Ještě teď vzpomínám na příjemné večery na zahrádce malé hospůdky ve čtvrti Thisío pod Akropolí. Hodina pokročilá, všude spousta lidí, příjemná hudba, vínko, něco k zakousnutí a nekonečné debaty o archeologii s kolegyní... Nebo procházka po pěší zóně Dionysíu Areopagítu, kolem Dionýsova divadla k amfiteátru Heroda Attického směrem na Akropoli, pak průchod vznosnými Propylejemi... Tudy chodil Perikles, aby pak padl na kolena před bohyní Athénou. Pohled na město, které máš z "posvátného kopce", jak Řekové nazývají akropolskou skálu, jako na dlani - Pnyka, stará agora a fórum, Lykavitos, olympijský stadion, Hadriánovo město, ale také moderní dopravní tepny a v pozadí hory - Pendeli, Ymitós, Parnytha - (ohořelé na kámen). Co takhle ještě procházka kolem skály, ze které kázal sv. Pavel dolů na agoru, pak uličkami čtvrti Plaka do centra moderního města? Vzpomínám na velebné prostředí muzea Benaki, na mysteriózní přítmí Byzantského muzea, na ticho přerušované tlumeným klapáním klávesnic nejmodernější laptopů kolegů z celého světa v Blegenově knihovně Americké archeologické školy... Potlachy v kavárnách v luxusních čtvrtích, kde ti ke kafíčku přinesou celou hrst domácích čokoládových bonbónů a pak nekonečné večery nad překladem Pludkova románu... Tak to byla moje athénská anabáze v květnu 2008. Spousta práce, ale zároveň odpočinek a čerpání nových podnětů.
   Atény jsou dnes pětimilionovou metropolí, kde je možné vidět, slyšet, najít a dělat snad úplně všechno. Dříve jsem tuhle metropoli nenáviděla. Připadala jsem si ztracená v hektické betonové džungli. Nikdy jsem se nemohla zorientovat, ale hlavně to jediné, co se mi vybavovalo při vyslovení slova Atény, byla nezměrná špína, hluk a smog. Dnes se alespoň v centru dobře vyznám, mám už svá oblíbená místa a poznala jsem i skrytá zákoutí, která nejsou z rušných ulic na první a ani na druhý pohled vidět. Ty vám prostě musí nějaký domorodý Atéňan laskavě ukázat.
   Další cestu do Atén jsem podnikla v říjnu. Důvodem bylo dokončení a odevzdání Pludkovy České pře (Pořád o tomto románu mluvím... Doufám, že mi čtenáři odpustí, ale na překlad přes dva roky myslím, před rokem a půl jsem začala psát poznámky a cvičně překládat některé pasáže, vloni jsem podepsala smlouvu s vydavatelstvím a prakticky celý rok s tímto románem uléhám a vstávám, odmyslím-li tři měsíce archeologického výzkumu, kdy se opravdu nedalo myslet na nic jiného než na "kopání". Občas jsem měla pocit, že já sama jsem Petr Payne = hlavní postava románu. Pokud jste jej nečetli, ihned se vydejte do nejbližší knihovny. Nebudete litovat.) Jednou z mnoha příjemných stránek tohoto velmi obsáhlého překladu byla spolupráce s kolegou Kakulídysem, od kterého jsem se opět mnoho naučila. Také přiznávám, že dokončení 580stránkového rukopisu doprovázel stres. Přestože ani jeden z nás není žádný zelenáč, měli jsme často oba pocit, že se v románu beznadějně topíme... (Jak A. Pludek napsal tento román bez počítače, který automaticky poznámkuje, dělá obsahy, rejstříky, hledá překlepy a ukládá různé varianty, je mi záhadou. Lépe řečeno je to obdivuhodné nebo já jsem úplný tupoň hlupný.) V každém případě jsme udělali, co bylo v našich silách (Kakulídys se domnívá, že v našich silách je toho celkem dost.) A tak první dny mého říjnového pobytu jsem se nehnula od počítače. Opravovali jsme dodělaný překlad, dopilovávali, kontrolovali poznámky, citáty z bible, přepisy českých jmen do řečtiny, psali jsme úvod, rejstříky, vysvětlivky... Nakonec se nám podařilo dopracovat se poslední tečky, rukopis odevzdat a došlo na zasloužený odpočinek:
