V Přibyslavi je některým lidem trnem v oku socha rudoarmějce. Městský zpravodaj nikoli poprvé vyzval k odstranění tohoto pomníku, který byl tři roky po osvobození města Sovětskou armádou odhalen na křižovatce u autobusového nádraží. V květnovém vydání Přibyslavského občasníku za likvidaci sochy vášnivě horoval předseda redakční rady L. Ledvinka slovy: "Víme, jak jsme byli osvobozeni. Hrály zde větší roli mocenské zájmy než opravdové osvobození" a navrhl rovnou "dát vojáčka do muzea, kam již dávno patří". Dobrý muž zřejmě neví, že porazit hitlerovské Německo ve druhé světové válce nemohla žádná velmoc sama a že linie postupu jednotlivých armád byly dohodnuty především z vojensko strategických hledisek. Větší blábol, že v Československu vůbec nešlo o "opravdové osvobození" od fašismu, lze jen stěží vyslovit. Naši svobodu nelze vydávat za nahodilou a už teprve ne za zlý úmysl spojenců, respektive jednoho z nich.
   Ledvinkův hlas nezůstal osamocen. V prosincovém vydání městského časopisu se k němu sice opatrně, ale přece jen přidal člen zastupitelstva města Michael Omes nepatřičným srovnáním dvou pomníků - obětem 1. sv. války a právě onoho rudoarmějce. Dospěl k závěru, že první pomník má v Přibyslavi zůstat, ale měl by zaujmout exponovanější místo, tedy to, kde stojí rudoarmějec. Problém s rošádou prý je však v tom, že socha rudoarmějce, dílo akademického sochaře Karla Samohrda, žáka Jana Štursy, je zapsána v seznamu státem chráněných památek. Autor to považuje za "smutnou dnešní skutečnost" a filozofuje: "Pomník rudoarmějce v mnohých vyvolává smíšené pocity, které souvisí s pohnutými dějinami našeho národa". Jak tomu rozumět? Nemáme mít zcela jednoznačný pocit z porážky Hitlera, z našeho osvobození, ať ho krvavě zaplatil kdokoli, a má být vytoužený konec války v našich dějinách zapsán jako pohnutá událost? Prý "vždy poté, co se objevil voják, nastalo období nesvobody". Válku ovšem nevyhrávají civilisté. Argumentační Omesovou perlou, hodnou zápisu do cancbuchu či scénáře divadelní frašky Járy Cimrmanna, je pak tento výrok: "Voják nejen brání, ale musí i zabíjet a někdy sám padne". Věru, němečtí vojáci věděli, proč jim Hitlerova výzbrojna na železné přezky opasků vyrazila boží požehnání Gott mit uns!Za jedině vhodný protiválečný pomník v Přibyslavi Omes považuje sousoší matky s dítětem od akademického sochaře Rudolfa Kabeše, které bylo odhaleno v říjnu 1928. Doporučuje sice opatrnost, aby při přestěhování na místo rudoarmějce "nevznikly další křivdy", ale jinak se z jeho úvahy dá srozumitelně vyčíst, že socha matky s dítětem je pro něj přijatelná, protože výraz ženy je bezbranný a trpící, zatímco voják je nepřijatelný, protože drží samopal. Je mu odporné, že voják zabíjí.
   Všechno to je na úrovni myšlení římsko-katolického faráře v Hranicích v okrese Přerov, který po roce 1989 prosadil přestěhování pomníku rudoarmějce z náměstí ke kasárnám s odůvodněním, že mu bývá nevolno při pohledu z farního okna na vojáka s copatým děvčátkem na rukou, když ozbrojenci přes rameno ještě visí samopal.
   Za přehršlí zmatených slov tu i tam však nejde o nic jiného než o to, že tím vojákem v obou případech byl rudoarmějec. Nikdo by se nezesměšňoval podobně trapnými argumenty, pokud by v komediích Pomníky, hejbejte se! šlo o sochy vojáků armády americké.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]