Můj manžel Miroslav Florian zemřel nejen v den svých narozenin ve věku 65 let, ale také se shoduje hodina jeho narození a smrti. Stálo by za to poradit se s astrologem, zda to tak mělo být. Je to opravdu zvláštní náhoda. Mirkova maminka napsala vzpomínky o životě svého syna. Píše: „Dne 10. května 1931 ve 3/4 na 6 večer se nám narodil syn Miroslav; právě v neděli a na Den matek v Báňském horním úřadě v Kutné Hoře č. 11, kde jsme v té době v bytě mé maminky bydleli. Vážil 5 kg. Všichni jsme měli velikou radost i vděčnost. Porod byl těžký a už tehdy můj muž, který byl velice citlivý, řekl, že žádné dítě víc nechce. Mirek prospíval tělesně i duševně. Běhal ve 13 měsících, mluvil v 16 měsících, ve 2 letech vážil 20 kg. Byl velice hezký.“

   Desátého května 1996, v den Mirkových 65. narozenin, jsme vstali jako každý den v 6 hodin aplikovat inzulín. Rituál, který se opakoval už tolik let, totéž probíhalo večer v 18 hodin. Za půl hodiny po inzulínu se Mirek nasnídal. Pak jedl pravidelně po 3 hodinách, jinak byly potíže. Měl těžkou cukrovku, prodělal dva infarkty.
   Ráno, když jsem mu přála k narozeninám, řekl, že potřebuje hlavně zdraví. Ten den měl velmi dobrou náladu, žertoval, smáli jsme se. Den předtím četl Haló noviny, které připravily k jeho jubileu skoro celou stránku. Měl z toho velikou radost. Přišlo hodně gratulací, byly telefonáty. Po snídani si šel ještě na chvilku lehnout.
   Dopoledne jsme měřili cukrovku, měl 12,5. Zvonily telefony, přání k narozeninám. Vařila jsem oběd, chutnal mu.
   V 16.30 se konalo v Raisově sále v Národním domě na Vinohradech setkání k jeho jubileu. Nikoho jsme osobně nezvali, Mirek si nebyl jist, zda tam nebudou výtržnosti. Ještě říkal s humorem, že by se mu líbilo, kdyby tam přišel v doprovodu dvou bodyguardů. Ten den vyšly Vroubky. Editorem knihy byl Milan Blahynka, vydal Výbor národní kultury. Volal pan Knobloch, aby přišel dřív a podepsal 100 výtisků Vroubků. Řekla jsem Mirkovi – to je strašné, odpověděl mi, že podepíše, co bude stačit. Oficiality neměl moc rád. Řekl mi – hlavně, abychom to přežili, ale také nemusíme chodit nikam. Byl ale odhodlán tam jít.
   Ve 14 hodin se umyl, oblékl a ve 14.30 odešel z domova. Ve dveřích se na mne usmál. Nenapadlo mě, že je to jeho cesta poslední. Nesl si s sebou svačinu – chléb se sýrem a banány. Musel se ještě někde zastavit na svačinu, protože chleba se sýrem a banány zůstaly v tašce, jak jsem potom zjistila. Měl přijet také zpěvák Statis Prusalis z Ostravy, který zhudebnil Mirkovu básničku. Byl zvědavý, která to je a těšil se. Mělo to být překvapení, ale já mu to prozradila.
   Dodělala jsem doma poslední přípravy na večer. Mirek chtěl pozvat pár přátel na přípitek. Pak jsem se rychle vypravila a šla za ním, inzulín v tašce. Strašlivě si vyčítám, že jsem nešla s ním.
