Deník Metro v rubrice Dnešní den 3. března 2005 vzpomíná: »Před 117 lety se narodil František Langer. Spisovatel a dramatik, ale také vojenský lékař a legionář.« Pak se několika větami zmiňuje o Langrově životě a závěrem uvádí neúplný seznam her tohoto autora. Zajímavé je tvrzení, že »stalinistické poměry ale v roce 1949 odklidily tohoto bytostného demokrata do ústraní. Jeho literární dílo bylo pak vydáváno nebo na divadlech uváděno pouze torzovitě.«
   A jaká je situace dnes? Byl jsem po roce 1989 na tiskové konferenci, pořádané k vydávání sebraných spisů národního umělce Františka Langra. O spisy tohoto autora je v současnosti prabídný zájem. Také divadla hry, které František Langer napsal, obcházejí. Anonymní noticka Metra si všímá jen autorovy existence v naší literatuře po r. 1949. Proč se tedy dnes alespoň »torzovitě« nesetkáváme s tímto národním umělcem na českých jevištích a v knihkupectvích i v antikvariátech, kromě ojediněle se vyskytujících a téměř nedostupných sebraných spisů autora? Odboj za první světové války v Rusku se asi jaksi nehodí do dnešních tzv. postkomunistických časů. Vždyť legionáři bojovali za samostatné Československo, které se působením našich politických elit po roce 1989 rozdělilo. Zdá se, že historie již pro mnohé není dávno učitelkou života. Proč oživovat entuziasmus bojovníků za národní osvobození? Vždyť žijeme v docela jiných poměrech!
   Naši sousedé, Slováci, se např. velmi podivili, že jejich exprezident M. Kováč při příležitosti vstupu Slovenska do Evropské unie se prezentoval návrhem na změnu textu státní hymny Slovenské republiky. Podle internetové zprávy (bleskovky.sk) návrh změny údajně odůvodnil neaktuálností hymny, »protože povzbuzuje k něčemu, co již národ nepotřebuje«. Možná, že i naše legionářská literatura je nepotřebná. Tradice - netradice.
   Ovšem František Langer je i autorem rozsáhlé literární tvorby s civilní tématikou. Je výborný povídkář, fejetonista, esejista a jeho obsahově poutavé divadelní hry by byly i komerčně úspěšné. Postavy jeho celoživotního díla jsou svérázné, rekrutující se např. z řad lidí z pražských periferií a ze sociálních vyděděnců, reprezentují psychologické složitosti lidských vztahů. František Langer hledal a odhaloval pravdu často v její nejbizarnější podobě. Byl vpravdě národním umělcem (tento titul mu Metro upřelo - proč asi?). Poznámka Metra mířící k »torzovitému« využívání autora včera se však vrací k Metru zpět jako bumerang. Proč zůstává tento významný spisovatel dnešním novým generacím téměř neznámý? Proč je tento bytostný demokrat v »ústraní« i dnes? Stal se obětí knižního trhu? A není již jen jménem, s nímž se setkáváme pouze ve slovnících spisovatelů, učebnicích a literárních příručkách?
   Ano, jsou jména, opouštějící naši literaturu tak podivně rychle a hlavně bez náhrady, až je nám z toho docela úzko. Novinová noticka nám jen jednostranně řekne, jak se jim včera ublížilo - ale vůbec se nedozvíme, jak jsou doceněni dnes, jaké pozornosti se těší jejich kulturní odkaz a proč žije jejich literární tvorba v jistém »ústraní« i za tohoto režimu.
   Soupis všech těch jmen, která se dnes nevejdou do současného kulturního povědomí je tak rozsáhlý, že by vydal na docela slušnou publikaci. František Langer a Janko Matúška jsou zřejmě pro někoho již téměř nepotřební. Je to krutý poznatek, ale oba mají jedinou satisfakci: nejsou sami. V tzv. postkomunismu takových literátů neustále přibývá. Bohužel.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]