Říká se, že není nic staršího než včerejší noviny. Je to jistě pravda. Zároveň však platí, že jen máloco je poučnější než výtisky novin, deníků, týdeníků, časopisů, které už mají deset, dvacet, padesát nebo sto let. A tím, že jsou poučné, stávají se opět aktuální.
   Ve sklepě jsem našel několik dřevěných beden, v nichž kdosi kdysi přivezl do Československa ovoce ze Soluně, jak je na bednách dosud čitelné. V těch bednách se ukrývaly stařičké noviny a magazíny, které od konce 19. století schovávali moji předkové. Proč je nevyhazovali? Zželelo se jim jich? Byla to touha zvěčnit dobu, kdy vycházely? Každopádně mi tím umožnili zapátrat po smyslu periodického tisku a ptát se, mají-li vlastně noviny nějakou čest.
   V touze po přežití se hromada tištěných sdělovacích prostředků za posledních 100 let několikrát k nepoznání změnila. Tedy co se obsahu a názorů týká. Co se týká názvů a redakčních kolektivů, byly změny často nesrovnatelně menší.
   Podívejme se, co psal deník A-zet z produkce nakladatelství Melantrich 22. září 1937. Titulní strana je celá věnována pohřbu "Presidenta Osvoboditele" TGM. "Odkazu věrnost, ze smutku oddanost, vytrvalost a odvaha", tak se jmenuje ústřední článek novin. Na třetí straně je smuteční projev Edvarda Beneše z pohřbu TGM. A teď vezměme A-zet mladší jen o necelých šest let. Na titulní straně trůni němečtí fašističtí pohlaváři. "Velký ohlas projevů říšských ministrů dr. Goebbelse a Speera. Demonstrace německé zbrojní síly", hlásá hlavní titulek. "Nový nálet na město Gorkij", "Popraven sabotér", stojí o něco níž. A jaká byla literární událost těch dní? Jistý Jaroslav Pelíšek vydal reportážní knihu Cizí svět, jeden z "nejvýznamnějších českých příspěvků k otázce bolševismu". Jde o reportáž ze sovětských území dobytých Němci. Pelíšek píše o "šedém a smutném světě, který teprve po zahnání bolševiků poznal první paprsky radostnějšího života". Vida, jak se s proměnou politické situace noviny změnily. Ale pozor, něco se nezměnilo! Šéfredaktorem předválečného A-zet je jistý Bedřich Pangrác. Odpovědným redaktorem novin z doby okupace je podle tiráže ta samá osoba.
   A co Lidové noviny? 24. února 1935 v nich vychází báseň S. K. Neumanna Meditace jednou provždy. "Bez bídy, násilí, cizopasníků / bude se jednou as krásně žíti. /.../ Jsem příliš s mnoha v dálce i okolí, / jsou ve mně, já v nich a světová strana," cituji SKN. V pondělí 18. října 1943 ráno pak Lidovky přinášejí článek: "Bolševici marně krvácejí. Jen jihovýchodně od Kremenčugu zničeno 120 sovětských pancéřů". Pod ním je další "radostné" sdělení: "Týden úspěšné vzdušné obrany. Celé eskadry teroristických bombardérů decimovány". Vida, terorismus zde byl už za druhé světové války! A co většina deníků dneška? Otiskly by současné noviny Neumannovu báseň? Nebo by raději napsaly něco o krvácejících bolševicích?
   Stejnou metamorfózou jako A-zet a Lidové noviny prošly i České slovo, list pro národ a socialismus, a listy Národního souručenství Národní politika a Moravské noviny (nejstarší český deník).
   Co článek, to žurnalistický skvost - takový je deník Vlajka, list novodobého národovectví. Našel jsem vydání Vlajky z 20. srpna 1940. Jakýsi U. T. zde ve svém článku žertuje: "Přijde pán do hostince a vrchní se jej ptá, zda si přeje husí prsíčka, stehýnko nebo biskupa. Víte co, pane vrchní? Chtěl bych židovského rabína! Ale bez příboru, protože ho roztrhám v zubech!" K popukání. A tyhle noviny prosím kupovalo mnoho Čechů. Nemějme o vlastním národě iluze.
   Podíváme-li se do poválečných novin, jsme svědky dalšího prudkého obratu. Jak jinak. V té době důsledně používají oslovení "soudruh" i sociální demokraté. Čin, zemský orgán československé sociální demokracie na Moravě, připomíná 20. ledna 1946 dvaadvacáté výročí smrti Mikuláše Lenina, "geniálního vůdce pracujících celého světa, člověka úžasného intelektu, ohnivého temperamentu, optimisty milujícího život". 12. března 1946 píše Čin o 60. výročí úmrtí Karla Marxe, muže, který "podložil vědecký socialismus našich dnů", který "nutí i své odpůrce, aby se zabývali vážněji a hlouběji jeho učením".
   Málokteré z novin a časopisů neprošly v období mezi roky 1938-1948 publikačními serpentinami. Jedním z mála přímých, zdá se mi, zůstal týdeník Přítomnost, po protektorátním období, kdy nevycházel, přejmenovaný na Dnešek, který řídil Ferdinand Peroutka.
   Novinové články psané po roce 1948 jistě nemusím zmiňovat. Nemusím hovořit o článcích roku 1968, 70. let i článcích psaných po roce 1989. Stále dokola. Zleva doprava a zase zpět. Zřídka přímo.
   V co se ve druhé polovině 90. let 20. století proměnilo Rudé právo, které se těsně po roce 1989 zbavilo svých pout a stalo se zajímavým levicovým deníkem? Kam se poděla inspirativní levicové příloha RP České Noviny? Nelze opomenout i jeden titul z druhé strany tiskového spektra, vycházející počátkem 90. let, skutečnou perlu polistopadové žurnalistiky, "čtrnáctideník" Necenzurované noviny Rudé krávo. Listovat tímto plátkem, to je stále hluboký emoční zážitek. Emoce cloumají žaludkem.
   Smyslem bytí většiny novin a časopisů (snad ne úplně všech) není v žádném případě nezkreslené informování a předkládání pravdy. Hlavním důvodem bytí tisku je jen a jen jeho vlastní existence. Navíc prostřednictvím novin se jejich páni, vlastníci, ideologové snaží kontrolovat myšlení čtenářské obce. Noviny byly a jsou většinou pouze propaganda a manifestace. Jejich nezávislost začíná a končí v jejich záhlaví. Čest většině novin nic neříká. Mít čest sice pro periodický tisk nemusí znamenat jeho zánik, ale každopádně nezřídka přináší posměch a živoření. Pouze pár novin si udrží čest dlouhodobě. Jen ty ale stojí za čtení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]