Radovan Brenkus (1974 v Bardejove) patří k výrazným talentům nové slovenské lyriky. Publikoval jednak časopisecky, jednak knižně, a to sbírkou Pochod mŕtvych. V edici DALi (Dílna autorů literatury, edici založené doposud nedoceněným Dalimírem Stanem, básníkem tvořícím slovensky i česky) nedávno vyšla jeho druhá básnická sbírka nazvaná REKVIEM V PRACHU. Vydavatelem je Spolek slovenských spisovatelů (Košice 2002, 79 str.).
   Nová slovenská literatura je pro české čtenáře kupř. v Praze terra incognita. Podstatně odlišná je situace ne Slovensku, kde je nabídka českých knih obrovská, takže máme někdy dojem, že jsem vkročili nikoli do bratislavského, ale nějakého českého knihkupectví, které se rozhodlo prezentovat i slovenskou literaturu. Přestože Brenkusova kniha nalezne jen s obtížemi cestu na český trh, tudíž i k českému čtenáři, stojí za recenzi. Ostatně: mnohé české básnické sbírky se na knižní trh rovněž nedostanou, a to nechávám stranou mimořádně objemnou samizdatovou produkci českou (ba i slovenskou) uplynulých třinácti let.
   Brenkus je legitimní pokračovatel slovenské básnické moderny, především Ivana Kraska. Jako Kraskovy jsou i jeho verše odsouzeny k noci a samotě, protože co bylo, už není, zazděné do nenávratna, "po ticho mohýl" a milostnou deziluzi. Budoucnost je krajně nejistá, plná špatných a ještě horších alternativ, "lebo to, čo nás vytvorí, / zvyčajne nás aj zničí". Pocit nicoty je nejtíživější v současnosti, která se lyrickému subjektu jeví jako vyprázdněná, obrácená do nicoty, děsivého pseudobytí. Je vyhraněně subjektivní, symbolistní, autor symbolem usiluje dešifrovat uzamčený a chaotický svět, dát mu konturovatelnou, nějak sdělitelnou podobu, třebas tím "nejnespolehlivějším médiem" vlastní duše. Vytváří originální a působivé metaforicko-symbolické prstence, mnohoznačné, např. "Schúlený v kúte / vkládaš svoje oči / do jamiek tmy". Druhým inspiračním zdrojem jeho poezie je surrealismus, jeho schopnost vizualizovat lidskou úzkost a mnohorozměrnost nevědomého a podvědomého, ale v Brenkusově pojetí má primárně existenciální funkci. Katarze se ovšem nekoná.
   Poslední instancí Brenkusovy lyriky je hřbitov a nicota, což je perspektiva přece jen omezená a jednostrunná. Pochopitelná, v něčem i nutná, vždyť moderní intelektuál je do prázdna a nicoty vržen, nevybírá si ji. Ustavičné variování různých podob životního tragismu však může vést ke zbytečné zaumnosti, pouhým návratům k dekorativní dekadenci a estetizaci konvenčně estetického či pseudoestetického, srov. "Škoricový tieň viečka sedmospáča, /oťažený dávnym vekom mníchov / a ohraničený skonom milencov / obtiera sa o levanduľové blato stien" (s. 73) - této těžké artificiální plesniviny má i česká poezie sdostatek. Ale i tyto postdekadentní ornamenty dávají tušit, že je konturoval básník.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]