Pod názvem DIVNÝ ČAS, DIVNÁ LÁSKA vyšla koncem minulého roku kniha z pozůstalosti zasloužilé umělkyně Jaromíry Kolárové (24. 8. 1919 - 21. 1. 2006), kterou edičně upravil, opatřil fotografickým doprovodem a v nakladatelství BVD v Čechticích vydal její syn Vladimír Kolár (1947). Hledat knihu na knižních pultech by byla činnost zdlouhavá a ve většině případů marná: pokud restaurace neznemožní vydání "divných" knih z důvodů ekonomických či politických, alespoň maximálně ztíží jejich cestu k příjemci a zatlačí je mediálně do bezvýznamnosti. Čest výjimkám, zvláště internetovým knihkupectvím, mezi kritiky pak Františku Cingerovi (Právo, 10. 1. 2007). Je to škoda o to větší, že se jedná o jednu z nejlepších publikací memoárového žánru posledních let, charakterem "vybočující" z předepsaných schémat /ne/myšlení novodobých "inženýrů paměti národa". Jde o text, který by měl reprezentovat českou literaturu a její intelektuální "elitu" (ten pojem Kolárová příliš ráda neměla).
   Jaromíra Kolárová navazuje touto knihou na autobiografický román Náš malý, maličký svět (a jako by předjímala jiný román - Můj chlapec a já). Jakkoli nese označení "Posmrtné vydání pamětí", a hlásí se tedy k memoárovému žánru, svým slovesně uměleckým a poetickým charakterem, důrazem na individualitu lidského osudu, intelektuálně analytickým vědomím jeho souvislostí a celostním záběrem míří k žánru autobiografického románu či alespoň k epické románovosti.
   Kolárová nikterak nezakrývá, že věřila v sociálně spravedlivou společnost a vytrpěla si dost strachu nejen v "době pendreků" tzv. první Československé republiky, antikomunistického a antisemitského genocidia za Protektorátu Čechy a Morava, ale i v době politických procesů v 50. letech (zvláště proti komunistům, což autorka tematizuje v novele Jen o rodinných záležitostech) a naposledy v letech devadesátých, kdy byla horlivci vylučována z literatury, ostouzena nebo zatlačována kamsi do "socialistického skanzenu". Jen na okraj: ochotně se k tomu propůjčil např. Slovník českých spisovatelů od roku 1945, jenž mi leží na stole. Tristní směsice sofistikovaného ideologického totalitarismu, malosti, služebnosti - s udavačstvím o "třídních názorech" autorky. Ostatně udavačství z doby protektorátní (ve Vlajce z prosince 1939: za "prznění arijské rasy"), hysterické výlevy ze "stranického tisku" let padesátých (o "spiklencích", "vlastizrádcích" a vyzvědačích "židovského původu" - o F. J. Kolárovi), i z doby restaurace, před nimiž bledne i výše uvedený Slovník (kupř. B. Doležalova re/a/kce na zprávu, že Kolárová zemřela) jsme na stránkách Obrysu-Kmene publikovali "pro věčnost".
   Jaké jsou charakteristické znaky autorčina rukopisu? Některé zakládá židovství, jež se nesklání před rasovou mytologií o jakékoli předurčenosti; odvíjí se jako reflexe, jako schopnost vcítit se do "temné studně smutku, tisíciletého smutku" (s. 63). Kolárová nebyla židovského původu ani vyznání, temné paradoxy a zvraty židovského osudu, německého a zvláště českého, ji však podstatně ovlivnily. Rodiče i většina příbuzných jejího manžela zahynuli v období holocaustu v plynu nebo byli postříleni, dozvuky antisemitismu v počátcích 50. let už jsou mimo časový rámec knihy, dovedené do roku 1947. Zvláště pro pochopení tragické situace a mentality lidí, kteří se po květnu roku 1945 vraceli z koncentračních či vyhlazovacích táborů, je působivá scéna setkání s "Haničkou", kterou mnozí pokládali za nezvěstnou či mrtvou. Motiv ledu a mrazu ("její krátké vlasy vypadaly jako sobolí kožišina, pojíněná mrazem /./ V očích měla dosud zlaté tečky, byly to střípky zalité do ledu", s. 225) kontrastuje s Haniččinou konverzační lehkostí, s pragmaticky okázalou péčí o čistotu šperků i s naivní otevřeností, s níž na sebe prozrazuje, že její manželé "stagnovali", tedy rezignovali, proto šli "do plynu", zatímco ona se "naučila /./ všelijak vázat šátky", aby se "líbila/./ esesákům" - a přežila, "spíš jako rostlina než jako člověk" (s. 225-6), po válce touží především zapomenout a užít si, když cosi podstatného bylo nenávratně pryč.
