O životě s Františkem Sarnou
   33 otázek Michal Černíka

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Jsem vlastně přírodní člověk, který rád splyne s přírodou, v které mu je dobře. Obklopen rodinou a svými zvířecími mazlíčky, počínaje pejsky a kočičkami, přes kozičky a ovečky, obklopen lesy, loukami, zurčícími potůčky až k toulkám přírodou se skicákem a fotoaparátem v podpaží. A to vše pak zužitkovávám ve svém malířském ateliéru. Přestože po převratu trvale bydlím doslova na samotě u lesa, myslím si, že mi neuniknu současná hrůzná dění. Přesto nepřestávám být optimistou a věřím, že vše bude jednou jinak.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   Především o tom, jak celá současná a nejen česká populace je degradována na zoufale spotřební a konzumní společnost, a to ať se podíváte do jakýchkoliv lidských činností, počínaje kulturou a konče morálním přístupem k životu a jeho hodnotám. Nechci hovořit o ekonomice, majetkových skandálech, korupci, politických ostudných tahanicích a o tom, jak sdělovací prostředky doslova lžou o naší nedávné historii. Každý si však musí uvědomit, že my ještě žijeme a tu dobu pamatujeme. Ale mám pocit, že mnohým to je jedno.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Ano, chtěl, a to rok 1989, který ublížil většině lidí, i když si to mnozí ještě vůbec neuvědomují.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez dobrého lidského slova, bez lásky rodiny a bez mé milované ženy a samozřejmě bez své výtvarné práce, bez chaloupky na Vysočině, která je opravdu na samotě u lesa s dvaadvacetihektarovým rybníkem. Bez ateliérů, které s manželkou máme v chaloupce, a samozřejmě bez zvířátek, která nás obklopují celý den.

   Co vám dalo dětství?
   Život v míru v životních jistotách, lásku rodičů, kteří mě mohli dát bezstarostně studovat, aniž by to zasáhlo jejich rodinný rozpočet, což si uvědomuji v plném rozsahu až nyní, kdy šla studovat také na uměleckou školu má vnučka a další vnoučata. Na jejich studia se musí skládat nejen jejich rozdělené rodiny, ale i babičky a dědové, aby se pokryly alespoň ty nejzákladnější potřeby pro studium. Samozřejmě mi dětství také dalo lásku k vlasti, naučilo mě ctít a vážit si každého člověka, jeho práce, protože práce, a to každá, by měla sloužit všem lidem stejným dílem.

   Čemu vás naučil život?
   To, že jsme se dívávali na věci, které jsou dnes běžné, jako na něco, co už nemůže nikdy přijít - jako je třeba strach ze stáří – důchodové reformy, že tu bude společnost prorostlá korupcí a lichva se stane měřítkem úspěšnosti. Právní stát se postaví naruby tak, že normální člověk nemá šanci domoci se svých práv, že dojde k úplnému rozvrácení financí na všech úrovních a kapitalismus se prokáže jako neschopný zajistit alespoň ta nejzákladnější lidská práva, včetně práva na práci. Bez tohoto práva je život bez života.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   To, co jsme čtyřicet let tvořili, si pak pár lumpů rozkradlo v milionech, neřku-li v miliardách, a nás všechny de facto ožebračilo. Nyní není z velkého bohatství českého člověka ani na vzdělání, zdravotní péči, důchody a za chvíli nezbude ani na obhájení holého života.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Úcta člověka k člověku, od ní se odvíjí pak vše. Od lásky – jakékoliv, počínaje a zdravím konče. A když se k tomu přidá ještě trocha štěstíčka, tak není co řešit.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Jen snad svým jednačtyřiceti letům života do roku 1989, prožitých bez stresů, strachu, s jistotou dobré práce a šťastné rodiny.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Toto je odvěká pravda, proto jakékoliv umění, pokud se ještě dá hovořit o umění, člověka musí činit lepším.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Na člověčí chyby…

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Můj krátkodobý pobyt v nemocnici, kdy mi operovali koleno a pak mě vypakovali už druhý den domů.

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   Bohužel, nebo bohudík, jak říkáme my ateisté, většinou pak na moje slova dojde. Až mě to někdy mrzí, když to na první pohled rozeznávám. Hned od počátku pak o daném člověku ztrácím iluze. A to je někdy i škoda a je mi to líto.

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Že jsou šťastní a svobodní, a přitom si sami sobě lžou a podvádí se dokonale. Bojí se říct, co si myslí, bojí se říct pravdu, protože nechtějí být označeni nálepkou bolšána, v tom lepším případě levičáka.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Udržet se a nefackovat současné politiky na potkání.

   Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
   Možná to bude znít nadneseně, ale myslím si, že si mohu v životě za vším stát.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Pokoru uznávám především před člověkem, před jeho prací, před přírodou, která jediná je snad dokonalá, a pak také, když se postavím před plátno a chci začít malovat.

