Eduard Štorch se narodil 10. dubna 1878 - před 130 lety

   Zájem o budoucnost Prahy kráčel ruku v ruce se zájmem o její minulost. A ta byla skutečně bohatá, přímo světová. Své by o tom mohl říci Joachim Barrande, který se do pražských trilobitů a českého siluru zamiloval ještě víc než do pražských žen (a možná i do matky Jana Nerudy) a setrval v ní až do smrti, bloudě skalami nad budoucím Barrandovem.
   Každým coulem originál, podivná postava české botaniky a českého písemnictví prof. Josef Velenovský obmyslel v knize Obrázky diluviální Pražany, bytující v Šáreckém údolí, desaterem:
   
   1. Cokoliv kdo svou prací získá nebo od jiného obdrží a nazývá svým majetkem, nesmí mu býti jiným odcizeno.
   2. Svého spoluobčana nezraníš a nezabiješ.
   3. Své rodiče z domu nevyženeš a živit budeš až do smrti.
   4. O své děti starati se budeš až do 20. roku.
   5. Dívku pojmeš za ženu jen po jejím svolení.
   6. Ženy svého spoluobčana neodvedeš a neužiješ.
   7. Svého náčelníka budeš poslušen.
   8. V boji proti nepříteli obětuješ i život svůj.
   9. Slunce, jež nás hřeje, živí a blaží, nepohaníš.
   10. Mamutům a psům nikdy neublížíš.
   
   A pro pořádek dodal: "Kdo by se proti těmto zákonům hrubě provinil, na toho byl ustanoven jediný trest smrti. Odsouzený byl veřejně lidem ukamenován a pak slavnostně sněden." K tomuto pravěkému pořádku se poté chutě připojili svatoprokopští, modřanští a davelští, takže pražská předměstí se stala zónou zákona.
   Ironií osudu vydal jeho v podstatě sci-fi publikaci nakladatel Ludvík Souček (Praha 2, Riegrovo nábřeží 6)!
   Knihu si Velenovský sám ilustroval a tak máme možnost spatřit šárecké mamuty podle jeho představ ("Jsem sice už hodně stár, ale ruka i oči slouží mně posud jako v mládí. Štváči mne již před 10 roky nazývali senilním, nuže nechť vidí tu senilnost na mých ilustracích nyní."

