Miroslav Florian byl poezií obdarován, svět kolem sebe i v sobě uměl proměnit v báseň, jak to sám vystihl v následujícím čtyřverší.
   A tluču-li hlavou do zdi / jak větrem hrušně zvichřené, / ozývají se mi drozdi / už z každého písmene…
   I ti přísní z kritické branže přiznávali, že umí. Byl vydávaným, publikovaným, recitovaným, čteným, překládaným, slavným, oslavovaným a oceňovaným. Po roce 1990 se stal nevydávaným a dehonestovaným. Za jeho poezii psanou k aktuálním politickým událostem do Rudého práva mu literární nýmandi přilepili nálepku častuškového básníka, a nejspíš jeho verše ani nečetli. Stalo se módou Floriana odstřelovat. Přestal existovat ve výborech poezie, v literárních sbornících, v médiích, v čítankách, literárních učebnicích a skriptech, z knihoven vyřazovali jeho knihy. Pokud jeho jméno literární inkvizitoři skloňovali a skloňují, tak vždy s opovržením. Ani dnes nejsou schopni oddělit svou nesmiřitelnost k Florianově osobě a k jeho politickým postojům od toho nejlepšího, co napsal.
   Dne 10. května tohoto roku by se dožil osmdesáti let. Zemřel v den svých pětašedesátých narozenin na jevišti kulturního domu na Vinohradech, když mu přátelé přišli poděkovat za jeho verše a on jim chtěl poděkovat za jejich přátelskou i čtenářskou věrnost. Ve svém diáři měl u data 10. 5. 1996 poznámku: „Potom aplikovat inzulin a jít na pijatiku.“ Pil by stejně jen minerálku, jeho tělo bylo už dlouho schránkou nemocí.
   Nyní po letech jsem se znovu pročítal jeho básnickými knížkami a znovu jsem si uvědomoval, že byl opravdu poezií obdarován. Vybral jsem několik Florianových básní z milostné a přírodní lyriky, kde každá báseň je malým mistrovským skvostem. Laskavý čtenář se musí spokojit alespoň s tímto málem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]