Zima na vsi.
   Mikoláš Aleš a Josef Lada ji pro nás namalovali s hlubokým porozuměním a s neodolatelným půvabem.
   Sníh až ke střechám, děti a sněhulák, děti na sáňkách, děti na bruslích, vlastně jen na takových želízkách, co se musely přišroubovat poniklovanou kličkou k podrážkám, děti v kožíšku, děti v ušankách. Děti, děti. Protože zima patří dětem.
   Ale je tu ještě mnoho jiného. Zima přináší mnohá potěšení také dospělým. Společenská setkání na plesech, obzvlášť veselá na těch maškarních, masopust, ledování...
   To však jsou zábavy, která je třeba zažít, abychom jejich zvláštní a ojedinělou krásu mohli vnímat bez zbytku a v úplnosti...
   Ledování.
   Bože, jak to bylo krásné!
   Kolik mužné síly bylo vynaloženo, aby mohl být sklizen led z rybníka za vsí, kolik dovednosti a obratnosti bylo předvedeno k údivu a úžasu přihlížejících. I tady se udály věci, o kterých se pak dlouho s obdivem hovořilo. Na zamrzlé hladině rybníka docházelo k činům hodným cirkusácké kupole a světelných ramp, občas se tu předvádělo divadlo, při němž tuhla krev v žilách.
   Bylo to v dobách, kdy restaurace ani ve městech nebyly ještě vybaveny ledničkami a chladícími boxy. Co teprve venkovské hospody a příležitostné výčepy, sloužící jen při tanečních zábavách a slavnostech, jak tomu bylo v sokolovně, kde jsme dlouho bydleli. K otcovým povinnostem patřilo také obsluhovat výčep při takových příležitostech. Nabízet lidem teplé pivo nebylo možné. Trubky přivádějící pivo vedly do sklepa v přízemí. Tam se pivo skladovalo.
   Sklep byl rozdělen na dvě části.
   V té první byly poskládány bedničky s nápoji v lahvích a několik soudků piva, za prkennou stěnou byla lednice, místnost plná velkých kusů ledu. Okna byla zabedněna, takže do sklepa po celý rok nepronikl paprsek světla, natož pak paprsek sluneční, a po celý rok tam byl citelný chlad.
   Led do lednice bylo třeba navozit.
   Za tím účelem se muselo vyhlédnout příhodné počasí a vhodná doba. Když led na rybníku dosáhl dostatečné síly asi dvaceti pětadvaceti centimetrů, bývalo to obvykle někdy koncem ledna nebo začátkem února, přišel čas, kdy muži začali vyhlížet správný den.
   Obvykle svítilo sluníčko, sníh mírně tál a pomalu se ztrácel z polí. Ve vesnici zahřmotily selské vozy. Uháněly k rybníku. Na nich stáli muži ozbrojeni dlouhými sochory zakončenými sekáčky, bodly a háky. Všichni byli veselí, živě halasili, aby na sebe strhli všeobecnou pozornost, notně a vyzývavě zvedali vzhůru k nebi láhve s pálenkou. Oči jim jen hořely a svaly se napínaly. Čekal je namáhavý a nebezpečný souboj s přírodou.
   Dorazili k rybníku a vyrojili se na zamrzlou hladinu. Nejdříve bylo třeba promyslet, jak se co udělá, jak se bude postupovat. Potom naznačili způsob, jak se ledová plocha rozdělí a naseká. Plochy byly poměrně velké. Hladina byla za chvíli rozbita a první kry se vlekly ke břehu, kde se nakládaly na vozy. Hrany ledových desek se třpytily, jiskřily a zářily jako velká zrcadla. Led byl čistý, průzračný a krásný, sluneční paprsky po něm tančily a poskakovaly jako veselé ohníčky.
   Za chvíli se hladina rybníka uvolnila a velké ledové kry po ní pluly zcela volně. Muži je dlouhými bidly vedli po hladině, přitahovali je ke břehu a s námahou je zvedali na vůz. Největší odvážlivci na volně plující kusy ledu naskakovali a pluli na nich jako na vorech. To však byla velmi nebezpečná hra a mohli si ji dovolit jen ti nejzkušenější. Navzdory tomu se občas stalo, že někdo špatně vypočítal vzdálenost mezi krami a jejich nosnost, kra se převrátila a muž pak zažil neobvyklou koupel. Vyprovázeli jej veselým smíchem a bujarými žerty.
   Konečně byly vozy naloženy a vydaly se se svým třpytivým a zářivým nákladem ke svému cíli. Lednice se rychle zaplnila.
   Ledové kry vydržely přes celé léto. Neroztály.
   V lednici bylo po celý rok chladno a trubkami ve stropě proudilo k výčepu dobře vychlazené pivo.
   Bylo jako křen.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]