   Praha byla v prvním desetiletí 20. století jedno velké staveniště. To podporovalo i pohled do minulosti ukryté pod zemí. Narazit dnes, v r. 2008, při kopání základů na pravěké sídliště nebo jen na pouhou kost, je pro stavebníka holé neštěstí. Tenkrát však ještě prakticky žádná zákonná omezení neexistovala a tak mohl Eduard Štorch, mladý nadšený učitel, "vzrušován objevy, které rozrůstající se město nabízelo skoro na každém kroku, chodit kolem Prahy s rýčkem a dloubat do země, aby mu vydala svědectví."
   Překvapivá je Štorchova příbuznost s Jaroslavem Foglarem. Jako Foglar o třicet let později založil čtenářské kluby a hlavně uvedl do života Rychlé šípy, měl i Štorch své dětské spolupracovníky, party mladých zapálených objevitelů. Vydával jim obdobné příkazy: "Projdi cihelny a vypátrej, zda-li se tam nenalézají kosti diluviálních zvířat", "Vyryj do kosti podobu mamuta", "Zkus setkati kousek látky", "Zkus prožít půl dne v odloučenosti od lidí"...
   Zachovala se fotografie jeho libeňské dětské "tlupy hledačů diluviálního člověka", postrach všech libeňských, kobyliských, proseckých, ďáblických a hloubětínských pískoven a cihelen. Mladí výzkumníci zažili bezpochyby úžasné věci - například Štorchem tolik ceněný senzační nález údajně diluviální kostry - tzv. kobyliského člověka - nesli začerstva po vykopání do jeho bytu v Libni čp. 811. Stalo se tak někdy v r. 1905 v Kobylisích na tzv. Ženíškově poli za kovárnou čp. 42 - první úplná paleolitická kostra v Čechách! Co na tom, že se Štorch mýlil, kdo by netoužil být aspoň na okamžik v kůži těch chlapců! A stejně jako byla objevena jména předobrazů Rychlých šípů, známe dnes i jména devíti malých dělníčků vědy: Chládek Rudolf, Ježek Jeník, Landa Emil, Lédl Karel, Hrubý Václav, Ptáček Rudolf, Trejbal Antonín, Herink Václav, Šípek Antonín.
   (Malá odbočka - zatímco vnitřní Praha si užívala svých flirtů, parfémů, kořalek a zlata, na periférii kvasily novinky - bicykly, motocykly, kočáry bez koní, samolety, helikoptéry, a také kostry.)
   A stejně jako Foglar i Štorch spoluprožil vše, o čem psal: "Měl-li jsem psát o primitivním životě, tak jsem si zkusil i primitivně na čas žít. Po týdny jsem noclehoval v lese, jindy jsem se se svou ženou usadil na několik dní v jeskyni v nádherném Kokořínském údolí. Zkoušel jsem roznítit oheň vrtěním dřeva, štípat pazourky, uhlazovat ostří kamenů, péci na rožni, zhotovit luk i šípy, uhníst z hlíny misky apod." Štorchův "ohňostroj a vrtač kamenů (ruční nebozez ohňový), učebná pomůcka k rozněcování ohně vrtáním, přístroj velmi jednoduchý, pevný a trvanlivý, s nímž každý devítiletý hoch dovede bez učení zacházet", jenž vznikl po konzultacích s cestovatelem A. V. Fričem, je dodnes k vidění v libereckém muzeu.
   Prostě dělal v oněch dřevních dobách všecko to, co se dnes dělá taky, jenže s nejmodernějším vybavením, za velké peníze a pro potěšení snobů.
   Uvažme jen zázrak, že v Praze, moderním velkoměstě, v r. 1906, bylo možné zažít toto: "Nad Bulovkou našel jsem s hochy v zemi celého mamuta. Dobyli jsme půl dlouhého klu a nohu; je to uloženo v kabinetě měšťanské školy na Karlově. Ostatek kostry jsme již nemohli vykopat, neboť ležela v hlubokém kanalisačním průkopu, který bylo nutno zasypat. A tak mamutí kostra odpočívá na tom místě až podnes."
   To byl impuls k napsání Lovců mamutů, jedné z nejúspěšnějších knih pro děti i ve světovém měřítku. A snad i dnes nás může vzrušovat fakt, že pod tenkou slupkou novodobé Prahy jsou skryty vrstvy pokladů, o nichž ani nesníme.
   Eduard Štorch se v pravěku pohyboval jako doma po zahradě. Jeho fantazie neznala mezí. Jako Verne hleděl daleko kupředu, hleděl pražský učitel daleko dozadu. Bylo mu tedy zhola jedno, že za časů jeho pravěkých hrdinů tekla Vltava - ó, hrůzo! - ulicí Rudé armády, dnes Klapkovou a Zenklovou. Budoucnost viděl zakódovanou v genech pralidí.
