JIŘÍ DAEHNE

Věštba
(Praha, 16. listopad 1810)

Tři Moiry stály u kolébky
a tři mu hudly kolébavku věštby hušty hou,
závěrem víc než nevlídnou.
Klóthó si zamanula dát mu k povijanu
dědovu varhanickou duši a jeho uši pro tóny.
Lachesis si umínila naučit ho psát.
Atropos, poslední, přihrblá, malá,
mu nad kolískou přála tak,
jak přejí poslední a malí, se závistí.
Odtud krutý slib zkrátit mu jeho příští,
střihnout mu nit tak brzy a tak řádně,
že by to nešlo líp,
střihnout tak záhy a tak neodvratně,
nechat strmě rozmáchlý obraz
na navždy neskončeném plátně.


Samota
(Praha, jaro 1835)

Už chodí za Lori do rodiny
v Truhlářské ulici číslo tisíc devětadevadesát,
poškrobenýma rukama pomáhá lepit
krabičky pro kapslovnu Sellier et Bellot
a se starým Šomkem sedává u taroků,
zatímco v hlavě se mu s ponoukáním Kalliopé
rýsuje introdukce
k příběhu inspirovanému Ignácem Schiffnerem,
zatímco v mysli se mu líhnou kuřičky veršů a rýmů.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
nad vodou skví se bílých šatů stín.
S kým se o to podělit, i kdyby chtěl?
Říct to nahlas při tarocích?
Říct jim to nahlas u stolu?
Was ist das?, zeptali by se pospolu unisono
se zobany ukazováčkových kloubů
unisono důrazně klovajícími do prostředků čel.


Čtyřiačtyřicet zlatých
(Jaro a podzim 1836)

Tiskař Jan Spurný
chce za Máj čtyřiačtyřicet zlatých.
Dá prý však zato stříbřité litery
z liteřiny zatím bez doteku barvy.
Hynkových zlatých je pouhých čtrnáct.
Co udělá? Jediné, co se dá:
k studu se užebrá, aby sehnal parvy.
Vyžebrá podruží. Po krk se zadluží.
Po krk, jejž naráz zatáhne rozsudek. Konec. Sek.
Ortelná Atropos jeho dluh nesplatí.
Dědici? Ani ti.
Neměli. Mají míň, když dědili dluh.
Bůh? Když není, nepomůže.
Naštěstí psát, jak Hynek psal, tak krásné čárymáry,
je moci vrátit, co si vzal,
bez Atropos, bez dědiců, bez prostředníků,
vrátit to navzdor zvyku sám,
i když je tam, i když už zavřel vandrbuch,
i když už platí zpoza černé čáry.
Hynek to svede. Hynek může.


Františka Lorenzová
(Litoměřice, 5. listopad 1836)

Přišel sám a jiný.
V Leitmeritzu domovskými právy živí,
z toho punktu přehlíživí, byť malí a liší,
si tak rádi znenávidí, co se od nich liší.
Škodolibé rty se jen v nejkrajnější nouzi
dovedou přemoci a říct, oč se jich nikdo neprosí:
Gestrenger Herr Justiziär.
Domácí Lorenz se může uběhat
a ushánět mu kohokoliv k lůžku.
Nikdo nepřijde ani v nouzi, ani teď nikdo zdejší
nepřekročí strach z cholery a vnější zeď.
Penáti, strážní andílci, byli-li jací, zůstali doma.
Našel se jediný Lár, Františka Lorenzová.
Zapiš si, Mnémé, její jméno. Poznač si jmenná slova.
Zatopí Hynkovi v kouřících kamnech.
Uvaří polévku. Přinese vodu.
Houpy hou, jen tenhle Lár ho ještě pokolébá slovem,
jen ten mu v duchu řekne sbohem,
když přehlíživí zbylý ani netuší,
kdo se to vleže bije o duši.


