Nelze přivyknout, ale už se dokážeme smiřovat se skutečností, že v české literatuře neustále existují zapovězené oblasti. Je tomu tak i proto, že o významu či bezvýznamnosti Sněhurek rozhodují trpaslíci. Paprsky světla si však najdou skulinu, kterou proniknou, a když nemůže jehla projít uchem velblouda, projde velbloud uchem jehly. Nebo jinak: i když všichni mlčí, najdou se tací, kteří chtějí a umějí pozorně naslouchat. Tak se stalo, že z podnětu a zásluhou Podorlického klubu českého pohraničí našel cestu ke čtenářům román Milana Duška MRAKY NAD ZELENOU HŮRKOU (Oftis 2008).
   Po povídkové knize Stopy na druhou stranu (taktéž Oftis, 2006) je to další kniha, čerpající tématicky ze svérázného, drsného prostředí českého pohraničí poválečných let a ochránců hranic, naveskrz příběh z vojenského prostředí.
   Nesnadno psát, když specifický žánr zatěžují stereotypní, limitující kulisy: tvrdá, nelítostná, někdy až krutá příroda, řídká osídlenost a s ní související chabá občanská vybavenost, vyhraněnost prostředí, někdy až papírem šustící citové vazby a omšelé příčiny manželských či mileneckých rozvratů a rozchodů. Třebaže zajisté odpovídajících dobové realitě, která dnes působí až archaicky. Pro ty, kteří nepoznali trnitost prostředí na vlastní kůži.
   Milan Dušek je v tomto literárním žánru na svém lánu, jeho doménou je chlapský příběh, dokáže být silný v popisu akčních scén, jimiž tentokrát příliš neplýtvá. U jednotlivých aktérů příběhu přízemnost často vítězí nad touhou nebo nemožností roztáhnout křídla, i mezi nimi se občas pohne stojatá voda a na povrch se dostává bahno od dna. Neboť člověk má buď následovníky, nebo nohsledy. Někdy se vkrádá pocit, že každá doba přeje především pokrytcům, a tu si uvědomíme, že to není pouhý pocit, ale trpká realita. Dušek tu obecnou platnost citlivě a možná nezáměrně postihl. Skoro by se dalo dospět k závěru, že zrcadla, do nichž hrdinové i "hrdinové" pohlédnou, musí jímat deprese. Je to přirozený aspekt, když se autor pokouší vyhnout černobílému vidění, pro které byla v minulosti právě "hraničářská" literatura polem neoraným.
   Prameny najdeme hodně hluboko, u starých pašeráckých a pytláckých příběhů z hor i černých lesů. Duškovy Mraky se klenou nejen nad konkrétní geografickou oblastí, ale i nad hrstkou protagonistů. Poměrně úzkým okruhem ostřeji sledovaných postav si Dušek nasadit značně vysoko laťku psychologické kresby. Snad pouze v celkem okrajové postavě majora Chadimy se nevyvaroval ploššího náhledu. Buďme však spravedliví, možná je postava uměleckým ztvárněním vzpomínky na konkrétního člověka, a vzpomínky zákonitě dostávají časem pastelovější odstíny u všech barev. V podobných příbězích dějová linka nutně spěje k dramatické akční gradaci, při níž se láme chleba, tvrdí ocel, čistí prameny, zpevňují i drolí charaktery.
   V Duškově románu pozornější čtenář vytuší dějovou linii, což není na škodu, nepsal kriminální příběh. Jádro oříšku tkví v odlišné skořápce. Přesto dej v závěru zaskočí netušeným obratem a nezvyklou podobou tragického konce jednoho v podstatě prostého příběhu. Pamětníkům je reminiscencí obtíží života ve značně pustém a zpustlém pohraničí se všemi jeho svéráznými atributy.
   Zatímco Duškovy mužské postavy dostávají vyhraněnou tvář, ženské hrdinky působí poněkud ploše, rutinně a nevýrazně. Ale zase: buďme spravedliví, ve většině příběhů z drsných krajin (vzpomeňme Jacka Londona nebo Breta Harteho) jsou ženy většinou pouze jakousi ozdobnou kulisou, často dostávají tristně sentimentální vůni. Zajisté to není zcela spravedlivé, ale to je tak všechno, co k tomu lze podotknout.
   Dušek napsal dobrý, čtivý, nikoli pouze dobrodružný příběh. Nejen chválou a uznáním je však člověk živ, drobnou výtku nelze zamlčet. Lidi rozdělujeme podle různých měřítek. Nejčastěji podle charakteru. Vojáky dělíme podle hodností, které odjakživa v praxi hrály a stále hrají primární roli. Milan Dušek se v Mracích zaměřil na neširoký okruh vojáků z povolání. Historie věcně uvádí, že maršál Kutuzov donutil Napoleonovy šiky k ústupu od Borodina k řece Berezině, ale na frak jim dávali řadoví vojáci. Právě ti mi v Duškově románu připadají poněkud pozapomenutí. Než konstatujme, že Duškovy Mraky nad zelenou hůrkou jsou citlivě, svěže, zasvěceně a vzácně objektivně podaným příběhem, vskutku stromem zeleným.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]