   Přítelovu pětiletou Přibičku Chmelařovou umístil s pražským smyslem pro nedefinovanou nadrealitu dosud čekající na definici do třítisícileté zásobnice na obilí.
   Mikoláše Alše, zavedeného maximálně na husity, přinutil namalovat mamuty, kteří pak sloužili za vzor dalším ilustrátorům, než jejich podobu na věčné časy ustanovil Zdeněk Burian.
   Knihu Pravěká Praha (vydanou v r. 1910) doplnil dokonce mapkou, v níž se suverenitou velmože rozdělil pražskou kotlinu mezi jednotlivé kmeny.
   Se vzácnou jasnozřivostí nechal jednat postavy na půdorysu Prahy počátku 20. století, v lokalitách opatřených moderními názvy. Tlupy pralidí postupovaly "od Hloubětína podél Rokytky, došli již k nynějším Vysočanům a nyní blíží se od místa, kde je dnes mlýn Podvinný, ke Kolčavce. Již chystali se všichni projíti úžlabinou pod vrchem Hájkem do otvírající se kotliny libeňské..."
   Jiné tlupy zase vítaly "jásavými výkřiky Velikou Vodu, cíl jejich cesty. Z Černé skály je pěkně vidět podkovovitý oblouk Vltavin. Široký pás lesklé hladiny vine se od ztemnělého Petřína a dotýkaje se několika vrchů ztrácí se v soutěsce podbabské."
   Na Vlachovce ubytoval neolitické lovce. Jeho zájmu neunikly ani Malvazinka, Šalamounka a Cibulka. Na Černé skále, středobodu pravěké Prahy, poručil péci zajatce za laskavého dohledu Mikoláše Alše. Okolí Prahy nechal zarůst pralesem od Vltavy přes Petřín a Bílou horu přes Hostouň ke Kladnu.
   "Dodnes zbyly z něho ještě lesíky: u smutného kláštera Hvězdy, v Šárce, u Tuchoměřic i u Kladna a za Unhoští. Kdo v tomto lese zabloudil, nedostal se nikdy ven."
   Vše měl sice podloženo vykopávkami, ale bez mistrné interpretace by zůstaly jen hromádkami kamení a organických zbytků bez života. Jeho byt musel vypadat jako kostnice anebo depositář anatomického ústavu, nebo útulek do Prahy zabloudivšího lovce lebek.
   Kopal na libeňském Libušáku, kde na sklonku doby kamenné stála kvetoucí osada: "Uprostřed tehdejších polí, asi v rohu nynějších ulic Dalimilovy a Podlipného, kde stojí dům č. 828 zvaný U sedmi skrčenců, stála skupina chaloupek seřazených obloukem k jihu prohnutým, až k hotelu Čechie a odtud k nové dívčí škole. Na tomto místě objevil jsem v letech 1905-1907 a hlavně před vánoci 1906 zbytky po oné osadě, jakož i četné hroby tehdejšího obyvatelstva. Veliké zásluhy o to, aby nálezy byly zachovány, získali si p. V. Kohn, majitel domů, stavitel p. Jos. Fiedler a hotelier p. J. Slaba... Rod Sokolů měl četnou osadu ještě v Kobylisích, zejména v cihelně pana Ženíška (tam já dnes bydlím, pozn. ks), několik chatrčí bylo na Palmovce, v ulici Poděbradově, na Balabence a nahoře u Proseka, v cihelně p. Josefa Porgese. U Bohnic (poblíž bydlí diluviální kritik Milan Jungmann), Chaber a Přemyšlení usazen byl rod, jehož totemem byla Sluka. Náleželo mu i hradiště Na zámkách (dnes konečná stošedesátdvojky, pozn. ks), kdež severští kupci zřídili si obchodní skladiště. Severní svah Ládví držel rod Tetřev, jehož hlavní osada byla v nynějších Ďáblicích, jmenovitě v cihelně pana Battisty (aby to tak byl autor proslulého spisku o onanii!, pozn. ks)."
   Ostatní rody nalezne zvídavý čtenář na mapce; může si zjistit, na čích kostech stojí základy jeho domu.
   Troufl si i na pravěká jména, ba i na jazyk. Než přišel na libozvučného Kopčema, Nika a Mamutíka, obdařil své hrdiny špatně vyslovitelnými krkolamy: Há-užč, Egy-užč, nebo se nechal unést libozvučným zurčením jazyka: Nakivingi, Kibaga, Ma?anta, Čva... Jiné zas obdařil jmény podle převažující vlastnosti: Prskavý Bobr, Sokolí Oko, Jasnoočko, Podrážděný Medvěd, Klátivec...
   Štorchovy dialogy nejsou vystavěny na vodě, vždy se opíral o doložené vzory. Například jeho oblíbeným slovem "zánaka" na sebe původně volali černoušci v daleké Africe, frekventované "rakšasa" má původ v bráhmanském názvu pojmenování únosce žen.
   Odvážil se i na led nejtenčí - pravěkou poezii:

   Njá - é - va!
   Hú - keš - keš!
   Njá - é - va!
   
   Vcelku moderní názor měl na kanibalismus, shodný se stanoviskem mnohých etnografů: "Pravda! Děti snědí mrtvoly svých rodičů. Uctívají mrtvého tím, že jej snědí. Mají ošklivost před tím, aby mrtvé tělo žrali červi. A děti své mají prý velice rádi..."

   Štorchův ilustrátor Mikoláš Aleš byl správným humoristou - scifistou. Občas odběhl z čítanek, aby si střihnul nějakou předpotopní kuriozitu.
   Pár let před Jaroslavem Haškem a jeho apokryfní "velrybou sírobřichou", "hltounem strašlivým zvaným domorodci na Ostrovech blažených ajaroro" a "diluviálními idiotosaury" vymyslel Aleš potvoru, jaké nebylo rovno. Údajně ji objevil pražský cestující učitel Josef Kořenský v Polynésii a nazval ji Cervus cyprinus čili jelen kaprovitý. "Divoši tamní odedávna jej krotí a chovají podomácku, požívajíce mléka jeho, kteréž má ne nepodobnou chuť s naším ?čertem?. Maso zvířete chutná jak pravý třeboňský kapr. Z jeho parohů robí si domorodci, kteří chodí posud jak je byl Pánbůh stvořil, vkusné a trvanlivé knoflíky, kteréž sobě dle společenského důstojenství na nahé tělo přišívají - patrné to začátky kultury. Z hřbetní ploutve vyrábějí se hřebeny a šupin používá se na výborné mosaikové dlažby. Ze sušených, opalisujících ocasů dělají se drahocenné plesové vějíře, z pevných a nesmírně resonančních zobanů mají všechny tamní kapely hudební nástroje. A ježto ze vzácného zvířete nic na zmar nepřijde, strouhají se paznehty jeho na drobounký, velejemný tabák turecký, z něhož se fabrikují libovonné cigarety Pašol. Párek takových jelenů kaprovitých byl již získán pro budoucí pražskou zoologickou velezahradu. Sluší ještě poznamenati, že Cervus cyprinus buduje sobě umělá hnízda na stromech a v době páření zpívá jako tenorista."
   Nádherné genealogické zjištění: Alšův humor vyvěral z téhož pražského pramene jako humor Haškův!
   Když Hašek psal, kterak hroši milují, když jim domorodci foukají do nozder, jak se mravenci dají přilákat na Verdiho Traviatu, či jak lze zabránit bzíkání buvolů tím, že ovády natřeme terpentýnem, ještě to prošlo.
   Když propagoval racionální pěstění vlkodlaků ("V prvním měsíci třeba vlkodlaky krmit volskou krví a pokračovat tak až do šestého měsíce, kdy volskou krev nutno zaměnit mlátem. Vlkodlaci jsou velice přítulní, věrní, dobří průvodci a ostražití hlídači, takže nahradí v každém směru psy, nad které vynikají svou neobyčejnou inteligencí a ovládáním sama sebe. Rozeznáváme vlkodlaka sibiřského a vlkodlaka mandžuského...") a objednávky se jen hrnuly, vypadalo to na obrovský sukces. Jenže objednávkám nebylo možno dostát a redaktor se musel omluvit:
   "Není možno je zaslat, rakouská vláda zakázala dovoz vlkodlaků, poněvadž dosud není obnovena smlouva Rakouska s Ruskem, jejíž jeden odstavec jest věnován vývozu vlkodlaků ze Sibiře. Jakmile bude smlouva obnovena, dáme vám vědět."
   Když se však ve Světě zvířat objevila "prahorní blecha inženýra Khúna, nalezená v jantaru, která byla úplně slepá, poněvadž žila na podzemním prehistorickém krtkovi, který byl také slepý, poněvadž jeho prababička se spářila s podzemním slepým macarátem jeskynním z Postojenské jeskyně, která v té době zasahovala až na nynější Baltický oceán", čtenářům i majiteli listu p. Fuchsovi došla trpělivost.
   Zato když v r. 1913 zveřejnil ve Vídni Karl Kraus senzační zprávu o důlním psovi, tzv. Grubenhundovi, který štěkáním zvěstuje posuny půdy, veřejnost se skvěle bavila!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]