   Co vás ponižuje?
   Současná doba. Kapitalismus nejhrubšího zrna uplatňovaný u nás a především antikomunismus, který je na nás tlačen ze všech stran - od sdělovacích prostředků, volebních billboardů a tak dále. Ubohé vztahy mezi lidmi a rovněž nová současná postkultura, až po denní drobné problémy, na které člověk v současném životě naráží.

   S čím se nesmíříte?
   Že můj život se ubírá tou nejnelidštější společností této doby.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Jeho postoj k životu, pevný vztah člověka k člověku a jeho práci, ať je jakákoliv.

   Děsí vás něco?
   Do jaké zběsilé doby se narodila moje vnoučata, co je obklopuje za kult ošklivosti, násilí, sexu a hrubosti. Co je učí ve škole a slyší ve sdělovacích prostředcích. Že se člověk stává nádobou, kterou stačí naplnit trochou pakultury a buřty vyrobených z rozemletých kostí a sóje. A bylo by toho ještě mnohem víc, nežli jsem teď řekl.

   Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Rozhodně ne. Ze všech stran se na mě valí informace, že musím to a nesmím zase ono, bez čeho nemůžu žít, a to zase musím vidět, to je to nejkrásnější, ten je nejlepší, bez toho nejsem in. S takovými názory přeci nemůžete existovat. Nejhorší je to, že se mi vnucuje názor na minulou dobu, kterou jsem šťastně prožil a vychoval v ní děti, že to byla doba rovnocenná fašismu. V takovém klimatu nemůže žít člověk svobodně.

   Co pro vás znamená svoboda?
   Svoboda mi musí zaručovat ta nejzákladnější lidská práva, která nikoho neohrožují, a to právo na práci, právo na vzdělání, právo na zdraví, právo na klidné stáří a možná ještě něco, ale tato pseudosvoboda mi nezaručuje ani jedno.

   Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný?
   Snad už zůstává jen dodat: pokud nevyjete se soudobými vlky, tak jako tvůrce neexistujete. Proto se o svobodě v umění nedá vůbec hovořit.

   Kdy se cítíte nejsvobodnější?
   Když jsem v lese na houbách, nebo na pytlačce na rybách, a snad ještě když suším seno naší koze Julince a ovečkám.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   To by nesměl Albert Einstein objevit obecnou teorii relativity, kterou by soudobí politici rádi označili za překonanou a kteří místo toho světí s církví prapory a znaky a snad i to zabíjačkové prase - jako ve středověku.

   Jak byste charakterizoval svůj světový názor?
   Že musí existovat cesta k realizaci lepšího sociálně spravedlivého řádu, ať již se bude jmenovat jakkoliv. Rozhodně nevyznávám kapitalismus.

   Čemu jste porozuměl až teď?
   Že život je někdy pes.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Že není vše natrvalo a že i tato doba dojde jednou svého konce, jak už tomu bylo několikrát. Že lidé jsou nepoučitelní a sami o své vůli lezou do chomoutu svobody jen pro vyvolené. Mamon, násilí, neúcta k sobě a své práci, neúcta k člověku a neúcta k jeho práci jsou projevy této doby.

   Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
   Z fyzického hlediska může být malý, ale duševní rozlet potřebuji dost značný.

   Bez čeho si nedovedete představit život?
   Bez naší rodiny, bez mé inspirující ženy, bez naší chalupy, a samozřejmě bez práce, kterou mám rád, ať již je to v ateliéru nebo na zahradě.

   Na co se těšíte?
   Na každé nové ráno a potom na celodenní činnost při jakémkoliv konání.

   Přejete si něco pošetilého?
   Dožít život ve zdraví.

   František Sarna
   se narodil v roce 1947 v Krnově. Absolvoval uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru profesora ak. mal. Bergmana a Prudiče. Souběžně s činností výtvarnou jej značně zaujala práce teoretika výtvarného umění v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, kde po vojenské službě nastoupil do zaměstnání. Díky tomu měl tu čest setkávat se s malíři tehdy již zvučných jmen, jak v jejich ateliérech, či jako kurátor jejich výstav: B. Lacinou, M. Medkem, F. Muzikou, J. Johnem, V. Truhlářovou, J. Wielgusem, J. Zrzavým, Č. Kafkou a řadou dalších. Námětovou doménou jeho olejů a pastelů se stala krajina, kde střídá vrstvení krajinného plánu země, horizontu, oblaků s krajinnými prvky, jako jsou stromy, keře, svahy či ptáci. Silueta letícího ptáka pro něj symbolizuje návraty a životní vzlety. Krajina a její prvky jsou tím výrazovým prostředkem pro ztvárnění poetického, snového a nadreálného pohledu na Vysočinu, kde od roku 1967 žije a pracuje. Rovněž pracoval jako pedagog, vyučoval na fotografické škole praxi a dějiny umění a výtvarnou přípravu pro obor fotograf. Zabývá se fotografií a počítačovou grafikou, jako jsou plakáty, pozvánky, grafické řešení knih apod. Přes čtyřicet let pracuje a tvoří na Vysočině.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)