   - "Tak si myslím, že je čas, abych ti ukázal něco, co jsi ještě v Aténách neviděla," pronesl záhadně, ale s velmi vážnou tváří Jorgos. Sebevědomě jsem zapochybovala, že by mě něco mohlo překvapit, ale neodporovala jsem. V nejmenším jsem netušila, kam mě hodlá odvést. Právě jsme se nacházeli v centru poblíž náměstí Omonia. Jorgos zkušeně promanévroval několika nacpanými spěchajícími lidmi. Ani ne za pět minut jsme vstoupili do uličky, kde paradoxně nebyla ani noha. Jako bychom prošli do nějakého jiného časoprostoru. Tedy skoro. Jedná se o Jásonovu ulici, která se nachází přímo za athénským magistrátem. Jako bychom řekli v Praze Parléřská nebo Kaprovka. Prostě centrum s velkým "C". Jásonova ulice je pěší zóna, dlážděná ulice lemovaná jednopatrovými domky z počátku 20. století, domy s balkónky s ozdobným kovaným zábradlím, s vysokými okny zakrytými barevnými dřevěnými okenicemi a s taškovými střechami. Bylo mi divné, že ulicí skoro nikdo neprochází, ale také že nad každými dveřmi jsou za bílého dne rozsvícené lampy... Také mi bylo záhadou, proč v samotném srdci města jsou takové půvabné domky v tak špatném stavu, s oprýskanou omítkou, s okenicemi, co drží na čestné slovo, s bujnou flórou v zanesených okapech. Ano, máte pravdu, laciné veřejné domy, které poskytují své služby 24 hodin denně. Zákazníky jsou zde poslední vyděděnci společnosti, narkomani, bezdomovci, asijští přistěhovalci. V pravé poledne jsme viděli, jak dovnitř vstupují nebo naopak vystupují vskutku podivné lidské existence. Trochu jsme si dělali legraci. Vyprávěla jsem Jorgosovi historku (pravdivou), jak jsem coby čerstvá absolventka fakulty vedla záchranný archeologický výzkum na stavbě dálnice D 55 vedoucí z Prahy na Mělník a dále na Drážďany. Každé ráno, poměrně časně, jsem vyrážela z vísky, kde jsme si pronajímali bydlení a šla pěšky asi dva kilometry po staré silnici směrem na výzkum. Neminul mě náklaďák, který by na mne nezablikal. Domnívala jsem se, majíc poněkud delší vedení, že mě tímto způsobem upozorňují, aby mě náhodou nepřejeli. Každý večer jsem pak seděla v místním lokále, kde jsem dopisovala deník, kontrolovala výkresy, měření a evidenci nálezů a večeřela. Asi třetí večer mého pobytu jsem si všimla, že u vedlejšího stolu sedí parta chlapíků oděných v kožených bundách, se zlatými náramky na rukou a masivními řetězy na krku, které jim v několika řadách sahaly až skoro k pasu. Na všech čtyřech otylých manech byl zřetelný romský původ. Něco si mezi sebou pološeptem sdělovali a pak se vždycky na mě podívali, zatímco jsem psala: "Na profilu výkopu pro dálnici byla odpadní jáma knovízské kultury, patrná již ve spodních vrstvách ornice..." Soustředila jsem se na práci a příliš jsem si osádky vedlejšího stolu nevšímala. Najednou se jeden z obrů zvedl. Dalo mu trochu práci vybabrat se zpoza stolu, maje pupek jak meteorologický balón, a namířil si to ke mně. Zdvořile se optal, zda si může přisednout. Jeho tělesná konstituce nedovolovala jinou