Sympatická edice Báseň na sobotu, kterou v hlubošském nakladatelství Zdenky Brožové Periskop řídí Karel Sýs, dospěla koncem roku 2009 už ke své deváté vlně, ke svazku 9; ta vlna vynesla na pulty knihkupectví, kde ještě vedou poezii, HRST PÍSKU, Polskou poezii v překladech Jaroslava Janoucha (1903-1970), učitele, redaktora (mj. l934 Slovanské revue, za války externě v nakladatelství Vyšehrad), básníka, prozaika, překladatele, až na sedmisvazkový Lexikon české literatury žel ve většině literárních slovníků nedohledatelného - už proto je dobře, že je na zadní straně přebalu o něm a hlavně jeho překladech obsáhlejší informace. Janouch překládal z literatury hlavně polské, ale připomeňme si, že přeložil (a upravil) i Dickensova Oliwera Twista.
   Hrst písku uspořádal z knižně (a zčásti zatím vůbec) nepublikovaných překladů poezie jedenadvaceti polských básníků od Norwida po Grochowiaka, reprodukcemi svých soch ilustroval a základními údaji o přeložených básnících opatřil Ladislav Janouch. Ačkoli málokterá poezie včetně největších byla k nám od národního obrození uváděna tak intenzivně, překladateli nejprotichůdnější orientace názorové i estetické, a to ve všech dobách, lze jen uvítat, že Janouchovy překlady roztroušené po nejrůznějších novinách (od Národního osvobození až po Venkov) a časopisech (od Akordu a Kvartu až po Plamen) i dochované jen v pozůstalosti máme nyní pohromadě.
   Představují osobité rozšíření českého poznání polské poezie. Nejenže z třiceti osmi básní knížky většina do češtiny přeložena nebyla; v knižních výborech jsem našel sotva třetinu básní už k nám zpřístupněných jinými (Janouch přeložil jen dvě básně, které má ve své Poezii svobodné Polsky, 1937, také Jan Karník, v kolektivní Nové polské poezii, 1952, není žádná báseň, kterou bychom našli i u Janoucha). Je tu však i obohacení nejen co do volby jiných básní), ale i co do jiného básnického způsobu.
   Rozdílnost ve volbě, co překládat, byla jistě dána i tím, že Janouch překládal zřejmě jen to, co ho zvlášť zaujalo a co mu bylo blízké; díky tomu působí Hrst písku nabraná z tolika autorů a knih jako antologie vnitřně soudržná motivicky i slohově. Nikoli náhodou knížka začíná Norwidem a jeho legendou, podle níž dostala název; vždyť Norwida cituje v mottu ke své básni Vytrvám Julian Tuwim, z něhož Janouch přeložil právě jen ji a jednu další, Norwid je v mnohém vlastně i za verši, v nichž Antoni Madej v Janouchově přetlumočení „na moře mocně útočí, / na moře, vlny i písky“.
   Už i z toho mála, co jsem ocitoval, je vidět, jak v onom Norwidově básnicky činném okouzlení Chopinovým fortepiánem (ta báseň je nejdelším překladem v knížce) a ovšem i v jiných básních svého srdce (například v Preludiu Or-Ota, kde „chopinovská písnička plyne /.../ jako když žaloba uplouvá tichá / jako slzy i žal“) našel Janouch pobídku k úsilí o maximálně hudební, eufonicky naléhavý verš. Díky tomu i díky jeho trpělivé snaze nezpronevěřovat se smyslu originálu obstojí Hrst písku dobře i při srovnávání s nejlepšími českými překlady z polských básníků.
   „Jsou jen dva pohyby a dvě gesta: / továrníků, jež zoufale jsou chtiví, / a dělníků...“, překládá Janouch. A Jan Pilař: „Dva pohyby a gesta tu: / fabrikantů, jež zoufale cos kují, / a těch, kdo brali právě výplatu...“ Příklad dvojího šťastného řešení, jak převést do češtiny Norwidův mélický verš, cituji tu i co doklad hlubokého sociálního zájmu; ten Janoucha vedl, aby si z J. A. Frasika vybral sociální baladu Duchcov. Edici podobně slouží ke cti, že vyzvedá významný kus odkazu autora, který co překladatel započal ve Florianově Dobrém díle Norwidovou Litanií k nejsvětější Panně Marii a nikdy se netajil svým náboženským zaujetím.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]