Jednota Evropy jako společnosti není "ideálem", ale faktem velice staré každodennosti. Nezbytně se vnucuje pravděpodobnost obecného státu. Příležitost, která náhle dovrší tento proces, může být jakákoliv: například copánek Číňana, který vykoukne za Uralem,nebo spíš záchvěv obrovské lávy islámu. Evropské národy nyní dospívají ke svým krajním mezím a jejich cílový náraz bude novou integrací Evropy. Mezitím dojde k artikulaci Evropy do dvou rozdílných forem veřejného života: do formy nového liberalismu a formy, která bývá nevhodně nazývána "totalitní". Menší národy přijmou přechodné a zprostředkované podoby. To Evropu zachrání. Opět bude zřejmé, že každá forma života potřebuje svého antagonistu. "Totalitarismus" zachrání "liberalismus" tím, že jej vybělí, očistí, a díky tomu budeme svědky, jak nový liberalismus umírní autoritářské režimy.
   Evropa se utvořila ve formě malých národů. Národní cit a myšlenka byly jistým způsobem jejím nejcharakterističtějším vynálezem. A nyní vidí, že musí překonat samu sebe. To je nárys ohromného dramatu, který se odehraje v nejbližších letech.
   Dokáže se Evropa osvobodit od přežitků, nebo navždy zůstane jejich vězněm? Už se totiž jednou v dějinách stalo, že velká civilizace zemřela proto, že nedovedla ničím nahradit svou tradiční ideu státu.
   Všechny nacionalismy jsou slepými uličkami. Stát vzniká, když se člověk snaží uniknout z rodové společnosti, do níž ho zapsala jeho krev.
   Stát původně spočívá ve směsi krví a jazyků. Je překonáním všeho přírodního společenství. Je míšenecký a vícejazyčný. Stát není pokrevnost, ani jazyková jednota, ani územní celistvost, ani sousedství. Není to nic hmotného, nehybného, daného a omezeného. Je čirým dynamismem, vůlí dokázat něco společnou prací, a proto státní myšlenka není omezena žádnou hmotnou mezí. Stát je vždy výzvou, kterou vznáší jedna skupina lidí k jiným skupinám, aby společně vykonali určité dílo. Stát a životní plán, program lidské činnosti a lidského chování jsou neodlučitelné termíny.
   Ne to, čím jsme byli včera, ale to, co budeme zítra společně dělat, nás spojuje do státu.
   Čím věrnější zůstanou západní národní státy své podstatě, tím jistěji míří ke svému splynutí do obrovského státu evropského kontinentu. Náboženství, věda, právo, umění, společenské a etické hodnoty se stávají společnými. A to jsou duchovní věci, z nichž se žije.
   Neví se, k jakému těžišti budou v nejbližší době lidské věci tíhnout, a proto se život na světě stává hanebně prozatímním. Vyzraje ten, kdo nespoléhá na to, co se dnes hlásá, tlačí do popředí, zkouší a vychvaluje. Všechno to pomine rychleji, než přišlo.
   Žít znamená být fatálně nucen vykonávat svobodnou volbu, rozhodnout se, čím budeme na světě. Rozhodčím je pak náš charakter, naše povaha. Minulost nám nepoví, co máme dělat, ale poví nám, čemu se máme vyhnout.
   Život ponechaný sobě samému sebe sama ztrácí, zůstává prázdný a bez zaměstnání. Egoismus je bludiště. Žít znamená mířit k něčemu, putovat k cíli. Cílem není moje putování, můj život: je jím něco, k čemu svůj život upínám, a co je proto mimo něj a nad ním.
   "Bez nové duchovní moci povede naše doba, která je dobou revoluční, ke katastrofě," prorokoval August Comte.

   (Z knihy Vzpoura davů, poprvé vydané v roce 1930)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]