odpověď než pozitivní. Zatímco se chlapík snažil vtěsnat se za stůl, úpěnlivě jsem přemýšlela, co se jim na mně nelíbí. "Slečno, tak jsme s kámošema řešili, co tady u nás děláte. Nejste vodsaď, že né?" Najednou jsem si uvědomila, že přímo za vesnicí začíná pověstná "alej" lehkých holek a že tihle kumpáni jsou určitě majitelé "výrobních prostředků". Došlo mi, že si myslí, že jim kazím kšefty podnikáním na vlastní pěst. To mě rozesmálo, čímž jeho podezření k mé osobě vzrostlo. Má odpověď, že "jsem z Národního muzea a vedu tady archeologický výzkum" mi kupodivu uškodila ještě víc. Hagridovitý mládenec se na mě upřeně podíval a zareagoval protaženým: "Jóó?" Chvíli jeho překvapení jsem využila k tomu, že jsem mu bystře přistrčila plány, mapy a jiné důkazy důvodu mého působení v jeho výsostných vodách. "Kolegové kopou přesně naproti, na druhém břehu řeky. Přijďte se podívat, ať to vidíte na vlastní oči. Je to zajímavý..." Útržky z toho, co jsem o překot vykládala, přeposílal poměrně zkomoleně směrem ke svým spolupracovníkům u druhého stolu. Ti se postupně přesunuli k nám, aby osobně ohodnotili, zda je pravděpodobné, co uvádím na svou obhajobu a nebo zda jim věším bulíky na nos. Přiznávám, že se mi nepodařilo získat jejich důvěru. "My se teda zejtra přijdem kouknout," pravil jeden z nich a zaplatil mi večeři. Počkala jsem, až půjde z hospody domů můj domácí a připojila jsem se k němu. Druhý den jsem začala výzkum celkem nervózní. Přemýšlela jsem, že požádám šéfa, abychom se s kolegou mohli vyměnit. (Protější vesnice byla úplně vylidněná a v troskách domů plných švábů a krys se začali usazovat různí bezdomovci, což byl důvod, aby mne můj galantní šéf poslal "do civilizace" a sám ještě s jedním kolegou se ujal výzkumu této "exponované" lokality.) Kolem jedenácté hodiny dopolední přijely na plac dva černé mercedesy. Vystoupili moji čtyři známí a několik načesaných a zmalovaných dívčin v krátkých sukénkách a v lodičkách na jehlách. Všichni nasadili sluneční brýle a srdečně mi pokynuli. "Ty máš teda známosti," okomentoval návštěvu částečně zděšeně a částečně pobaveně jeden z brigádníků. Delegaci pasáků a prostitutek jsem provedla po výzkumu Národního muzea, jak jsem nejlépe uměla. Podali jsme si ruce a výletníci se odporoučeli.
   Neuplynula ani hodina a vidím, jak k nám po poli klopýtají dvě z těch dívenek a vlečou bednu limonád: "To vám posílá Láďa. Prej tu máte hrozný vedro." Večer už mě v hospodě čekali a jak jsem vešla, halekali, že si musím sednout k nim, pomáhali mi s plány a brašnou a hned co nového, jestli jsme prý našli konečně "ňáký" zlato nebo alespoň mrtvoly. Kdo prošel kolem, byl informován, že jsem archeolog a že všechno viděli na vlastní oči. "Když mě za totáče zabásli za veksl, tak jsem musel taky makat na výkopu pro kabely. Děs! Hele, voni tam kopou dobrovolně! Vono jim to dělá eště radost! Tady profesorka je tam šéfová. Laďane, to bys neřek, jaký my uděláme známosti, co? A co až najdete ňákej poklad? Kolik za to berete? Prej tady pod řekou sou ňáký katakomby..." halekal nadšeně jeden z pasáků. Od té doby jsme dostávali každý den proviant (limonády, zmrzliny, pivo, čokolády, sušenky, ovoce...) a večeře v hospodě jsem nikdy neplatila. Tak jsem ušetřila skromné diety poskytované mi ministerstvem kultury.
