Ministra zahraničních věcí ČSSR Bohuše Chňoupka (tak se podepisoval pod svými novinářskými reportážemi již jako redaktor bratislavské Smeny) jsem poznal z několika kratších setkání v Mladé frontě u podnikového ředitele Dr. Kornela Vavrinčíka, CSc. Potom jsem ho poznal také jako zvláštní zpravodaj Světa v obrazech při jeho cestě do Číny a do Mongolska, která se uskutečnila ve dnech 12. až 17. prosince 1986. Doprovázelo jej několik pracovníků asijského odboru ministerstva zahraničních věcí a tlumočník.
   Krátce po startu speciálu se ministr Bohuš Chňoupek se všemi pozdravil a popřál nám šťastnou cestu. Každého oslovoval zásadně příjmením, občas některé, zvláště Ivana Brože, křestním jménem. Když přišel ke mně, řekl: "Hrabica, tady máš velmi zajímavé materiály o současné Číně, o její ekonomice a zahraničních kontaktech, až je přečteš, vrať mi je, dám je zase jinému k přečtení."
   Když jsem se s dokumenty seznámil, odebral jsem se do ministrovy kabiny, zaklepal a po vyzvání vstoupil. V kabině byl malý stolek s pevně přivázanou vázičkou s květinami. Nabídl mi přisednutí a hned se ptal: "Tak co tomu, Hrabica, říkáš? Je to zajímavé, zajímavá bude určitě i naše cesta." Podíval jsem se do ministrovy tváře, budila na první pohled seriózní a přísný dojem, vyzařovala z něj přirozená autorita a bylo vidět, že si nepotrpí na tlachání, s jakým jsem se často setkával u podobných lidí. Zbavil mne ostychu a já se k němu obrátil asi těmito slovy: "Soudruhu ministře, musím ti říct, že ta zpráva je velmi zajímavá, zvláště to, jak a jakým způsobem se ta země začíná modernizovat. Moc ti, Chňoupku, děkuji." Ministr zahraničních věcí zpozorněl: "Hrabica, jak mi to říkáš?" Velmi slušně jsem se ohradil. "A jak mě oslovuješ ty, soudruhu ministře? Říkáš mi přece pořád jenom Hrabica, ani moje jméno neskloňuješ." Ministr se dal do smíchu a můj poklesek vůči autoritě vyřešil zcela originálně a diplomaticky. Pozval stevarda, aby přinesl dvě skleničky s koňakem a dvě minerálky.
   Přiznám se, že jsem se od té chvíle měl v ministrově blízkosti skvěle. Byl jsem přítomen všem jeho jednáním, mohl jsem si pořizovat nejenom zápisky, ale i fotografovat, při recepčních kulatých čínských stolech i v restauraci Che-ching-men (Brána míru), kam jej pozval jeho kolega Wu-Sü-čchien (počátkem 50. let působil téměř rok v Praze) na opravdovou pekingskou kachnu. I zde jsem seděl v jeho těsné blízkosti. A ministra jsem během daleké cesty už pokaždé oslovoval pouze podle protokolu a on mne jenom křestním jménem.
   Při zpáteční cestě do Československa jsme se zastavili ještě v Mongolsku, v Ulanbátaru, kde jsme si povídali o ministrově literární a žurnalistické práci. Pamatuji se, že z cesty do Číny a do Mongolska Bohuš Chňoupek odesílal velké množství pohlednic a vyzval nás, abychom se na ně spolu s ním také podepsali.
   Mnohokrát jsem si na své seznámení s ministrem Bohušem Chňoupkem vzpomněl. Pro mne z něho pramenilo velice důležité životní poznání a poučení, že novinář musí být za všech okolností ve styku s politickými veličinami slušným partnerem, nikdy mu však nesmí před nimi spadnout kalhoty pod kolena.
   Do Číny jsme přijeli v době, kdy se země naplno otevírala světu. Chňoupkova návštěva byla první návštěvou československého ministra zahraničních věcí po sedmatřiceti letech, první od vzniku ČLR. Byli jsme v Pekingu, Šanghaji, na Velké čínské zdi, a na zapřenou před Vasilem Biľakem, který každý krok ministra zahraničních věcí schvaloval, jsme také odletěli normální linkou, abychom spatřili velkolepou čínskou hliněnou armádu (o které jsem nesměl napsat z těchto důvodů ani řádku, což jsem velmi rád slíbil), byli jsme i v čínských průmyslových závodech. Všude se k nám hlásili česky mluvící čínští odborníci, kteří v Československu studovali po vzniku Čínské lidové republiky (1949). Kam jsme s ministrem zahraničních věcí tenkrát přišli, všude jejich obchodníci nabízeli naší zemi svou produkci, zejména vynikající textilní produkty, potraviny, hlavně maso a ryby, jemnou mechaniku, výpočetní techniku, rádia, televizory. Číňané projevovali velký zájem o československé investice na rekonstrukci desítek tepelných elektráren, které postavily československé podniky. Při této cestě československého ministra byly uzavřeny výhodné kontrakty o dodávce dvou energobloků pro tepelnou elektrárnu v Šen-tchou o výkonu 500 MW, dohoda o výstavbě městské plynárny v Len-čou. Československo chtělo koupit čtyři námořní lodě s výtlakem 7000 tun (jednu stačilo koupit a krátce po dodání ji Viktor Kožený s celou námořní flotilou ukradl a zašmelil), řezné nástroje, měřidla, součástky na jízdní kola, televizory s malou obrazovkou, kancelářské a sportovní potřeby. Vzájemný obchodní objem tenkrát dosahoval 950 milionů švýcarských franků a zajišťoval práci desítkám tisíc lidí na obou stranách. Po rozpadu Československa a zejména po návštěvě tibetského dalajlámy u nás nastoupily na naše místo na čínském trhu zejména americké, francouzské, ale také polské a maďarské podniky i firmy ze zemí Latinské Ameriky.
   Po listopadu 89 byl Bohuš Chňoupek dosti brutálním způsobem zatčen; bylo to ještě v době existence Československa. Zatklo jej policejní komando a nějakou dobu sdílel vězeňskou celu s lumpy, zloději a jinými kriminálníky. Ani nevím, za co byl tehdy stíhán; z vyšetřovací vazby byl propuštěn bez soudu s konstatováním, že se žádného trestného činu nedopustil. Od té doby opět napsal několik knih. Neodešel do ústraní, hlásal dál své názory, které se tolik liší od toho, co dnes čteme v novinách, často se zamýšlí nad dneškem a zítřkem, často se zmiňuje třeba o globalizaci: "A jak poplynou týdny, měsíce a roky, budou přibývat mrtví a konflikty a války a hladomory a povodně, všechno se bude zapisovat pouze a pouze na jediný účet. Koho pak budou proklínat umírající? Proti komu se obrátí všechna ta zloba a nenávist? No přece proti tomu, kdo to sémě zasel! Nevaruje snad i zde bible, že každá porážka v sobě nese i sémě odvety? Takový je přece spravedlivý, i když přísný zákon dějin."
   Bohuš Chňoupek se před rokem 1989 coby ministr zahraničních věcí ČSSR setkal s papežem Janem Pavlem II. Vrátil se k němu i dnes: "Papež byl v hodnocení světa zdrženlivý a napětí přisuzoval jak Moskvě, tak i Washingtonu. Dnes již říká zcela otevřeně: ?USA jsou jediná světová velmoc a nevím, zda je to pro svět dobré.?"

   Předneseno na prezentaci knihy Ivana Brože Mistr ministr

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]