Ing. Bohumír Pospíšil (narozen 1925 v Hulíně, žije v důchodu v Brně, člen Unie českých spisovatelů) stihl vydat řadu básnických sbírek (připomeňme Plaňavy, 1995, Mlhaviny, 1997, Okolo opony, 1997, Valův mlýn, 1999 aj.). Nyní k nim přibyla trpká i optimistická sbírka NAŠEPTÁVÁNÍ (vlastním nákladem, 94 str., s kresbami Květy Fullerové).
   Ve sbírce se střídá optimistická životní bilance (»Život je totiž i na konci krásný«, s. 2) s trpkým pohledem na blížící se zánik (»Děsím se nemocí, děsím se stáří, / jak narůstají letopočty v kalendáři, / je to neuvěřitelné, tolik šťastných let / a stále nevím, kdy to bude naposled« (s. 41). A jinde (s. 23) »...přibývá mi nemocí, balancuji nad strží / a ani objetí milující ženy mne tu nezdrží«).
   Vrací se i k bilanci mladých let: »...ale v mládí moc svým jsem hýřil časem, / dnes už se jen na vzpomínkách pasem, / v mládí byl jsem fantastou...« s. 20).
   Stesk a smutek daří se Pospíšilovi překonat jak trvalou manželskou láskou, tak i okouzlením přírodou, zvláště slavičím zpěvem: »...každým rokem naslouchám svůdné melodii, / i když vrásky stáří na tváři ničím nezakryji, / ten slavík klokotá, sladce mi v uchu klove / a až přijde v příštím roce opět jaro nové, / tak třeba jen hlasem slábnoucím a tišším, / ale ať jej aspoň ještě jednou uslyším« (s. 30).
   Vedle optimistické perspektivy převládá v některých básních spíše skepse a smutek: »Jsem tady už mnoho jar a zim / bojím se, že na světě již zavazím, / nejsem k ničemu, měl bych odejít...« (s. 53).
   Pospíšil často využívá formy sonetu. Dovedně střídá skeptické pohledy na život (např. »Čas neúprosně škrtá staré krasavce, / seladony, ty lásky otroky a dravce, / jak vyřízené položky v účetní knize«, s. 48) s vírou, že je třeba se smířit s krásou života i jeho koncem: »...v každé době se dá šťastně i umírat / a já uvíznu v nekonečné té síti rád«, (s. 36). - Pospíšilova sbírka rozhodně stojí za přečtení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]