   Kontrastnost, rozpornost, ambivalence, interpretační nejistota (daná vědomím složitosti skutečnosti - každá mince má dvě strany) utváří nejen kompoziční paradox autorčina memoárového románu. Jak jinak vnímat kupř. šokující cudnost, s níž je lyricky naznačována ztráta panenství (Kolárová na tomto místě sama o sobě píše ve třetí osobě, s. 73) a na druhé straně otevřenost, s níž se přiznává k různým eroticky "divným" známostem z doby Protektorátu. V prostoru recenze není možné věnovat všem stránkám textu pozornost, tedy jen upozorním na prolínání epična, lyrična a dramatična i na polytematičnost autorčiných reflexí: nejednou je čteme jako báseň v próze.
   Schopnost aktualizovat s lakoničností až mrazící je Kolárové rovněž vlastní. Při vzpomínce na anglo-americké bombardování Prahy v roce 1945 (toto zvěrstvo restauračnímu režimu kupodivu nevadí, zato "davaj časy" emblemizoval do podoby masitého šklebu), se objeví aktualizující reflexe: "Tehdy ještě piloti podstupovali určité nebezpečí, ale teď už operují v nedostižných výškách a jak zlí bohové mačkají knoflíky zkázy a uklidňují své svědomí vírou, že zachraňují humanitu a demokracii. A třeba tomu ani nevěří, třeba je opojné mít pod palcem tisíce a tisíce lidských životů, stisknutím knoflíku rozbořit města, stavěná generacemi, zničit krajinu." (s. 202). Je hořké poznání, že "dějiny píší vždy vítězové" (s. 210 - tzv. historiografie nás o tom poučuje století od století názorněji, přes všechna sofismata, a Hitler se lišácky usmívá), pro skalního antikomunistu nepochopitelné, že se Češi (smějící se bestie?) za války zdravili "stálý nový zdraví" (s. 211; zdá se, že "Stalin" byl pro Čechy vždy symbolem - jednou novodobého Boha, dárce zdraví a síly, podruhé zrůdného Tyrana, který chlemtá krev). Dnešnímu nehistorickému pohledu se jeví česká nenávist k německému obyvatelstvu jako patologická, nepochopitelně krutá, ale autorka přesvědčivě líčí, jak za Protektorátu zrála a jaké "hrozny hněvu" přinesla, jak sice tzv. odsun "byl proti všem marxistickým poučkám, byl proti našemu přesvědčení", ale jak silný byl strach (jeden z leitmotivů pamětí!), přetrpěná genocida (všestranná) a poznání, že po vítězství nacistů by český národ přestal existovat. I zde jsou viditelné dvě strany, rub a líc skutečnosti. Vědomí, že soudit je tak lehké, a ublížit ještě lehčí, prostupuje celou knihou; ostatně bylo i hlavním tématem autorčiny televizní hry Jsou určité hranice, oceněné na festivalu v Tokiu hlavní cenou. Kolárová obdivovala postavy, jakými byli třeba Jožka Jabůrková nebo Julius Fučík, jejich snahu žít život bez kompromisů a těšit se třeba z modrého nebe u první, inteligenci a statečnost u druhé, sama však patřila k jiné generaci, stíhané pochybnostmi a zklamáním.
   Každý latentně významný podnět Kolárová přemění v motiv, který epicky i lyricky rozvíjí a zobecňuje se smyslem pro rozpornost, ambivalentnost vlastní skutečnosti, pravdě i vině, která se zvláště za války snad ani soudit nedá: "Mluví totiž jen živí, jen ti, co přežili, a mrtví jenom mlčí. Pravda je jen s mrtvými a je mrtvá, zemřela s nimi" (s. 193). Tyto vhledy do skutečnosti, průhledy nevelkými trhlinami pod betonovou desku předsudků a "obecného mínění" jsou tím nejcennějším odkazem Jaromíry Kolárové. Někdy mají charakter konkrétní, vizuálně předmětné "joyceovské" epifanie, jindy neurčité, mlhavě rozpité intuice, mají podobu fragmentarizovaného zrychleného filmu, jindy jsou intelektuální, racionální. Kdo z živých má odvahu přiznat si skutečnost, že "veškerý pokrok se zvrhl ve druhou světovou válku, která v různých formách trvá do těchto chvil"? (s. 94). A nejsme to i my, kteří budeme po letech vzpomínat, jak jsme byli " historií smýkáni, křiveni, znásilňováni, napínáni na kříž a lámáni kolem"? A do třetice všeho trpkého: "A jako tenkrát (tj. po září 1938, pozn. AM) cítím ve vzduchu další světovou válku a snažím se sama sobě namluvit, že k ní nedojde." (s. 105) Jistě, jistě, jistě, máme přece svatováclavský chorál, ale autorka se jím neutěšuje. Proti "přesile smutku" nestaví jistotu Boha ani Ďábla, ale života, radosti a krásy, jeho zázraku od zrození, zrání, vydávání plodů až po statečnost, s níž přijímáme úděl nebytí. Ne náhodou kniha končí narozením syna a obrazem mateřských radostí: "Byl to úžasný okamžik, pod modrou oblohou uprostřed trávníku sedí dítě, najednou se opře o ruce, zvedne se a jde. Modř, zeleň, sršící stříbro rybníka a růžový střed světa, dítě, které se postavilo na nohy a jde, jde přímo k nám." (s. 243)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]