Blázen Hynek. S Eleonorou Šomkovou si svéhlavě, se zapřením rozumu, udělat vážnou známost. S Lori, jež nebyla s to přečíst jediný Hynkův verš. Natož mu porozumět. Byla však Lori věcí rozumu? Chtěl vůbec Hynek, aby takovou byla? Ani Hynek, táhlo mu na čtyřiadvacátý, se v těch záležitostech s rozumem ještě neradíval. Lori, jíž táhlo na sedmnáctý? Ne nehezká Lori? Ne nezkušená Lori? Lori s tělem přijímacím povely nejenom z mozkovny? Lori, Hynkovi to přece vůbec nebylo proti mysli, povolná a oddávající se bez zábran a s živočišnou samozřejmostí kočky?
   Budiž, dobová norma z toho udělala vážnou známost. Ignatz Mácha chodil k Šomkům do Truhlářské ulice. Hrál taroky se starým Šomkem, jak mu říkali. S Lořiným otcem, který byl údajně starý proto, že mu už bylo osmatřicet. Tak soudí ti okolo dvacítky. Ti, jimž připadá, že s jejich prozíráním začíná prvně a konečně prozírat celý svět. Copak tehdy, když tu nebyli oni, se mohlo na světě dát a dít cokoliv s hlavou a patou?
   Josef Šomek, napřed vyučený knihař, pak patentální vojenský invalida, nestačil uživit rodinu penzí. Proto lepil krabičky pro pražské lékárníky a pro kapslovnu Sellier et Bellot. Různobarevné krabičky. Co barva, to jiný druh zápalek. Zápalek, podobou skutečně kapslí, pro dlouhé i krátké perkusní ruční palné zbraně. Pro zbraně nabíjené zpředu, z jiných se ještě nestřílelo. Pro předovky.
   Lepila celá rodina. Protože lepila Lori, lepil i Hynek. Jaroslav Rudloff, znalec historie Šomkova rodu, vydal v roce 1936, století po Hynkově smrti, knihu o Máchově Lori a rodině Šomkově. Napsal v ní, jak rád prý Hynek anfeuchtoval štráfky, rozuměj: natíral škrobem papírové proužky. Jak ochotně prý rantloval, rozuměj: naškrobenými proužky oblepoval hrany válcových krabiček. Zatímco kruhy víčka a dna a dva obdélníčky, svrchní a dolní, polepu válcového pláště byly z papíru jedné kterési barvy, na hranách byl papír barevně kontrastní.
   Píšící o Máchovi neměl jistotu, jestli se dochovala některá z krabiček užitých firmou Sellier et Bellot v třicátých letech minulého století. Kdyby taková byla, byl by i díl promile naděje, že se krabičky dotkla něčí ruka v kuchyni Šomkových. Byl by díl dílu naděje, že se krabičky dotkly poškrobené polepené básníkovy prsty.
   Jak by takovou krabičku poznal, kdyby byla? Jak by si vybral správnou, pokud by jich bylo víc? Daktyloskopie se ještě neužívalo. Otisky žádných prstů, ani Máchových, nebyly v žádné kartotéce. Éra, kdy se začaly snímat otisky prstů dokonce z povrchu papíru, byla ještě vzdálenější. Jenže... Stává se to nejenom geologům, paleontologům, paleoantropologům, archeologům, že chodí světem s tušením pramenícím ze znalosti toho, co už je. Procházejí světem s tušením, že tam nebo onde by se patrně mělo najít to či ono.
   Roky nosil za čelem domnění, že přece jen přečkala Máchou dotýkaná krabička pro kapslovnu Sellier et Bellot. Byl si skoro jistý tím, že přežila krabička, jíž se Mácha nejenom dotýkal. Věděl, že se Máchovo megalomanství projevovalo i graficky. Znal papíry, na něž si Mácha čmáral inkoustem a perem podpis za podpisem jen způli proto, aby dal podpisu pohlednější a vytříbenější podobu, způli proto, aby se podpisy kochal. V Litoměřicích, už jako Durasův amanuensis, Mácha do nekonečna čmáral své podpisy už s vypsáním nikým neuděleného titulu doktora obojího práva.
