Nesouvislé uvažovaní o cenzuře, někdy i ducha

   Ve starém republikánském Římě býval censor vysokým úředníkem zabývajícím se censem, sestavováním sešlosti senátorů a jezdců. Censoři bývali dokonce dva a ve své funkci trvající půldruhého roku prověřovali i stav občanské morálky. Na mysl se tak vtírá nepříjemná otázka, kolik by jich asi muselo být v současnosti, aby vůbec nějaký kaz na současné společnosti objevili. Buď jak buď, určitě by se nadřeli.
   Cenzura je však cosi něco jiného. Je věcí dnes neznámou, řeklo by se, neboť v našich tiskovinách již po léta neobjevíme volné a nepotištěné plochy po zásazích cenzorů. Definice cenzury však říká, že to byla a je dosud kontrola informací a materiálů určených k uveřejňování. V době současné svobody prořídly však řady těch, co publikovat mohou. Divná matematika. Zajisté, jsou v popředí i bezpečnostní zájmy státu. Bývalé embargo na informace poněkud přitažené za vlasy povolilo a svět tak pořád stejně neví, kolik stíhaček budeme mít, možná i v pronájmu. Vždyť i nehýbající se nádraží lze už fotografovat. Dokonce dohromady i s jejich záchody zatlučenými prkny... Ale to je zase o té zatrachtilé morálce, co mívali na starost censoři a u nás se přece nevolí.
   Ne, není mým záměrem vůbec se vyjadřovat k tisku, jenž ve své většině není náš, a také zaměstnává čím dál méně lidí. Našich. Šetřit je třeba všude, zvláště když se cokoliv nepodaří. Ano, bílá nepotištěná místa v našich novinách již neexistují. V předválečném tisku tomu tak bylo. Vedle bílého prázdného místa jsme si tak třeba mohli přečíst, že obrázek karikaturisty Franty Bidla zaměřený na bídu v Podkarpatské Rusi byl zabaven. Tohle všechno lze objevit v obrázkovém magazínu Žijeme 1932. Objevíme tam rovněž realitu, že v článku spisovatele Ivana Olbrachta o tomtéž problému bylo zabaveno 17 řádek, v jiné části textu 23 řádek, ale také dalších 30 řádek... V povídání Daň z velké vody z pera Julia Fučíka věnovanému povodni na řece Tisá bylo odstraněno také 10 řádek a na jiném místě dalších 26 řádek. Z článku o bídě na Podkarpatské Rusi z pera německého romanopisce Ludwiga Renna a anglického žurnalisty Geralda Hamiltona bylo cenzurou zabaveno celkem 38 řádků. Ze stati věnované rovněž životu v okolí Užhorodu nazvaném Menší kulturní historie z pera Laca Novomeského zmizelo dokonce celkem 73 řádků. Český prozaik Václav Kaplický (1895-1962) milující historickou tématiku, včetně období husitských válek a časů protireformačních, otiskl tamtéž v roce 1932 článek s názvem Fotografovaná bída, naštěstí bez zabavených řádek cenzory první republiky, ale naopak doprovázený děsivými snímky mrtvolek dětí. Ty podlehly nouzi v dětském domově v Buzuluku v roce 1922, kdy na jaře do Povolží přišel hladomor. Spisovatel Kaplický svá slova napsal v třicátých letech v čase, kdy jiný tisk psal zase o romantickém lyžování na Podkarpatské Rusi...
   Na světě to jeden čas vyhlíželo už tak, že již nikdy nepřijde taková hrůza a podobné snímky již nikdy nebudou ke zveřejnění. Uběhlo však deset let a v roce 1932 i ostatní tiskoviny začaly nesměle zveřejňovat snímky z Podkarpatské Rusi, Rudohoří a z okolí textilek na severu Čech. Václav Kaplický tenkrát dokonce nad spatřeným napsal: "Žebrácká obydlí dospělých, která nejsou obydlími, chléb hladovějících, který není chlebem, oděv, který není oblekem, ale ubohými cáry, pohledy očí, které se neusmívají a už ani nepláčou, fotografie lidí, kteří už vlastně nejsou ani lidmi, protože nemají jiného zájmu než o jídlo." Na závěr svého článku tehdy otištěného také v magazínu Žijeme 1932 spisovatel Kaplický píše slova, která dosud nevyčpěla: "Fotografujme dnešní dobu a dnešní lidi, shromažďujme materiál dnešní bídy. V budoucích muzeích budou zvláštní sály vyhrazeny této době. V nich se bude lidstvo učit vážit si nové doby a s hrůzou bude vzpomínat na své nešťastné a nerozumné předky. Tak jako dnes my s úžasem procházíme středověkými mučírnami. Fotografujte! Fotografie nejvíc mluví a nejméně lže. Pro přítomnost i pro budoucnost."
   Nic naplat, nainstalovaná nevědomá moc vedle cenzurních zásahů dokáže vyslovit i zákazy. Dokonce bez sdělení sebehloupějšího důvodu, že dotyčný je třeba neskutečný pitomec. Přitom i označení za pitomce já osobně beru jako kus nevysloveného uznání, neboť mlčení k mé osobě je projevem mnohem větší hlouposti. Nakonec jisté zákazy přináší vždy jakákoliv moc a v českém prostředí, kde nikdy nikdo za nic nemohl, bývalo nikým nevyhlášené cenzury vždy nadbytek. V historií lze na čas leccos pokroutit, přiohnout, něco i zamlčet, ale už se toho později nedá příliš pokazit. Výkřik zákazu pro ty, co umí, lze poté brát i jako výkřik zloby a zveřejnění vlastní neschopnosti.
   Kdepak, člověk se od časů přebývání v jeskyních, kde strážce ohně někdy umožňoval ostatním obyvatelům i krmi z mamutího masa si přihřát, se zřejmě příliš nezměnil. Vlastně vůbec ne. Ano, člověk odložil kůže, do kterých se před tisíci let halil, s oblibou však nosí současné kožichy a strachuje se je v podnicích odložit... Pozdější rytířská železná brnění se ukazují již jen v expozicích dosud nerozkradených hradních sbírek. V podhradí českých hradů si současný člověk pochutnává a popíjí v cizokrajných tavernách, pizzériích, irish pubech, cafetériích... Česká hospoda jako by přežila jen v kresbách Josefa Lady. Na parkovištích vznikajících všelijak a stejně jako supermarkety i na polích, jejich obsluha zase ráda uvítá poplatky v jakési jednotné evropské měně. Vývoj techniky člověka nepolepšil. Snad nabídl jen více prostoru k rozvinutí lidských nectností, které měl pravěký člověk již ve španělské jeskyni Altamira ve 13. tisíciletí před začátkem našeho letopočtu.
   Ne, cenzura už přece neexistuje. V hospodách se mohlo nadávat už před léty. Dokonce za mlčení anebo přisolování si všelijakých přisluhovačů. To jen zdejší národ si vysloužil pár slov o nejohebnější páteři. V pohostinských místnostech člověk tak může promlouvat a nadávat pořád stejně. To by mu mělo podle mínění mnohých opět postačit. Ještě aby mu tak vystačilo na pár piv... Jeden člověk čím dál víc neví, že vedle něho je i člověk druhý, který chce třeba také nastoupit do prostředku městské hromadné dopravy. Tiskový mluvčí nepodléhají rovněž žádné cenzuře a sdělují přesně to, co jim jiní řeknou. Ovšem jen tehdy, když ti mají vůbec čas. Jo, abych nezapomněl, volení censorů ve starém Římě jen na půldruhého roku také nebylo od věci. Nestačili se tak moc umazat...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]