MIROSLAV ORAVA
Roční doby
Vůně jara je surově čistá a opojná
jak tající zasněžené vrcholky
všechny mízy nám v těle hrají
Vůně léta je dráždivá jak dospělé už holky
jak mlází pod zády a nad sebou
dva svlečené jahod pahorky
Vůně podzimu je po létě zralá už
jak slivovičný Chanel č. 5 a škola
nachystaná pro zrání vína i básníků
Vůně zimy má příchuť čekané meluzíny
jež jenom dětem oči rozzáří:
u kamen doma se pak kurýrují z rýmy

a básníkům docházejí pak už všecky rýmy
(ty z jara, z léta, z podzimu i ze zimy)

Má láska se vdává
A smutný chodím městem lesy podél řek
zatím mám ještě práci ale co zítra
kdo nepracoval nepochopí
a jeho rady že kdo nepracuje už není příživník
barevné jsou jak pouť a bezcenné jako psí štěk

kde dřív v temnotách stál alespoň ještě hrdosti stín
dnes leží prkenice prázdná či pistole nabitá
lásku mou práci zahnali jsme do jabloní i do žita
jak večer zahnali jsme ji do chleba
a hladem za noci znásilnili

a bita byla jako vždy čím víc dávala
a bita je nadále čím víc dává
má láska zbita je byla a bude
a chudák se zase za bič vdává
(do domu, v němž marná je veškerá světská sláva)

Ta práce žena matka pokroku
chudá i bohatá jak polní tráva
zase se za bič vdává

Já slyším už za poslední lopatkou její vítr vát
je po dešti smekají stromy kouří se z hor
a hlína toužící po práci volá: Vivat
a z hospody vedle hřbitova se ozývá řev: „len mor ho, mor!“
a tišeji už: „půjdeme radši do lužních lesů“ nebo „že by do hor“

Hluk vzbudil státního úředníka oddávajícího pomocí internetu
a ten kliknul „ano“ na větu a poznav záhy že vše je ztraceno
otevřel levý dolní šuplík kde měl svačinu ponožky a granát
a právě jím se pokusil pro záchranu sebe i státu
státní akt i nepřístojné vivat (i s tím řevem) negovat

Potkal jsem ho u řeky po ránu pod stromem již odřezaného ležícího
(kde jinde hledat lidi než na kolejích v řekách a na stromech
nejen on ztratil práci a ztrácet práci se nevyplácí)
Práce tak opět jednou ovdověla a ať už chtěla nebo nechtěla
byla donucena vdát se znova nápady ze své duše i ze svého těla

Kdo poctivě hledá ten práci vždycky najde si
chce to jen slézt o několik pater níž a nebát se
a být v dobré fyzické kondici a vystoupit z odborů
a rekvalifikovat se a držet hubu a vzdát se odporu
viz: úspěšný poštovní doručovatelka-inženýr až do důchodu

Má láska vdaná se už zase znova rozvádí
čas totiž nespěchá ale běží a pádí
důchodu se snad ani nedožije
zpočátku dobře myla nádobí
ale teď už ani to nemyje
vrhla se na drogy a pije
až strašně líto mi jí je
koníčku pohřební, tož hybaj, hyje!

O smyslu básní ze strání
Báseň je vypsaný strach ze slova a jeho poslání,
báseň je z dosud neexistující pyramidy střelný prach;
někdy má duši pohanské oběti a jindy modrooká je jak vrah,
v dolinách, doma, na horách i v nížinách.

Báseň je zrcadlo, v němž dokážeš vnímat vrásky,
báseň nesmí opustit ani milenky ani sedmikrásky
a ty - básník už - jim musíš hladit lístečky i vlásky.
Už žádné otázky! Je konec kazety i pásky!

Tak znova!

Báseň je v duru a molu harmonie
jako když prší a lije,
báseň je hladová a hlad netiší.
Tak pišme už, nebuďme tiší!

Báseň je pojem z astronomie
a pro díry nejčernější je to past:
když vlk o rozumu a vítězství vyje
báseň jak ovečka se smí po všech oblohách pást.

Báseň je vlastně vdova:
punčocha černá se jí klube na koleně
a žena, stejně jako muž, touží
po bezpohlavním božství - tož škoda, zatraceně!

Tak znova!

Báseň je jako alkoholy,
odlétá s větrem jak větrem nesené pírko,
jak cizinka (Slovenka), co ptala se mě:
- a prihovárať sa ti mám Mirku - alebo Mirko?

