Martin Stropnický, který toho už stačil zažít a vykonat mnoho, mj. jako herec, diplomat, ministr... napsal již druhou knížku a zdá se, že psavá chuť ho neopustí ani v budoucnu. Vydal nedávno v Lidových novinách/Nakladatelství LN; knížku PÁNOVÉ PROMINOU, DÁMY JSOU ZVYKLÉ... Je pravděpodobné, že ti, kdo ho chválili za první literární rozběh, se nepřímo postarali o rozběh druhý a jeho výsledek máme nyní před sebou.
   První dílo se jmenovalo Klídek, nerve! a jistě nevstoupilo do dějin literatury. Zřejmě se to nezdaří ani druhému titulu, rozdělenému do čtyř oddílů: všechny se týkají muže středních let, kterého opustil mladistvý elán a do důchodu má ještě daleko. A tak se zamýšlí, nejprve jako muž-umělec. Ta bilance není právě nejlepší a on si to sám přiznává: cítí, že je umělecky průměrnou osobností. Nesmíme však beze zbytku přistoupit na Stropnického hry a lsti: on sám by byl nejraději, aby byl přesvědčován, že umí. Umí se rozhlížet po světě, to ano, ale vzniká z toho »samá voda«. Už jen proto, že si všímá obehraných námětů, které poněkud poopravuje: tak třeba v příběhu (ale zde se zdráhám označit Stropnického řádky za příběhy, protože jim chybí pravá umělecká síla a šťáva) Postav dům, zasaď strom a zploď syna dospívá k pointě »...a kup pořádnej bourák!«. Znělo by to snad i poněkud kriticky, kdybychom však o samotném autorovi nevěděli, že se aktivně podílel a podílí na všech možných pravicových zvratech společnosti. Tímto způsobem nevznikají ani vtipně popisné záběry ze života, právě tak jako dobíráním si celebrit, příslovečných bavičů, či ironizováním nabídek umělecké spolupráce... A se stejným výsledkem se čte další část díla: Muž-otec. Tady autor vychází jistě z vlastních otcovských zkušeností a zážitků, ale ty samy o sobě nestačí, aby dokázal citlivě zobrazit vztahy mezi středním věkem a mládeží. Některé prvky v jeho - nu, řekněme zase s nejistotou - fejetonech - jsou jistě dobře odpozorované, ale zachycené děje nemohou zaujmout. To vše už tu mnohokrát bylo - a lépe - zobrazeno jinými. Oddíl Muž-politik je přesto zřejmě nejprožitější částí knihy. Mnohé prožil, viděl, o mnohém popřemýšlel, vidí kriticky mechanismus moci a dovede nahlédnout do tváře času, ale přesto, nebo právě proto, se mu nedaří vystihnout dobu, v níž žije. Inu proto, že tato doba je mu vlastní a má ji ve skutečnosti rád. Dovede si vždy najít nějakou situaci, v níž zkoupe komunisty. Příklad za mnohé: na str. 49 se lze setkat s »pomačkaným člověkem s úsměvem poslance Ransdorfa«, jindy zas zabrousí do úvah o diktatuře proletariátu atd.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]