandulí, přitom splývala až k podlaze, takže hubeňourkovi poskytla výborné maskování jeho úkrytu. V tu chvíli se podobala kvočně, zahřívající kuřátko. A pod zadnicí Holatové, hovící si v křesle, Jaromír usnul.
   Když kukačka v hodinách odkukala půlnoc a sobotní noc se překulila do království pomaličku přicházejícího nedělního rána, dračky končívaly svou práci. Najednou babička, když vnuka nenašla pod stolem, vykřikla: »Kde je kluk!?«
   Nastalo horečné pátrání. Jen přiopilá Holatová dál ztuhle seděla v křesle a dopíjela na posilněnou k chůzi mrazivou nocí domů další štamprli slivovice a dojídala koblihu. A přitom dál schovance zahřívala svou panímandou, z níž decentně vypustila i několik tichých pšouků, provoněných levandulí.
   Babička s dědou i ostatníma ženskýma prohledali celou světnici. Koukali do špajzu i pod postele a také do hory peřin na nich, jestli tam někde nespí zastlaný vnouček. Ale po špuntovi jako by se země slehla. Všichni začali propadat panice. Napětí zažehnal až Jaromírův kamarád, kocour Ferda, který se přišoural od kamen ke stolu, zašermoval ocasem a vlezl za spáčem pod křeslo. Hlasitým mňoukáním a prskáním dával pyšně všem najevo, že on to je, kdo ztraceného Jaromíra našel.
   Vendula se smíchem vyskočila z křesla: »Nestydo jeden,« peskovala Ferdu, »nečum mi pod sukni, nebo ti vyprášim kožich!« Ferda byl velice inteligentní kocour. Když se mu něco nelíbilo, třeba postrádal dostatek žrádla v misce, dával to patřičně najevo. Podrážděným mňoukáním uměl peprně vynadat komukoliv, kdo mu nedal něco dobrého na zub. Obšťastnil i mnoho koček a jeho koťata znala celá vesnice.
   Vendula se také pustila do vyjeveného Jaromíra: »Na tohle šmírování si chlapečku eště moc malej všetečka,« naoko hartusila. A z úst se jí linul dech slivovice. Potom se rozřehtala na celé kolo jako kobyla v maštali, vedená k hřebci. Něžně vytáhla Jaromíra zpod křesla, hladila mu hlavu s rozčepýřenými vlasy a přitiskla ji do úžlabiny svých mohutných prsou, vonících levandulí zrovna tak jako její velká sukně. A vrkala přitom jako hrdlička, až se jí na bradě udělal roztomilý dolíček. Náhle se Vendule vydral z hrdla srdceryvný vzdech: »Ach, můj Bože, proč jsi mi nedopřál taky syna, mám jen tři dcery,« postěžovala si vášnivá čtenářka ruské literatury, z níž Čechov a Puškin a jeho Evžen Oněgin byli jejími favority.
   Babička, celá šťastná, že byl chlapec nalezen, ho vyškubla z Venduliny náruče. Ale stranou nezůstala ani prababička Kateřina, která se chystala s Jaromírem pomazlit. Vtom přes chodbu do světnice vběhla jako lvice za svým mládětem Jaromírova maminka, spící v sousední světnici, jež se nezúčastnila draní peří kvůli chřipce s vysokými teplotami. Probuzena křikem a hlomozením při synkově hledání, babičce i Vendule s horečnatýma očima rázně řekla: »Ale Jaromírek je můj miláček, patří jenom mě!« Hbitě popadla z babiččiny náruče synka a přivinula ho k sobě. Klučina se najednou v rámusu rozplakal. »Nebreč jak želva, kluku zatrolená, tys nám ale nahnal strachu,« zahuboval děda. »Jestli nepřestaneš řvát, tak vodepnu řemen...«
   Až později, když Jaromír vyrostl, pochopil, že tak velkou, čistou a vroucí lásku od žádné ženy už nikdy v životě nepozná. Už nikdy se mu nestalo, aby se o něho »praly« čtyři ženské najednou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]