Poslední noc jsme ze sklepa ani nešli nahoru, všelijak jsme se poskládali na dekách a starých matracích, polínko pod hlavou.
   Časně ráno přišel táta. Zarostlý a unavený.
   "Jsou tu Rusové."
   "Vlasovci?"
   "Ne, ty jsi přeci káča, Rusové."
   Máma s ním šla nahoru, sundal si boty a horní okraj ponožek. Máma natočila do lavóru vodu.
   Já vyběhla ven. Ruské tanky stály, lidé rozebírali barikádu, aby mohly projet. Házela jsem žulové kostky dlažby stranou.
   Někdo přinesl tácek se sklenkami a domácím likérem.
   Ale důstojník se usmál a odmítl slovy, že vodky popijem, až Germána pobijem. Ti první sovětští vojáci byli elita, teprve za nimi se hrnulo unavené, zaprášené vojsko.
   V naší ulici byla spousta skla, jak střílelo německé dělostřelectvo, vysypala se okna. Dům, kde bydlel dříve Bohoušek, byl zasažen a hořel. Na skle ležel dosud napůl v objetí manželský pár, byli to Němci a skočili spolu z okna, leželi tu mrtví ve skleněných střepech, nenáviděla jsem je, že nám zkazili radost, byli tak nepatřičně mrtví v tom všeobecném nadšení.
   Slunce zářilo naplno, všude visely prapory, naše československé i rudé, v jitřní svěžesti voněla tráva, rozdrcená pásy tanků.
   Jak jsem rychle odhazovala dlažební kostky, roztřásly se mi ruce a upustila jsem sklenici se zbytky sádla, když jsem vynášela naše skrovné zásoby ze sklepa. Bylo to naše poslední, ale jen jsme se zasmáli. Cukr v pytlíku nám okousaly krysy, ani jsme to nezpozorovali, byly stejně hladové jako my. Nebyly to krysy, ale potkani, jenže krysa je případnější výraz, člověk se cítí spíš krysou než potkanem.
   "Nakonec tam zůstali jen mrtví," řekl táta, "jeden bývalý voják v uniformě se synem a já. Tak mu říkám, radši sundej tu uniformu, bratře, a on, že mu bude milejší padnout v uniformě. A pak nás Němci objeli a my neměli co bránit."
   Ohromilo mě, jak přirozeně se vrátil k dávnému oslovení "bratře", kterému se už léta vyhýbal.
   "Ty jdeš spát?"
   "A co bych tam dělal? Teď už je tam lidí dost."
   Standa se hned na začátku někde ztratil. Dostala jsem o něho strach. Vyšla jsem do ulic.
   Do vůně drcené trávy a rozkvetlých šeříků se mísil pach železa a nafty. Valily se tanky, plné vojáků, dětí, naskakovaly i ženy, hysterické z konce války, nalámaly celé větve šeříku, nabízely alkohol, objímaly zaprášené a utahané tankisty.
   A vojáci rozdávali všechno, co měli při sobě, na vlastní oči jsem viděla, jak z náklaďáků podávají uzené a hrsti drobných a dokonce rezervní podvlíkačky, bylo to zmatení jazyků a štěstí a láska. Já stála a myslila jsem na tetu Mařenku, jak by byla v téhle chvíli šťastná.
   A zároveň jsem si uvědomila, že mi chybí spontánnost, s jakou se lidé objímají a líbají, že i v těchhle závratných okamžicích je ve mně pozorovatel, že přihlížím a zaznamenávám, nedám se strhnout proudem života, nedám se unášet vzdutými vlnami, jen stojím na břehu a dívám se.
   Na louku u vypáleného domu vedou Němce, namalovali jim nějakou bílou barvou nebo křídou na šaty hákové kříže. Na záda. Je mi to odporné, nenávidím je, ale příčí se mi to.
   Odcházím. Neustále přijíždějí nové a nové kolony s vojáky. Kde lidé nabrali tolik květin? A tolik alkoholu?
   Narazím na Standu. Má hrst malých čokoládek.
   "To ti dali Rusové?"
   "Ne, to jsme sebrali Němcům."
   "Tak to nejez, kdoví co je to za šmejd."
   Rozdrtil čokolády podpatkem.
   "Skopčáci tam dláždí ulici, pojď se podívat. Vzali tam jednu ženskou prknem po hlavě, prej, tu máš máslíčko, ty kurvo..."
   "Na to se nedívej, ty to nemáš zapotřebí, ty rozhodně ne. Pojď, půjdem k Rusům."
   Vítr žene po ulici chomáč ostříhaných vlasů. Stříhali prý holky, co spaly s německými vojáky.
   Skoro sedm let jsme žili pod podrážkou vysoké boty jako mravenci, neustále dirigováni, ponižováni, vyhlazováni, a teď jsme se vyrojili ze sklepů a zalykáme se svou nenávistí. Někdo jí dává průchod a někdo se jí dusí, bojovníci jsou mrtví nebo odpočívají, mstí se ti ze sklepů za svůj strach.
   Vždyť Spojenci uzavřeli s Německem, zrazeným Itálií a kritizovaným Japonskem, příměří (kde je osa Berlín - Řím - Tokio?), už 8. května jsme slyšeli z rádia vyzvánět zvony na počest míru v Evropě, a venku se střílelo, obrovská, dobře vyzbrojená armáda procházela Prahou z východu na západ.
   Ani ve snu nás nenapadlo, že už tehdy Churchill spekuloval s tím, že použije tuto armádu proti Sovětskému svazu, který ještě zcela nevykrvácel. Původní plán, že se Hitler se Stalinem navzájem smrtelně zraní, nevyšel, Německo bylo v troskách, ale sovětští vojáci se nezadržitelně valili k západu.
   Churchill neuspěl, lidé byli příliš unavení válkou, co by se stalo v tom případě s námi, nikdo neví. Asi by ztráty byly mnohem vyšší.
   Ale v historii žádné kdyby neexistuje, události jdou za sebou tak, jak se staly, ovšem liší se výklad. Dějiny píší vždy vítězové. A poražení jsou vždycky obyčejní lidé, ať už na té či oné straně.
   Ze známých padl syn místního cukráře a syn lakýrníka. Dojalo mě, že jeho otec sám nalakoval celé víko rakve jako československou vlajku.
   "To je hrozné, když někdo padne v den, kdy jsme to vyhráli."
   "To je právě nejlepší," řekl táta, "aspoň si myslíš, že má tvoje smrt smysl. Padnout je lehké, těžší je žít."
   Mnohokrát jsem si vzpomněla na tátova slova, bublinky z opojného vína svobody rychle vyšuměly, až příliš rychle.
   Večer jsem si napsala pár stránek, začínaly větou: Nikdy už neprožijeme nic tak strašného, nikdy už neprožijeme nic tak krásného.
   Přesně tak to bylo. Už ani my, kdo jsme to zažili, si nedovedeme vyvolat pocit, kdy vyjdeš ze sklepa na slunce, z pachu plísně do vůně trávy a šeříků, jdeš po rozbitém skle kolem mrtvých a na tancích vedle vojáků sedí rozjívené děti. Nebe bylo tak modré a zdálo se, že už je před námi jenom štěstí, jen láska a štěstí.
   Měla jsem strach, jak se Eva dostala domů a vydala jsem se za ní do Dejvic. Ulicemi se stále valila vojska, teď už v náklaďácích, v koňských povozech i pěšky, někde vyhrával voják na "garmošku" k tanci, na nábřeží ležely bez povšimnutí dvě mrtvoly v německých uniformách, na křižovatkách se objevily "regulovčice". Tyto podivuhodné vojačky si byly nějak podobné, všechny měly pevně utažené opasky a nad vosím pasem plná ňadra. V každé ruce praporek řídily tu záplavu pohyby, připomínajícími dnešní aerobik. Byl to hezký pohled zvláště pro muže, ale vůbec jsem nepochopila, jak se podle nich řídili šoféři a kočí.
   Venku se ještě střílelo a rozradovaní vojáci vystřelovali rachejtle a měli legraci i z těch barevných hvězdiček i z polekaných lidí, kteří se vrhali na zem.
   Vůbec to v těch prvních dnech vypadalo, že válka je vlastně velká sranda a mrtví jen herci, kteří zas vstanou a půjdou se děkovat.
   Na té cestě jsem na vlastní oči viděla ruského vojáka, jak šel likvidovat střelce na střeše, volala jsem na něho univerzální slovanštinou, jíž jsme se dorozumívali, že nemůže sám, že se musí krýt.
   Jen mávl rukou a řekl: "Nas mnogo."
   A pak padl. Byl mrtvý. Někdo na něho hodil šeřík.
   Když jsem mnohem později žila v Sovětském svazu, naši přátelé to velmi neradi slyšeli, popírali to, nevěřili tomu nebo se za to styděli. Stejně neradi později přiznávali, že vojáci bojovali a umírali za Stalina. My také neradi slyšíme, že Češi za války zdravili "stálý nový zdraví" a že se k tomuto symbolu upíraly naše naděje.
   Došla jsem do Dejvic sama napůl mrtvá a otřesená, Eva mě potěšila, přežila celou revoluci v krytu na Staroměstském náměstí a dítě měla doposud v pořádku ve svém bříšku. Dokonce přišla ještě do práce, nebyly jsme nijak zvlášť rozmazlené.
   "Hele, a co když ti byl ten tvůj za hranicemi nevěrný?"
   "To doufám, holka. Kdyby to vydržel pět let, tak bych si mohla vzít rovnou anglickou guvernantku."
   "A co když tě nenajde? Vždyť jste se přestěhovali. Neměla bys dát na starý byt cedulku?"
   "Kdyby mě nenašel, tak si tam může zůstat."
   Věděla jsem, že mě najde. Válka skončila a já měla jen jednu touhu - mít dítě. A to jsem chtěla mít s jediným člověkem, pro mne to bylo rozhodnuto. Bylo mi skoro dvacet šest a biologické hodiny tikaly jak splašené.
   Hned druhý den jsem se vypravila do kanceláře. V průjezdu vybuchla pancéřová pěst a rozmetaná těla byla již uklizena, do zdi se zadřel kousek identifikační známky, kterou nosili němečtí vojáci na krku. Totožnost se z ní nedala zjistit, stejně ležela po světě spousta bezejmenných mrtvých. Klenba průjezdu byla porušena, vedlejší dům vyhořel.
   Na schodech, po kterých jsme tak často chodili do krytu, postříleli vojáci šest lidí. Jeden byl těžce raněn, Němci ho naložili do sanitky, ale už ho nikdy nikdo nenašel.
   V kanceláři byl jen tajemník, můj šéf, ležely tam tři pušky, jedna zlomená a od krve.
   Dotkla jsem se pažby, myslela jsem, že Vilda padl. Byl to divný pocit, můj život uzavřel válečnou kapitolu a hrdinové v ní zůstali, nepřecházeli do další etapy, bylo lhostejné, zda byli mrtví či živí.
   Pan tajemník mě vyvedl z omylu, Vilda zachránil dům před ohněm, vlastnoručně vytrhal všechna okna ve světlíku. Později mu to měli za zlé, dům byl tři sta let starý a vysoce pojištěný.
   Vilda byl také jediný, kdo měl po válce problémy, když ho obvinili, že mluvil německy, což u tlumočníka bývá celkem nutné. Ale nenávist měla příliš velký tlak a hledala skulinky, kudy vypustit páru.
   Té nenávisti totiž přibývalo a někdy byly příčiny směšné. Měli jsme přístup na záchod přes zasklenou verandu a na střeše se dlouho držel ostřelovač. Pálil, kdykoli jsme se objevili. Celou válku jsem neměla tak bezprostřední vztek, ale plazit se na záchod, když jsme vyhráli válku, to bylo opravdu příliš absurdní.
   Už tehdy jsem přemýšlela, jsou-li tito zoufalí střelci, zásobovaní a ukrývaní svými matkami nebo babičkami, hrdinové nebo záškodníci, teď by se řeklo teroristé. Ani dnes si tím nejsem jistá. Střílet za míru v obklíčení je snad zoufalé hrdinství, ale oni zabíjeli děti, náhodné chodce, těhotné ženské. Když jsem viděla Evu, jak se musí plazit se svým vzdutým životem na záchod, dusila jsem se nenávistí ke všemu německému.
   Konečně jsme se všichni sešli v práci, až na archiv s dírou v podlaze naše písemnosti nedoznaly úhony. Německé oddělení se vytratilo, ještě jsem na ulici potkala Chladka, který ztrácel kila úměrně ke kilometrům vzdálenosti přibližující se fronty, zbyl z něho jen stín a rychle přede mnou zmizel. Krátce potom zemřel, prvně jsem viděla člověka umřít strachy.
   Když se Vilda zcela vyčerpaný vrátil do své vilky, byli tam nastěhovaní ruští vojáci a jeden z nich si právě sundal starožitné hodiny a pokoušel se dostat dovnitř. Ale dal si vysvětlit, že se to nesmí a už je jen z dálky pozoroval.
   Vojáci byli fascinovaní hodinkami a bicykly, za kolo byli ochotni vyměnit erárního koně a za hodinky cokoli.
   "Davaj časy" bylo obvyklé heslo, mne osobně nikdo o hodinky nepožádal a mám dojem, že jsem je ani v té době neměla. Když jsem se rozhodovala mezi holínkami a hodinkami, vyhrála to samozřejmě teplá obuv. Takže ono "davaj časy" jsem znala jen z doslechu.
   Taky jsem nikdy nebyla svědkem znásilnění, i když tyto zkazky jdou o každé armádě. Nikdo ze známých neznal takový případ. Moje sestřenice Lidunka studovala na obchodní akademii ruštinu, dobře se domluvila s vojákem, který se k nim nastěhoval. Ale i když byla v bytě svobodná dívka, nic si nedovolil. Dodnes si pamatuji jeho zvláštní příjmení Naumčuk, ale už nevím, z kterých končin k nám dorazil. Později stál blízko našich oken vyřazený autobus, kde vojáci nouzově pobývali, a tam za nimi chodily dívky zcela dobrovolně.
   Vojáci u nás brzy zdomácněli, což začalo lidem vadit, široká ruská duše, navíc rozjařená mírem, teplem a vodkou nebrala zas tak vážně nějaký ten plot, strom, náš český píseček. Klidně se koupali nazí ve Vltavě, byli jsme poněkud pohoršeni, ale zas na druhé straně to byli mužští, znamenitě vybavení i do mírových dob. Bez zábran lovili ryby granátem, na vlastní oči jsem u Sázavy viděla rybáře, jemuž granát vybuchl ještě na zemi, bylo to dost strašné.
   Zcela bez zábran bylo vojsko maršála Malinovského, tatíci s koňskými povozy se utábořili ve Stromovce v růžovém sadě. V nádrži vodotrysku se umyli, vyprali si prádlo a rozvěsili je po růžích, koně přivázali k vzácným stromům a byli v pohodě. