Považte, milení, až sem sa už donéslo, že tí, keří nevijá, co by eště nakydali na každého, kemu to myslí po jeho a nevyje s vlčiskama a hyenama, vzali si na paškál privileje. Dokáď slavně nezvítězila pravda a láska, tak sa im prý těšili aj tehdá mlaďučcí básníci Sýs a Černík. Došla s tým Božka, že stará Blažková, co sa z jejich Mirka stal veliký a bohatý pán, v konzumu vykřikovala: „Takové privileje!“ Co „prý vyleje?“, ščúřila sa na ňu potvora Vilma, a tak Blažková šeckým vykládala, že si užívali. „To jezdili k mořu na Floridu, do Thajska nebo na Havaj?“ dorážala na Blažkovú Vilma. „A do práce a na výlety mercedesama?“ přisadila si Mařka. „Do jakej práce?“ divila sa na oko Vilma, „to ani tu Blažkovej Mírek do žádnej nejezdi, a má snaď on jaké privileje?“ Ta dá rozum, že sa Blažková nedala. „Básníci a dráteníci mají chodit o hladu a po žebrotě, a né brat za daremné fantazije a utopije eště korunky!“ Do šenku na dolním konci dědiny došel v té době místní bezdomovec a básník Venca, chytil slinu a poprosil šenkýřku: „Najej mi nalej, / to je tá moja / privilej.“
   Dneska už, milení, nic inšího, musí sa do pola. Je už jaro.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]