Byl pozdní večer - první máj -
   večerní máj - byl lásky čas.

   Kdykoli čtu nebo slyším tato slova, zavoní lýčí a dřevo: Ta vůně je neodbytná, nelze ji zaplašit. Nalehne na všechny smysly a rozechvěje srdce. A náhle je všechno zas jako tehdy...
   Dědeček sedí na staré židli, trochu se usmívá a jeho ruce se kmitají. Vyrábí opálky a ošatky. Někdy také koše. Velké i malé, jak si kdo přeje. Protože v zimě nebyla pro zedníky práce. A dědeček byl zedník.
   Proto dědeček sedí na staré židli a vyrábí opálky a ošatky. Na jarních trzích je dobře prodá. Kachlová kamna příjemně hřejí, na plotně pobrukuje čaj. Babička občas otevře dvířka a přiloží polínko. To potom plameny ozáří celou světnici a po stěnách se rozběhnou velikánské stíny. Za okny zuří metelice. Na kolenou mám knížku, po níž jsem dávno toužil. Tenká brožovaná knížečka, má stěží třicet stran. Ale co koupit dřív, když zima je tak dlouhá a peněz neustále ubývá? Otec ji však koupil. Knížky měl rád. Na obálce se skvělo:
   KAREL HYNEK MÁCHA, M Á J
   Máchovy verše se rozsvěcovaly jako meteor. Poklička na kastrůlku s čajem cvakala čelistmi:
   Ach, - ona, ona! Anjel můj!
   Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
   A když babička otevřela dvířka u kamen, prohrábla žhavé uhlíky, bylo to přesně tak, jak napsal on:
   Od sloupu k sloupu lampy svit
   dlouho zalétá síní...
   Bylo toho mnoho, příliš mnoho, co dětská duše tušila a co náhle dostávalo pojmenování a tvar. Mácha mi stvořil nový svět. Všechno bylo najednou jiné. Území básně nebylo možno přehlédnout najednou. Svá tajemství odhalovala pomalu a postupně. Otevírala se přede mnou jako obrovský květ, večer co večer byla rozlehlejší, obrovitější a barvitější.
   Doba byla tehdy zlá. Zuřila válka. Německá armáda sice ustupovala, ale stále ještě běsnila smrt. Byly dny, kdy vesnicí projížděl zelený anton a tam, kde se zastavil, tam vyvřelo zoufalství a beznadějný pláč se vrýval do paměti. Ještě stále mizeli lidé. Beze stopy a navždy. Jak jinak tehdy zněla slova, jimiž strašný lesů pán pozdravuje zemi, ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!
   Ubohá země! Hnala se vesmírem a přetékala slzami...
   A pak přišlo to místo.
   Slova se vzepjala a hořela jako hvězdy, metafory rozbíjely nebesa, blesky se křižovaly, to už byl nespoutaný ohňostroj, nevídaná spojení slov burácela nad mou hlavou, zarývala se do paměti, aby v ní zůstala navždy:
   dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
   zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk...
   Nemohl jsem se těch slov nasytit. Hle, jakou silou vládne člověk!
   Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!
   Najednou konec.
   Babička stále ještě cosi potichu vypravuje, dědeček se dobrácky usmívá a v jeho rukou dorůstá ošatka na chléb do konečné podoby...
   Opakuji si verše 4. zpěvu a po paměti se vracím k prostému hrobu na venkovském hřbitůvku, kde oba leží. Nejraději tam chodím za teplých večerů, kdy tiše padá tma, luna stojí nad nedalekým rybníkem, na jeho hladině zří svoji tvář a z bažin u břehu se ozývají žáby. A z hlubin paměti se vynořují verše:
   Byl pozdní večer - první máj...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]