   Píšící o Máchovi nechodil po starožitnictvích, po aukcích, po schůzkách sběratelů militarií, nečetl inzeráty. Více než tušil jsoucnost krabičky, ale scházel mu přímý popud k hledání. Jednak nevěděl, co by si s krabičkou počal, nemyslel-li na prosté majetnictví čehosi tak zvláštního. Jednak spoléhal na magnetismus i neželezných věcí. Věřil, a životní realita mu dávala za pravdu, že k sobě tíhnou i neželezné předměty. Ba i na jedné straně předměty, na druhé straně lidé, které by právě takové věci mohly oslovit. Nesháněl, nehledal, nepídil se, jako by najisto věděl, že se jeho chvíle dostaví sama.
   Byl nekonečně fixován na rodiště, i když v něm prožil jen prvých osm let. Byl fixován na předky, s nimiž osm let prožil. Vracíval se občas do rodiště i tehdy, kdy předci už poodcházeli na protější břeh. Vracíval se už jenom kvůli městu. To tehdy kdysi se mu stalo, byla sobota a den byl jako malovaný, že po něm prvně chtěli pětikorunu za dřív vždycky volný vstup do nádvoří rottalovského zámku. Nádvoří prvně nebylo jen nádvořím, ale i burzou starožitností a volně prodejných militarií. Burzou, k níž se sjeli z tolika vzdálených končin, jak svědčily poznávací značky kolem zámku parkujících aut. Neměli tu úroveň velkoměstských starožitnictví. Nebyl tam však ani žádný šunt. Na jednom stolku v podloubí rottalovského barokního zámku uviděl čtyři krabičky uchovávající kdysi zápalky firmy Sellier et Bellot. Všechny byly z doby skutečných předovek, ne současných italských nebo španělských replik. Jediná z nich vyhlížela na přaná třicátá léta. Ta jediná vydávala jen pro něho slyšitelný pípot duchovního souzvuku. Jediná, nejstarší, nejošoupanější, na kruhu víčka a dna a na obdélníku pláště polepená kdysi papírem, který byl temnězelený, s černými papírovými hranami, s černým tiskem liter Sellier et Bellot, Prag, Prague, byla ta pravá. Mohla být dražší, i ona však stála jen dvě stokoruny.
   Vnitřní zelené krabičkové dno, bylo přece skryté před sluncem, nemohlo být vybledlé. Bylo jen omšelé, ošuntělé, ušpiněné. Zašlý, vybledlý stářím, ne světlem, sotva čitelný a lupu chtějící byl inkoustový podpis Ignatz Mácha. Podpis, pokud byl proti jiným malounko pozměněný, pak proto, že píšícímu peru vadily v rozběhu krabičkové stěny. Proto, že hrotu pera vadila měkkost ještě nedoschlého, škrobovým lepidlem provlhlého dna.
   Roky předpokládal, že krabička je. Bez jediného rozumového důvodu věřil, že se Máchovo megalomanství ve své grafické podobě aspoň jednou jedinkrát projevilo i v kuchyni Šomkových.
   Opatřil krabičce deset precizních barevných podobizen. Psát o ní? Tušil jsoucnost krabičky. Věřil, že ji potká. Na psaní však přitom nikdy nemyslel. O čem psát? O vlastním naplněném očekávání? Koho to mohlo zajímat? O tom, že Mácha u Šomků lepil krabičky pro kapslovnu Sellier et Bellot? Všichni to věděli. Že se podepisoval tak, jak se podepsal i do krabičky? I to se vědělo. Že trpěl grafickým megalomanstvím, podpisovou mánií? Že svými podpisy zaplňoval kdejaký volný kousek papíru? Žádná novinka. Objevil tušenou vzácnost, krabičku firmy Sellier et Bellot z třicátých let minulého století. Na krabičkovém dně našel stejně tak tušený Máchův podpis. Víc? Víc nečekal. Byl spokojen, protože rozšířil svou sbírku máchovských kuriozit, mirabilií. Noc víc se stát nemohlo, protože přece nezáleží na podpisu v krabičce firmy Sellier et Bellot, ale na Máji. Záleží jen na tom, jestli jsme napsali svůj Máj. Jak jsme napsali svůj Máj.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]