Spisovatel, historik, filmový scénárista, publicista Jaroslav Matějka (9. 9. 1927 v Ivančicích – 17. 4. 2010 v Praze) byl od kolébky vybaven pro svou bohatou životní anabázi nejenom svým tvrdým životem (absolvent Vyšší lesnické školy v Hranicích), ale i překrásnou domovinou (Ivančice), hlubokým vzděláním (VŠPHV v Praze), ale i opravdovým talentem. Všeho se mu dostalo vrchovatě i od pánaboha. Nemohu pominout jeho skálopevnou zatvrzelost, kterou dával hlasitě najevo, přikazující mu hlavně nezradit sám sebe v dobách, kdy hodně lidí, buď ze strachu, nebo z módy, přece od nepaměti sami sebe zrazují.
O rudé a zlaté hvězdě v jeho smyslu ani nemluvě.
Zneklidňoval se nad lidskými i politickými veletoči třeba nynějšího senátora Jaromíra Štětiny, přestože tuto korouhvičku voliči zvolili do Senátu. A nikomu, jak by se mohlo zdát – to vůbec nevadilo. Nepřipomínal bych tuto drobnost z novodobé české politické žumpy, kdyby mě k ní Jaroslav Matějka mockrát neprovokoval (když už sám do novin nepsal).
Věděl, že jenom ten člověk může být věrný ideálům, který nějaké má.
Vše, co v sobě měl krásného, rozdal jiným. Napsal dvě monografie: Život sira Winstona (o Churchillovi, 1968) a čtivou knihu, kterou nazval lapidárně Gottwald (1971). A pak už se do srdcí čtenářů a filmových diváků zapsal svým rozsáhlým dílem Náš dědek Josef, Rodáci a odrodilci, Kam jdete, rodáci…
Ani po roce 1989 nehodil svou mysliveckou flintu do žita, z posedu mířil dlouhé roky do živého ve svých řádcích v Haló novinách, perem vládl jako dnes asi málokdo…
Neměl ani v posledních letech života na růžích ustláno, jeho filmové a televizní dílo se objevovalo a objevuje již jenom sporadicky na obrazovkách (v kinech už vůbec ne) a knihy byly uklizeny do depozitářů veřejných knihoven…
Jaroslav Matějka byl novodobými krkavci vyškrtnut ze všech encyklopedií a slovníků, snad aby byl nenáviděn; opak se však stal pravdou.
Čest jeho památce!
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |