Protože známý milovník symbolů nemá na své luxusní penzi zatím čas a tak nám ještě nevyložil filozofii té záležitosti, nezbývá než pokusit se učinit to aspoň provizorně za něho, totiž vrátit se k té prešpurské (pardon: bratislavské) benefici jistého pána, jehož jméno (jen jméno?) připomíná jméno (jen jméno?) velice slavného cirkusu.
   Ten pán při vystupování ze svého alabastrového létajícího koberce, při tom slavnostním uvítání na letišti podal svým horlivým poddaným (pardon: partnerům a přátelům) ruku v rukavici. Podobně si při tom vedla taky jeho madam.
   Odvážnější část médií se nad tím, co ostatně viděl v přímém přenosu každý, kdo se v té chvíli měl chuť na ceremoniál dívat, mírně podivila, přirozeně v rámci blahoslavených svobod, které je třeba občas předvést. Schopnější a ambicióznější novináři se ovšem rozepsali o rozdílech mezi evropským a americkým protokolem.
   A přece je vše nad slunce jasné. Byl to symbolický projev. Bylo to přímo poselství: Vidíte, moji milí Slováci (nebo kdo vlastně jste, ne Slovinci?), jak vás mám rád. Vaše vláda mě miluje, obskakuje, dělá mi pomyšlení, pošle horní chlapce až do pekel, když jen kývnu, a tak budu s jejími představiteli jednat v rukavičkách. Dělají úslužně už předem všecko, co mi vidí na očích.
   Zatímco s takovým Chirakem nebo s Putinem už žádné rukavičky. Ať jen vidí (a s nimi celý krásný globální náš svět), že s nimi se (neumějí se tak přítulně lísat jako ten tady místní Jaksejmenuje, aha, Cuminda) v rukavičkách rozhodně vybavovat nebudu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]