Otec Jaroslava Haška, narozeného 30. dubna 1883 v Praze, učitel matematiky a fyziky na soukromé škole a poté úředník banky Slávie, překonával své zdravotní problémy pitím, přičemž si jiné přivozoval, a zemřel roku 1896 v necelých padesáti letech. Od matky a jejího otce, bývalého baštýře z Krče u Protivína Antonína Jareše, který se přistěhoval za dcerou do Prahy, se Jaroslav dozvídal o jižních Čechách, které později vylíčil v několika povídkách. Všechny jejich reálie znal z doslechu, samotnému mu byl život na venkově zcela cizí. Hle, jak ošidné by bylo rekonstruovat život spisovatele na základě jeho díla. Týká se to tvůrců všech a Jaroslava Haška výsostně.
   Ozvuky klikaté životní cesty, zdánlivě lehkomyslně přelétavé, ve skutečnosti však horečně až neuroticky hledající, se v Haškově díle mísí s ektoplazmou překypující fantazie. Vliv bigotně věřící matky dovedl vnímavého Haška pod slupku slov a povrch rituálů, aby později poznání karikovaně vyvřelo v antiklerikálních povídkách i řadě pasáží Švejka. Léta školní či gymnazijní s prospěchem nevalným, stejně jako groteskní praktikantství v Kokoškově drogerii, obojí později přešlé do Haškovy tvorby, uzavřela roku 1902 netypicky konvenčně maturita na obchodní akademii.
   Haškovo zpola cestovatelství a zpola tuláctví, provozované s očima otevřenýma, započalo roku 1900 slovenskou cestou a rozšířilo se záhy zejména na polsky hovořící kraje monarchie. Ostré vidění slovenské či haličské reality kontrastně vyniká na pozadí soudobých slaboduchých folkloristických obrázků. Lidské ovzduší hltal Hašek na svých cestách stejně dychtivě jako naučnou literaturu - od encyklopedií přes technické příručky a turistické průvodce až po kuchařské knihy. Geniální mozek informace pečlivě zaznamenával; mohly se vždy hodit a také se hodily, kdykoliv se hrot pera dotkl papíru.
   Do literární tvorby, pro niž se zrodil, se Jaroslav Hašek vrhl na samém sklonku 19. století a své první věci, povídky, črty, fejetony, publikoval v Národních listech roku 1901. Příchod na literární scénu byl zároveň krokem do bohémského prostředí, zdomácněním v hospodách, kavárnách a vinárnách, navázáním přátelství s alkoholem. Životní postoj vykrystalizoval nevídaně brzy. »V Haškovi vždy byli dva lidé - jeden si dělal blázny a druhý se na to díval,« napsal později Eduard Bass. »Ten druhý Hašek, jemuž jen málo lidí dovedlo pohlédnout do tváře, uzřel se strašlivou jistotou nicotnost lidského života, a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obejít, obelstít šprýmy, které dal provozovat tím Haškem prvním.« Nejen droga pomáhala překonávat zahořklost z raného prohlédnutí lidské komedie; druhým způsobem byla literární tvorba, před jejímiž výsledky budou ti, kteří pochopili, stát v úžasu navždy.
   Ze započatého pestrého života spisovatelova lze zaznamenat členství v kavárenském literárním sdružení Syrinx, knižní prvotinu Májové výkřiky z roku 1903, obsahující z poloviny básně Ladislava Hájka-Domažlického a ve své době zajisté nepochopenou, neboť šlo o parodii na lyriku, dále epizodické desetiměsíční úředničení v bance Slávie v letech 1902-1903, kontrapunktně přerušené útěkem na toulky na Slovensko, do Maďarska a na Balkán. Haškův příklon k anarchismu po návratu z cest pak zahájil pro mnohé nepochopitelnou sérii neúspěšných pokusů o nalezení třetí cesty z bažiny marnosti života, třetí cesty vedle těch dvou, které představovaly humor a alkohol.
   Po toulkách Bavorskem, zužitkovaných v některých povídkách, podřídil Hašek tvorbu především své kapse. Bohémská zábava, prokládaná chvatným psaním za účelem rychlého získání zálohy na honorář, příležitostné pouliční výtržnosti - a pojednou na jaře 1907 první Haškovo redaktorské místo, a to v anarchistické Komuně. Samozřejmost takových náhlých zvratů nás už nemůže překvapit - ještě v témže roce se Hašek s anarchismem rozešel. Tehdy již jeho život začal ovlivňovat milostný vztah k Jarmile Mayerové, dceři váženého pražského měšťana, vztah na Haška nezvykle opravdový a ústící v květnu roku 1910 v manželství.
   Sňatku, dalšímu pokusu o nastoupení třetí cesty, předcházelo v letech 1909-1910 nedlouhé působení v časopisu Svět zvířat, v jehož pozdějším líčení samotným Haškem se plně prolnula realita a fikce - údajné Haškovy články o smyšlených zvířatech bychom na stránkách časopisu hledali marně. V téže době se Hašek svrchovaně zdokonalil v politické karikatuře, když zrale prohlédl malost soudobého veřejného života a s nadhledem pronikl do zákonitostí politického pseudojazyka. Politiku jako možnou třetí cestu tehdy zcela zavrhoval, sympatie k jakékoliv české politické straně mu byly zcela cizí; humorem a zejména satirou dával průchod této své skepsi.
   Mimořádná Haškova literární aktivita po odchodu ze Světa zvířat šla ruku v ruce se vzrůstající výstředností a stoupající spotřebou alkoholu. Existenční pochyby nekorunovaného krále bohémy a štamgasta několika desítek pražských hospod však přerostly v duševní krizi, vrcholící roku 1911 nevysvětleným pokusem o sebevraždu a pobytem v psychiatrické léčebně. Manželství se od počátku nacházelo v krizi; ač se s ním chtěl milující Hašek tolik identifikovat, dát se spořádaně třetí cestou, jednoduše nemohl. Po krátkém působení v redakci Českého slova v zimě 1911-1912, ukončeném přirozenou Haškovou neschopností loajality k národním socialistům, opustil krátce po narození syna Richarda navždy svou ženu.
   Předchozího roku 1911 byl Haškův život ve znamení dokonalé politické mystifikace - Strany mírného pokroku v mezích zákona. Společnosti, která se kolem bohéma, veselého společníka a koneckonců svrchovaného intelektuála sdružovala, ať již šlo o uznávané spisovatele, studenty či pouhé pivní kumpány, Hašek charismaticky vnukl myšlenku založení pseudostrany, karikující soudobou politickou praxi. Recesní hra na politiku, odhalující v křivém zrcadle duchaprázdnost jejích rekvizit, byla dovedena až do neregistrované účasti ve vinohradských volbách. Knižně vydané Haškovy dějiny strany, zahrnující i její misijní činnost a medailony řady osobností, dodnes fascinují jazykem, který nikdy nezestárne, a svěžestí myšlenek, o nichž platí totéž.
   Zde již nalézáme Haška jako člověka, v jehož životě se neustále prolíná literární umění s uměním života, okamžiku, akce. Již Haškova řečnická vystoupení ve Straně mírného pokroku měla podobu hry a improvizace, odkud nebylo v bohémské společnosti daleko k improvizacím kolektivním. Hašek se podílel na tvorbě řady kabaretních scén, založených opět hlavně na ironické mystifikaci, a sám v nich - i sólově - vystupoval, většinou obdivován, občas také vypískán, když pod vlivem alkoholu ztrácel hereckou kázeň. I život mimo kabaret byl neustálou hrou, naplněnou tuláctvím, recesí, rošťáctvím, provokacemi, průšvihy. Zároveň ale Hašek psal, psal, psal, stal se uznávaným spisovatelem, a v letech 1911 až 1915 vyšlo knižně pět souborů jeho prací, které však byly jen malým výběrem z jeho předválečného díla. Po vypuknutí první světové války nastala literární bezradnost; Hašek se musel od nepřípustné dobové satiry uchýlit k humoresce a bohémský styl života měl rovněž na kahánku. Odvod v lednu 1915, krátký pobyt v českobudějovických kasárnách, přeložení do výcvikového tábora v Brucku nad Litavou a posledního červnového dne téhož roku cesta na frontu, to byly nepříjemné šoky pro člověka, který předtím neabsolvoval základní vojenskou službu. Na to, aby načerpal materiál pro Švejka, stačilo Haškovi příznačně necelých devět měsíců působení v c. k. armádě; na sklonku září 1915 byl Hašek při ústupu jednotky zajat Rusy.
