Hrávala v kladenském divadle Mařenka Motlová, dej jí pámbu velkou kládu. Podle pověsti by mohla vyprávět o rozdílu odezvy v hledišti, když se na jevišti místo repliky - Ále, sukni si šiju... řekne Ále, šukni si, synu!
   Zní to velice přejícně, jenže v té chvíli je nejspíš na jevišti horko asi jako u prošustrovaných vysokých pecí. Mařence se ten překrásný brept připisoval tak dlouho, že snad byl opravdu její.
   Jevištní a hlasatelské brepty jsou milovány a jejich štědří autoři se těší obecné oblibě. Vzpomeňme Jaroslava Vojtu. Zato novinářské úlety jsou povahy převážně trapné, neboť co psáno, dáno jest. Za léta ničení papíru jsem prošoupal nejedny podrážky v naději vyhnout se čtenářům, nutně považujícím otištěný zmetek za mé dílo. Bylť jsem nadepsán.
   V záplavě makulaturních titulů tiskovin těžko hledat za každým počítačem milence mateřštiny. Cit pro jazyk by ovšem neměl chybět aspoň v novinách, prohlašujících se za nezávislé a seriózní. Dejme tomu, že pomine záplava know howů, image businesských dealerů a play offů. Bohdá zanikne i postmoderna grantovaných uropornofekálií. Co projde sítem času, organicky se začlení do jazyka. Opice na periferii slovesnosti si najdou jiný pravověrný styl a vlastenečtí politici začnou místo této země vzývat třeba rodnou ornici. Čeština přežije nebo se stane českoštinou nebo zmizí v globalizačním newspeaku. Těžko hádat. K obrození zarůstají chodníčky.
   U denního tisku více než pomíjivá móda straší dlouho zabydlená přemíra pomocné grafiky. Přemnožení uvozovek, tříteček a vykřičníků, které mají dodat významu bezcennému sdělení. Zduřená interpunkce, držená na uzdě v době, kdy novináři byli zhusta zároveň básníci a spisovatelé.
   Zbytečnost užití uvozovek bije do očí zejména tam, kde autor pracuje s banalitou a nemá čas či schopnost pracovat s ní dál tvůrčím způsobem. V obou případech má možnost se vyhnout všednosti. Vlastní výraz je lepší než stádo uvozovek. "Nekupoval zajíce v pytli" je v uvozovkách slaboduchá informace, že účastník děje neuzavřel ústní či písemnou kupní smlouvu na lovného hlodavce, aniž ho vyňal z jutového obalu. Stejně nesmyslně jsem mohl obohatit "velkou kládu", ležící na začátku a vysvětlit tak čtenáři, že na jevišti běžně neleží poražený strom. Že se tak v herecké branži říká velké a pěkné roli, která ani bez uvozovek nepředstavuje svinutý papír, tím méně políčko pole. Vřele souhlasím s Janem Werichem, že každý čtenář není blbec.
   Původní význam a potřebnost těch párových znamének jsou plevelným výskytem zcela zmasakrovány. Místo označení přímé řeči, citátu a zpochybnění předstíraného významu slouží těžkopádnosti a chabému obsahu. Připomínám, že není řeč o redakčním spěchu ani o tiskařském skřítkovi. To se stává i v nejlepších novinách.
   Nechtěné pak je kouzlo redakčních úprav. Kdysi jsem se ve fejetonu pochlubil, že jsme rodinně vyslechli Vánoční mši J. J. Ryby. Způsob vyslechnutí byl v redakci podezřelý, text změněn do podoby "v rodině". Maličkost, která ovšem vzbudí dojem, že autorův rozpočet dovoluje pozvat do rodiny pěvecký sbor včetně symfonického orchestru Národního divadla a sólistů. Nějaký čas jsem pak nervózně očekával návštěvu ochotných mládenců panslovanského přízvuku, přizdobených kalašnikovy, kteří by se se mnou za ochranu před redakčními upravovateli textů podělili o honorář.
   Skutečnost ovšem dohání i nejsmělejší nadsázku.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]