Počínaje Hrubínovou Hirošimou z roku 1948 vstoupilo do poválečné české poezie nukleární téma. A znovu se mocně připomnělo v roce 1957 v Hrubínově Proměně, která vyšla v Československém spisovateli jako bibliofilie s uhrančivými ilustracemi Josefa Šímy. V tomtéž roce vysílá obdobný varovný signál, rovněž suverénně umělecky artikulovaný, teprve šestadvacetiletý Miroslav Florian, a aniž to možná tuší, uskutečňuje svou životní básnickou syntézu.
   Mluvím o útlé sbírce Závrať, pětici básní psaných volným veršem, která naznačuje autorův rozchod se svazujícím programem poezie všedního dne. Miroslav Florian, pravda, miloval faktografický detail, byl mistrem drobnokresby, ale v Závrati jako by použil zvětšovací sklo nebo rozptylnou čočku a drobné zážitky a postřehy promítl na celosvětovou, ba kosmickou obrazovku.
   Volný verš spolu s využitím polytematického pásma sbližuje básníka s Wolkerem z období Svatého Kopečku, s Bieblem – tvůrcem Nového Ikara a Nezvalem, autorem programové básně Premier plan. Ale nejde jen o navázání na avantgardu 20. let, stejně důležitá je i autorova myslitelská odvaha, která se v některých pozdějších básních, zejména ze 70. let, z pochopitelných důvodů vytrácí.
   Snad nejsugestivnější z pětidílného cyklu Závrati je báseň Chvíle. Metaforické pnutí je v ní největší a téma nukleární zkázy - té minulé v Hirošimě a Nagasaki i té možné budoucí – je v ní exponováno s děsivou názorností: Jen zuby ruin / by lhostejně plomboval měsíc, / zuby, které by se marně chtěly zatnout hněvem. / … / Je noc, / podivná svatá noc, / malý žlutý Kristus se narodil nevidomý. Poprvé jsem ty verše četl v roce 1957, kdy sbírku vydala Mladá fronta v edici poezie Cesty, a dodnes si je pamatuji. Je to proto, že mimoliterární skutečnost je v nich vyjádřena svrchovaně umělecky. A navíc - pomyslíme-li na Černobyl a jadernou elektrárnu Fukušima – stále to ještě padá.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]