Tak se prý ptávali v lednu před osmdesáti lety znovu a znovu lidé z okolí i vzdálené Prahy, když tato zpráva proletěla krajem. »To zase bude vtip,« říkali. Vždyť kolikrát se už Hašek připravoval na smrt a pokaždé to byl jen žert povedeného humoristy a veselého kumpána z místní hospůdky. Ten, o kom je řeč, někdy ani sám nevěřil, že by nad ním ta přespravedlivá jednou zvítězila. Býval na sebe pyšný a pokaždé prohlásil: »Co by ze mne měla? A vůbec - která z těch mých deseti chorob by měla právo pokosit můj život? Která by byla tou pravou? Ze všech se vykřešu a bez doktorů. A po svém... Která, když to vezmu za sebou, je ta pravá? Doktor mi tvrdí, že všechny jsou smrtelné, takže ony se mezi sebou budou hádat a hádat, a já si budu ještě užívat u sklenice a mezi vámi,« tvrdil všem, kteří nad ním se smíchem kroutili hlavou. Marné všechno napomínání!
   Jenže lidé nakonec uvěřili. Lipnice se už nořila do tmy, a do smutku lednové noci přijela paní Šura Hašková také v černém. Přijela v povoze, který mířil do jedné ulice, kde navždy zůstanou stopy jejího tuláka.
   Potom opatrně odkryli bílou plenu z jeho tváře. I ve smrti měla úsměv, jaký rozdával kolem sebe celé roky. Ten úsměv byl napůl dobrácký, napůl výsměšný, jako by chtěl Hašek pozůstalým přátelům říci: »Tak koukejte, takhle končí všechno, za co se tu perete. Kolik že jsem vám zůstal dlužen? Hospodského se ptejte. Pakatel? Šuro, zaprav to, nějaký honorář ti snad ještě dojde...«
   Hospoda, kde Hašek rád sedával s různými, tehdy populárními, dnes už zapomenutými herci, zpěváky a básníky, jak říkával - »čmáraly svých myšlenek« perem i štětcem - (povídal to malíři Panuškovi, básníku Stýblovi, Longenovi i příteli učitelovi Járovi Marešovi) - ta hospoda je dnes tichá, zatažená černým suknem. U stolu dva, tři sousedé...
   Smrt zamávala do domku, kde teď nad jeho ztichlým tělem poplakávají ženy v souladu se Šurou, která má kruhy pod očima. Zadívala se na stěnu, na záclonku, kterou ušila a kterou je třeba už vyprat. Co v té chvíli skutečně cítila? Úlevu od žalob na jejího muže, od starostí, co tam dělá, když ona nemá čas věčně nad ním bdít, a teď i pocit, že jej má v náručí ta ledová, která už ho nikdy Šuře nevrátí?
   Dívá se po stěnách domku, který si koupili z jeho honorářů a její šetrnosti. Hlavně Švejk byl onen mecenáš, kulhavý blbeček Švejk s mazanou náturou, kterého si stvořil Jaroslav vlastně pro své potěšení. Ejhle, on ale potěšil i mnoho jiných a její bláznivý mužský se tak proslavil dokonce po celém světě. Hašek - Švejk - Hašek. Stačili si. V takových chvílích, kdy utíkal z jeho pera, byla Šura zbytečná. Třetí... Podávala je tiše svačiny, chodila pro pivo, vařila čaj a dávala obklady, když sípal...
   Ten domeček v Lipnici si Hašek rozdělil: polovinu pro sebe a Šuru, druhou půlku chtěl dát zdarma několika chudákům bez domova, jak je kdesi sebral. Dělal to tajně, aby jeho milá nevěděla. Hospodyně! Jenže ona by uložila peníze do kredence na zlé časy, a tady ti dnes nemají kde hlavu složit. Nebo takoví študáci! Hašek občas ulil nějaký honorář, aby o tom žena nevěděla a o Vánocích jej daroval chudému studentovi nebo opuštěnému starci. Jednou prý to přehnal. Nutil totiž chudáka krejčího, aby jedl a pil za jeho peníze, a když odmítl, vytáhl na něj Hašek revolver. Držel ho v ruce a široce se usmíval jako vítěz, když krejčí do sebe soukal uzenku a zapíjel zlatým mokem.
   Ne, Šura tady nemohla často pobývat. Byla svědkem skandálu za skandálem. Tak přijížděla, bolavé rány ošetřila, vyrážky namazala, prádlo vyprala a pospravila. Potom odjela. Haškovi stačila ke štěstí její občasná návštěva, těšil se na ni jako dítě, ten den si myl krk a česal neupravené vlasy. Ale jak odjela, stačila mu zase hospoda a celá ta parta neučesanců. Přitahoval si je sám a hostinský měl »kšeft«, jindy však naopak. Kdo měl u hostinského na tabuli dluh, svěřil se Švejkovi. Však pan spisovatel, ten má ze Švejka doly na zlato, uvažovali. Přiváděli pak podobné s sebou a rovnou »Švejkovi« proti nosu. Každý, kdo měl hluboko do žlabu, poseděl, povyprávěl a Hašek se div nerozplakal.
   Sám nosil jen jediné šaty, kalhoty dokonce se záplatou na zadku. Teď mu je oblékli i do rakve. Nepřál si jiné. Byla na nich mapa jeho života, celá kronika. Někdy sice Šuře sliboval: »Až dopíšu čtvrtý díl Švejka, tak kalhoty zahodím. Bude to za veliké slávy a popíjení, sama škrtneš zápalkou, uděláme oheň a hodíme je tam...«
   Ne, už nezaplatí za kamarády z popsaných pivních tácků ani jedinou čárku. Ten den pro něho ukápla nejedna cizí slza. I ten starý lipnický policajt prý věděl, proč mačkal slzy v očích. Šura? Málem bychom ji nechali stát u stěny, o kterou se opírá nad ložem s mrtvým Jaroslavem. Když přišli omývat jeho tělo, odháněla ty lidičky a říkala: »Jároščik, ty nesmíš těper umirať!«
   Nad smrtelným ložem mu odpustili i ti, kteří mu záviděli a ze závisti nenáviděli. Co že mu to záviděli? Ty jediné kalhoty? Ne, schopnost psát. Psát tak, aby oslovil člověka ve správný čas a na správném místě. Nepřátel má každý schopný člověk víc než přátel. Tehdy mu ale odpustil i místní pan farář, i kaplan, a sice to, že jim Hašek nechal kolovrátkářem hrát pod oknem hodinu jednu odrhovačku. Kolovrátkář dostal celou bankovku, tak se ze všech sil snažil si ji zasloužit...
   Hašek se smrti nebál. Den před svým odchodem, jako by jej tušil, nechal si přinést inkoust a pero a nadiktoval poslední vůli. Podepsal se a klidně usnul, protože na téhle zemi měl všechno v pořádku. Však Bůh vševědoucí udělá nad ním vlastní soud. Přikryl se dekou až po ramena, světu ukázal záda, vždyť už měl konečně také všechno za sebou.
   Když se ráno v osm hodin smrt dostavila, usmál se na ni, a tak jej našli jeho nejbližší, s úsměvem na široké tváři dobráka.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]