MIROSLAV FLORIAN

   Hvězdnatá noc
   Vrcholky cítí všechnu bolest stromu,
   vrcholky cítí těžkou touhu stromu-
   A člověk na mžik hlavu zaklání,
   aby uviděl tam dole na nebi
   své mocné, propletené kořání.

   Rod
   Ženo,
   z klína ti roste pšenice,

   půjdu a napeču z tebe chleba.

   Celou tě snědí
   vnuci a pravnuci a ještě nezrozená města,

   drobinky dostane oheň.

   Smluvená znamení
   Tvá ruka – vojsko
   s pěti praporečníky.

   Přijď na pomoc,
   vojsko s pěti praporečníky!

   Mlsně
   kinžálem racků pošvihávají
   vody,
   než zaútočí.

   Zem v starých zákopech si šeptá.

   Polož se u mých rtů,
   vojsko s pěti praporečníky!

   A potom na mé oči.

   ***
   Neumím tě mít rád,
   už se to nenaučím.
   Všechno, všechno mi darovalas,
   a já tě mučím.

   Neumím tě mít rád,
   můj živote, můj palčivý stíne,
   a všechno, všechno jsem ti dal,
   tak jako žádné jiné.

   Má jediná,
   neumíš mě mít ráda.
   Po dunách dnů naše krev letí
   jak marná kavalkáda.

   Milostný dopis
   Napsal jsem prstem na nebe,
   napsal jsem v polospánku
   tvé jméno
   přes celou stránku.

   Namaloval jsem květinu
   přes všechny letecké linky –
   snad nezmrzne v těch pustinách,
   dýchám jí na kořínky.

   A postskriptum, to přečte ti
   drozd, zjihlá okarína,
   hned zrána hlavu zakloní,
   jako by upil vína.

   O posledních věcech
   Když láska umírá,
   je nejsilnější,
   rozvine se jak infantérie
   při marné zteči.

   Když láska umírá,
   svět se boří
   a duje vítr, ten popálený vítr
   z Tichomoří.

   Když láska umírá,
   drtí jak Golem.
   A potom zadrhne o pavučinu,
   o neviditelné sbohem.

   Když láska umírá,
   ty myslíš, že se vzdává?
   Budem u ní bdít a budem za ni dýchat,
   i když už nepoznává.

   Kdekoliv pohladím zemi
   Maminko moje, tak dlouho
   jsem nedostal od tebe řádku,
   tak dlouho neuslyšel jsem
   tvůj pozdrav ve sluchátku:

   jak žiješ – na druhém břehu?
   Dál na mne myslíš, to vím,
   nic ti teď nemohu zapřít,
   nic ti teď nezamlčím.

   Nedbám na dávné tvé rady,
   na sladce pršící hrách –
   i v spánku marně se zmítám,
   zas a zas na lopatkách.

   Pomoz mi, odpusť mé viny
   a zbav mě přízraků zlých.
   K tobě se, maminko, modlím,
   ty, jež jsi na nebesích,

   ty, jež jsi v trávě a štěrku
   všech našich vezdejších cest.
   Kdekoliv pohladím zemi,
   tak si tě nemohu splést.

   Dejte mi…
   Dejte mi poslední a padající lístek,
   to rozdělovací znaménko,
   a já vám přečtu:
   Strom je zelený.

   Dejte mi sazi,
   vdovu po ohni,
   a já se zeptám: Kdeže strojí
   bílou nevěstu?

   Dejte mi slzu,
   a já spočítám,
   kolik per má husa letící –
   a každé pro básníka.

   Zimní ovoce
   Loučí se vznešená hejna –
   echo
   ticha, jež se opřelo o hory.

   Zčeřená zem se vlévá do slunce.
   Slastně
   se protahují umilované váhy.

   Řadí se léto k létu:
   na lískách
   nádherné a tvrdé zimní ovoce.

   Sladký život
   Která je moje,
   která z dívek nezapsaných v matrice,
   z dívek v šátku
   okvětních plátků?

   Která je moje,
   která z těch letušek
   sklánějících se nad anděly,
   jimž roznášejí mléčné karamely?

   Bože můj,
   snad ji nepropasu,
   už jsem si nařídil hodinky
   podle nebeského času.

   Ať nezabloudí k nám
   v bořícím se baroku bouře.
   Spořádaný člověk má někoho mít,
   až umře.

   Žíhaná kytice
   Neposílej ke mně
   čtverhranný vítr
   a beránka z těsta plného hrozinek
   plného mumií

   A vyhoď ten džbán
   s mrtvou vodou
   tu četu žoldnéřů
   rozvalenou kolem ohnišť

   Nedávej mi pořád znát
   že jsem tvůj zajatec
   Nepřestal jsem být
   vysokým důstojníkem

   divokých lesních včelstev

   Černý med
   Vybíral jsem celé plástve
   celé plástve černého medu
   až zalesklo se jen tvé nahé bělmo

   Zabral jsem mírné končiny tvé
   v čele armády deště
   a zbořil vysoký tvůj účes

   I stračí hnízda jsem prohledal
   a zlaté plíšky
   vyzváněly mi na podpatcích

   Obchvácený a ztracen
   kam uprchnout mám před tvou sladkou pomstou
   Kam před tvou pyšnou milostí

   Ptáci
   Uměl jsem jedním tahem
   tvoje ruce –
   holubici, zobající na psacím stroji.

   Taky jsem uměl prudkým stínem
   hněvivou labuť,
   tvoje obočí.

   A plameňáka, plameňáka
   poslepu.

   Celou si tě zkouším
   až teď,
   kdy vyhlížím tě na prázdném nebi.

   Medikamenty
   Vzal jsem si prášky na bolení hlavy
   - a hlava třeští dál.

   Vzal jsem si prášky na bušení srdce
   - a srdce buší dál.

   Nepomůže už nitroglycerin,
   Ha“ndel a veronal.

   Bez tvé lásky k ničemu mi není
   spánek ani bdění,
   sůl, radost ani žal.

   V polích
   Kapku za kapkou krve
   při každém verši ztrácet,
   co si přát víc,
   na vlně lánů zlatobrvé
   v poledne vykrvácet
   a nebýt nic,
   nežli jen slunce a vánek
   na křídlech ptáků,
   abyste si mě cestou natrhali
   jak kytku vlčího máku.

   Klekání
   Ty
   tichem rozšumělý,
   slyším tvé stavy tkající křídlo lyšaje,
   tvé polibky, jimiž vyprovázíš první zelené jehnědy:
   neponižuješ se zázraky a tak usilovně
   se před námi zapíráš, až je z toho hvězdná mlhovina –
   zvonům to jde,
   ale chudobka se červená, když tě má oslovit,
   tak jako tahle modlitba, která neprosí o nic.

   Lípy
   Přejte už, přejte téhle zemi klid,
   aby jí všechno nepadalo z ruky,
   mžením a hřměním aby mohla křtít,
   a dole v studnách zelenavý třpyt
   a horký vzduch nad bílou tavbou žit
   aby se chvěl
   o nás a naše vnuky.

   Přejte teď, přejte téhle zemi klid.
   Vítr se zde jen kvapně utáboří,
   jiřička uletí jí za pohoří,
   i její zvony táhnou do Říma…
   Ale můj otec tu zem objímá.
   Když si ji trochu schumlá pod hlavou,
   voní to rmenem nebo otavou.

   A bez konce
   jak na Veliký pátek
   poklady vystupují z hlubiny -
   každý den slavím steré jmeniny,
   každý den slavím narozeniny
   květiny a železa, stařičkých pařezů,
   halekaje do jejich naslouchátek…

   Přejte klid lupení, přejte jej nepokoji,
   jenž pobízí rafije na orloji,
   říčkám, které tak často uřeknou se
   a je z toho kachna nebo zlaté house,
   babočce
   modlící se na kalině,
   přejte je, přejte naší domovině,
   ať neklid náš, to věčné jarní tání
   ji otvírá jak vytoužené psaní –
   a třeba plné pravopisných chyb.
   Po chodnících,
   v nichž shlukují se lomy,
   nebrána kameloty na vědomí
   sune se tichá demonstrace lip.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]