Ještě hlt
(Litoměřice, 6. listopad 1836)

Ve vypůjčené světnici, na vypůjčené posteli,
pod vypůjčenou svrchnicí teď leží v jednom důlku tři:
Hynek a horečka se zimnicí.
Půjčená kamna jako naschvál kouří.
Nešť, otevřem okno dokořán,
už na tom přece nezáleží.
Smrt, pokaždé jiná, nová,
se užuž chystá sloužit primici,
po níž nevidná vyhnaná z těla
by stejně chtěla okno otevřít,
aby měla, s Thanatem přinuceně měla, kudy jít
s úmyslem víc se sem nikdy nevrátit.
Ještě hlt kouře z dřeva rodné země, ještě hlt.
Ještě hlt povětří domoviny, ještě hlt.
Ještě hlt vody z nitra vlasti, hlasitý glgavý hlt,
když žízeň pořád nemá dost,
protože z hrnku upíjejí dva: míň on, víc ona.
Míň Hynek, víc smrt, poslední nepozvaný host.


Rozervanec
(Roku 1840 vyšel Tylův Rozervanec, hanopisů však bylo víc)

Řeč podkoních a slouhů, drbničku z pavlačí,
ledačí šmudličku služtičku po pravdě tvrdící,
že nemá sluch a hlas,
vpravdě si pletla cé a ces a cis,
přivedl k vytržení, v němž vráz zněla jak Thamyris,
viz třeba verše o Vilémově noci před popravou.
Verše v zlém táhnoucí hlavou pahorkům
smýšlejícím své stanovisko k velehorám.
Co v myslích a přáních vršků čeká velehory?
Nanejvýš jedovatá story: klubíčko Medusiných zmijí.
Pahorek kdeco promine, jen jedno nikdy ne:
převýšení vlastního temene.
Co sahá výš, to nepromíjí.



KAREL SÝS

Vy hvězdy jasné...

Temná noci jasná noci
trápím se bez pomoci
Jsem koláž -
zbrusu nové ruce
a otřepané srdce
Toužím do dáli
s olověnými sandály
Toužím do výšky
ověšen podbřišky
Toužím do hlubin
nadlehčen pytlem vin
Před vchodem do stanu
toužit po vnitřku přestanu
a toužím zevnitř ven
spoután a svoboden
Čím jen ti bože jsem?
Chlévem či vesmírem?
Toužím vzhůru
prahnu po azuru
Potmě a poslepu
šplhám ke sklepu
Už nevyznám se v ničem
marně točím klíčem
a klíč se protáčí
Ach čí je zámek? Čí?
Tomu kdo výšku hledá
noc stoupat vzhůru nedá
Noc přitiskne ho k zemi
tiskne ho k tělu ženy
Řve strachy jako němý
A nikdo neslyší
Vy hvězdy jasné
vy hvězdy ve výši


Spřízněni volbou

Za nezamčenými dveřmi
(maminka usnula)
tisknu se k tvému tělu
jak ovce k ovci
v ohradě poslední noc před porážkou

O ulici dál
číhá Karel Hynek Mácha
až si paní Šomková odskočí
a Lori mu hodí na postel
záchranný pás

Máme vstupenky do pekla vedle sebe
a až ke dnu kotle



ČESTMÍR VIDMAN

Trizna u K. H. Máchi
(Zamišlení nad novím jazikovím víkladem)

Bil první máj
bil láski čas

Hinkové
Helenki

Pohádki máje
vibledli vihasli

Brzi viplačte
visichavé slzi

Viprchali vzdechi
útěchi vicházki

Richle sinci děvi
než červánki pohinou

1984


JAROSLAV VOJTĚCH

Dnešní májová

Byl první máj,
byl lásky čas...

V Máchově měsíci máji
v tom našem láskyplném kraji
půjdem spolu do diska -
a až disko dovříská,
diskžokejův zmlkne hlas,
nebudeme mařit čas
a ve večerním Máji
- když slastí se nám zachtělo -
v borovém se zfetujeme háji,
Frede! Patriku!! Pamelo!!!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]