   Ale zpátky do Atén. Poté, co jsme opustili ulici s příznačným jménem a ocitli se v ulici na ní kolmé (Kerameiku), smích nás rázem přešel, alespoň mne. Upozorňuji, že v paralelních ulicích má zastoupení Gucci, Versace, Rollex, sídlí tam centrály bank, poblíž je řecká burza a podobné pochybné podniky, vedle nichž jsou veřejné domy - nevinný obchod řídící se přirozenou poptávkou. Kraje téhle ulice, ale také vozovka, byly doslova obleženy stovkami mladých lidí v rauši. Někteří si něco huhlali, jiní se klátili nebo jen tak leželi s očima v sloup, jiní hekali, dávili nebo se svíjeli v křečích. Doslova jsme překračovali kluky a holky, již by mohli být mými dětmi. Viděli jsme, jak se za bílého dne handluje s paklíky s heroinem, kokainem a čert ví jakou ještě horší hrůzou. Obraz, který mi nikdy nevymizí z paměti: dva kluci, sedící na betonovém truhlíku, ve kterém skomíral jakýsi ibišek zasazený před olympiádou 2004, z nichž jeden si právě píchal drogu. Jeho prsty a nehty byly hnědožlutě špinavé jako prsty někoho, kdo bydlí léta na ulici a dlouhou dobu se nemyl. Třesoucí se rukou našátral v kapse jehlu a stříkačku, z kelímku s reklamou jednoho gigantického řetězce fastfoodů nabral do stříkačky jakousi tekutinu. Zvedl ze země špinavou plesnivou fusekli, omotal si s ní paži, utáhl, konce hadru přidržel mezi zuby a začal jehlou lovit žílu pod kůži v předloktí. Povolil stažený hadr, vyprázdnil stříkačku a vytáhl jehlu. Z rány mu začala po předloktí stékat krev. Kluk začal krev z ruky lízat a polykat až srkal, zatímco druhý stejně zoufalý mladík se snažil vpravit si tentýž dryák stejnou jehlou do kotníku, který už vypadal, jako by měl gangrénu. Abychom mohli pokračovat dál, táhl mě Kakulídys za límec, protože jsem nad nimi zůstala stát jak Lotova žena. Procházeli jsme dál ulicí, která vypadala jako průchod do Dantova pekla nebo na nějaký opravdu velmi obscénní Boschův obraz. Proti nám si to štrádovali dva nafintění, nažehlení policisté, kteří měli na rukou gumové rukavice a pokud si myslíte, že sbírali obchodníky s drogami, tak se asi díváte příliš často na filmy s Melem Gibsonem. Rozdávali balíčky se stříkačkami a jehlami. Téměř nikdo si je od nich nebral a tak je ti dva státní zaměstnanci prostě pohazovali na hromady zfetovaných trosek. Občas se někdo vzchopil a plivnul po nich, za což obdržel kopanec, který obvykle vůbec neregistroval. Co si vůbec společnost myslí? Vzali jsme jim život zaživa a ještě po nich chceme, aby si do sebe pumpovali zoufalství sterilními jehlami. Už jenom chybí, abychom je obehnali drátem pod napětím a každé Vánoce jim hodili přes plot balíček s cukrovím a přáníčko. Kdo si myslí, že se válejí po ulici, protože si z možností, které nabízí "demokratická" společnost, vybrali právě tuhle, tak je idiot.
   Ulice nás vyplivla na jednom z centrálních bulvárů - krásné voňavé cukrárny, butiky s luxusním oblečením, botkami a šperky, malebné voňavé kavárničky... Asi bych měla zakončit nějakou fundovanou analýzou daného stavu, ale zážitek je příliš surový a syrový. Není to žádná teorie, ale ta nejskutečnější skutečnost, která se vyhnula mé kůře mozkové a nalepila se mi rovnou až na kost. Všechno, co kolem sebe vidím, čeho se dotýkám a o čemž si myslím, že je skutečnost je klam, virtuální realita, Potěmkinova kulisa. Pravá skutečnost živoří v ulicích podobných té, kterou jsem navštívila v Aténách. Pamatujete americký film Smrt ti sluší, drahoušku? o chirurgovi, který místo aby léčil lidi, natíral latexem mrtvoly boháčů, aby v rakvi vypadaly jako živé, protože to bylo mnohem lukrativnější? Přesně to dnes dělají všichni, kdo se snaží nějak zlidštit stávající systém, natřít ho latexem, před olympiádou posbírat tyhle lidské trosky a vyvést je kamsi za Atény jako odpadky na divokou skládku, do truhlíků nasázet květinky, trochu oprášit fasády domů a pak už jen: Světe, obdivuj!
   Odpusťte mi moji "primitivní" nekompromisnost, která ve všem vidí politiku, ale kapitalismus musíme poslat do kytek. Každým dnem, který ztrácíme, máme větší podíl na zločinu na vlastních dětech.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]