   Ten den byl dost velký vítr, stupeň 2, dost nepříznivá situace pro kardiaky. Do první řady vedle Mirka jsem byla uvedena krátce před zahájením. Mirek mi dal dáreček, který dostal, abych ho schovala do kabelky a říkal, že kytičky budeme dávat vedle na židli. Už tam nějaké měl. Řekla jsem akorát – inzulín nesu. Za tu chvilku, co jsem vedle něj seděla, bylo to asi 5 minut – přišly ještě dvě paní, každá měla dvě knížky k podpisu. Nebyl vůbec čas si s Mirkem něco říci. Vypravila jsem ze sebe – přijďte prosím vás až potom, už to bude začínat, ale Mirek s laskavostí sobě vlastní jim knížky podepsal. Podepisoval na kolenou, s hlavou skloněnou, pod okem fotoaparátu. Potom se opřel v židli, potřeboval si nutně odpočinout. Do Raisova sálu musel vyjít 80 schodů, vítat se s lidmi, které měl rád. A sotva se opřel v té židli, byl vyvolán na jeviště.
   Šel po schůdkách – za velikého potlesku, viděla jsem na něm, že je silně rozrušen slavnostní atmosférou. Na jevišti dost dlouho stál – vyslechl krásný projev k svému jubileu. Mluvil Zdeněk Hoření. Na Mirkově tváři jsem viděla zvláštní výraz. Musel dostat bolesti, ale jak jsem ho velmi dobře znala – ostýchal se před lidmi ozvat, zřejmě si myslel, že to překoná. Při předávání Vroubků za velikého potlesku mu klesla kolena a kácel se na židli.
   V sále bylo asi 200 lidí. Pro zdravého člověka stát před tolika lidmi na jevišti je kolapsová záležitost. Jeho nemocné srdce to nezvládlo. Nápad, aby šel na jeviště, vznikl až na místě – chtěli ho prý na jevišti představit a slavnostně mu předat Vroubky. Nebyla jsem při tom domlouvání. Na jevišti byl za svůj život vícekrát.
   Letěla jsem okamžitě na jeviště. Položili ho na zem. Byl v bezvědomí. Dala jsem mu umělé dýchání, na jeviště přišli pomoci další lidé. Jedna doktorka z řad diváků dělala masáž srdce. Záchranka přijela za 13 minut. Kolem Mirka bylo plno zdravotníků. Viděla jsem, jak mu dávají injekce, kyslík, elektrické šoky. Oživovali ho hodinu. Doufala jsem pořád, že mu pomohou.
   Šla jsem telefonovat jeho synovi, který pracoval v Ikemu jako kardiolog, co se stalo. Byl doma a volal do Ikemu ohledně přijetí. Rozjel se do Raisova sálu.
   Pak mi pan doktor ze záchranky řekl – váš manžel je mrtev. Nevěřila jsem. Říkala jsem – zavezte ho do nemocnice. Bylo mi řečeno – ale my mrtvé nesmíme vozit v záchrance. Znovu potvrdil Mirkovu smrt.
   Pan doktor mi pak dal všechny doklady, které měl Mirek u sebe. Přikryli ho prostěradlem, na kterém se později objevily kytičky. Mirek odešel bez rozloučení, ve tváři měl výraz údivu. Martin přijel do Raisova sálu. Mirek už byl přikrytý prostěradlem. Ještě ho vzal za ruku, zkoušel tep. Jeho tatínek byl mrtev.
   Mirkovu tragickou smrt intenzivně prožívali všichni v sále. Byla jsem v šoku. V 19 hodin přijeli pohřebáci a odnášeli ho na nosítkách se dvěma černými stuhami.
   Lidé mi pak říkali – váš manžel měl tak krásnou smrt. Já ale cítila strašlivý bol a lítost, že se to nedá vyjádřit. Jeho odchodem se mi zhroutil celý svět. On pro mne znamenal vše, co jsem měla. Nikdy jsem nepoznala člověka tak nezištného, poctivého a milého, jako byl on.
   Zemřít na jevišti je sen každého herce. Když to teď po letech probírám znovu, říkám si, že tak výjimečný člověk, jakým Mirek byl, musel mít výjimečnou smrt. Utěšovali mě, že netrpěl. Byla jsem na Mirka silně fixovaná. Milovala jsem ho. Znali jsme se 33 let, zažila jsem s ním kus života, dobré i zlé. Říkával, že jsem svědek celého jeho života.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]