Báseň je zelený třpyt trávy, slanost slz,
kličkování před soudy, ale i pot horníka v dole;
už i na internet proniká,
aby mu jednou kámošsky řekla: vole!

Báseň si na šuplíky i paměti počítačů zvyká:
někdy ji čas míjí jak kandelábr při cestě,
a jindy cizí je nám, že i nám
začíná vykat a vyká.

To nic, to si jen svět na ni
a ona na něj, jak nevěsta,
pomaličku, snad vzlykajíc, a polehoučku
zvyká, z pecnu očekávání krajíc svůj ukrajujíc.

Báseň někdy odsouzena je být pravým opakem filosofie.
Ó, štěstí staříčků, co z války přišli, aby kravám řekli vjé!
Z každého nového dne dýchá a žije; tož, Stračeno,
teď prrr, a teď zas hybaj, hyje!

Na dobrou chuť se mi mé vlastní pousmání
na denním dvanáctém pěším kilometru místo oběda klaní
a slova jdou mi jako dech.
Jaképak ani!

Vážení pánové! Vážené paní a páni!
Má báseň vzlyká? Vzdává se snad důchodu horníka?
Ne, to se jen vdává za chlapa, za pošťáka ze strání,
za svého zbojníka

a tyká,
když se dotýká.

Nostalgie
Rozhodl jsem se nepsat už žádné básně
tak budu mít pokoj a kdo by si další sbírku přál
židák co vzbudil se pln smíchu na sedmnáctém
patře ve výtahu a on dával a já se hnal a jenom bral

divná to byla doba a člověk musel mít nekonečnou odvahu
udělat jeden krok dopředu anebo jeden krok zpátky
jak provazochodec s tyčí - ale nešel krok ani sem ani tam
po břehu dvě vrby ve stínu šly

v závoji ze mlýna
uschlé pařezy supů
zůstaňte s námi
tak to mi řekl Ikaros a pokračoval:

život je široký révový list
a nepřebijí ho ani tři lipové listy
v rudém poli počmáraném hebrejštinou
hrajících si dětí kde ztrácejí se i konšelé

Již dříve 14. dubna 1930 to uznal
sám V. M.
dopíšu soudruzi dopíšu dopíšu
dopíšu dopíšu dopíšu dopíšu
dopíšu a ještě jednou dopíšu

a potom prásk - a bum
třásl se hotelový dům
bum a prásk
jak výprask

To dlouhé ticho je divné
jen údery kladiv je ruší
jako když dáváš odsouzenci
svíčkovou s borůvkami místo hub

a šampaňské s duší hrbaté panny
napij se ještě ještě pij a žij
až do rána
vždyť zítra bude tvůj svátek

až budeš volat maminko
dostaneš vše - den otců
i den matek
i v hlavách nedospělců zmatek

„volnost svoboda bratrství“
a proč v neděli
a proč ne už v sobotu
a proč ne nejlépe už před obědem v pátek

Postůjte tedy alespoň vy chviličku chvíli
vy oblaka bílá naše vy něžné nebeské víly
a přemýšlejte s námi k čemu všechen čas
byl ještě než byl a pak byl a je a bude zas
sám a kdo znova ho opylí

Dle žalmu č. 90 docházejí nám síly:
„Zpět synové Adamovi!“ - do prachu
počet vašich let je sedmdesát roků
a jste-li při síle pak osmdesát
a mohou se pyšnit leda trápením
a ničemnostmi; kvapem uplynou

Proč Vladimire
proč Konstantine
proč ty čtenáři
a proč já

Hluchý je konec
zacpané uši
Všecko co zůstalo
leží mi v duši

Noc temná
Měli jsme moc
nemáme nic
Bůh viděl:
měli jsme chleba
kůrky i střídu
a řvali jsme touhou
po svobodě
a zas stržili jsme rány:
v ohlávce už nás nevodí
už vodíme se v ní sami
a jakoby se pominul čas
pod vládou nelidů
zas třeme i bídu

Až příště opět spatří nás
lidi obyčejné
kteří jsou věční
sotva mu budeme vděčni

Až znova my každý a všichni
zas zvedneme svůj hlas
(ta víra je hluboko ve mně
leží však hluboko i ve vás!)
pak teprve se rozední

Ó přijď už a vítej
Nový dni!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]