   Z prostředí zajateckých táborů u Kyjeva a poté poblíž Buzuluku unikl Hašek přihláškou do vznikajících československých legií. V kyjevském legionářském centru se ze všech sil zapojil do národní aktivity a v odboji našel na čas další třetí cestu - jeho povídky v časopise Čechoslovan mají ostře protihabsburský náboj. Na počátku roku 1917 spatřila v Kyjevě světlo světa jeho kniha Dobrý voják Švejk v zajetí. To se již psal rok ruských revolucí a Haškovi zkřížila cestu hledání příležitost zúčastnit se něčeho nového, převratného, možnost podílet se na velké akci a touto akcí žít. Co když cesta vede právě tudy?
   Nedělejme si iluze, že zrod rudého komisaře Gašeka byl dán osobními motivy politickými a ideologickými. Rozchod s legiemi, vstup do české sekce ruské komunistické strany, působení v Rudé armádě (později zpracované v sérii bugulmských povídek), abstinence, sňatek s Alexandrou Lvovou v půli května 1920 v Krasnojarsku, to jsou jen segmenty nového pokusu o nový život, o třetí cestu, po níž chtěl Hašek dojít od velké hry k životu doopravdy. Proto také tolik váhal s návratem do Čech, kam ho Kominterna vyslala, aniž ruští soudruzi tušili, že Haškovo nadšení a činorodost jsou hlavně stéblem tonoucího v moři pochybností a nejistot.
   V novinových nekrolozích již několikrát jak oplakaný, tak poplivaný Hašek se v prosinci roku 1920 objevil v Praze. Tam ho zpět zavedlo vyčerpávající hledání, tam možná už definitivně pochopil, že není cesty odtud. Kocovinu z návratu a předtuchu konce léčil Hašek osvědčenými prostředky: humorem a pitím. Bývalý rudoarmejec a nynější cynik psal povídky, v nichž pod známým bezstarostným povrchem prosvítá hořkost. Na počátku roku 1921 se předcházející švejkovské motivy spojují v představu knihy, velké knihy, nikoliv románu, ale antirománu, v němž osa děje bude věcí podružnou, pouhou kostrou, obalenou vším, co Hašek viděl, zaslechl a prožil v lidském divadle. To, že se Švejk odehrává ve vojenském prostředí, je pouhou náhodou. Nejde o humoristickou knihu o vojně, ani o protiválečný román, jde o něco jiného, pro co také nejde Švejka převést do shrnutí děje, natož pak do filmové podoby. Antiromán o Švejkovi nemá ve světové literatuře obdoby a tíže jeho pochopení leží na každém čtenáři zvlášť.
   V lipnickém azylu se odstavec po odstavci rodil Švejk, za stolem v Invaldově restauraci, s pivním dopingem, s nepopiratelnou touhou napsat co nejvíc, co nejrychleji dokončit, dokud je čas! Není třetí cesty, je jen divadlo života, je to nutno písemně stvrdit! Stránky přibývají, konec se doopravdy blíží. Na podzim roku 1922 se Hašek stěhuje do svého domku pod lipnickým hradem, na sklonku roku se již nemůže pohybovat. Vyšly již tři díly Švejka. Posledním útočištěm autora je stará pérová vložka do postele v přízemní místnosti domku, pod oknem s výhledem do zimní krajiny. Zde, osvobozen konečně od povinností veliké hry, od neurotické neschopnosti setrvat na jednom místě, vzdaloval se potichu z tohoto světa génius, aby jednoho dne pohlédl do tváře Smrti.
   3. ledna 1923 Jaroslav Hašek zemřel. Zemřel, zanechav hořkost lidského divadla nám; žije v nás, když nám odkázal, že hledání zůstane navždy naším údělem, byť by nebylo třetí cesty.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]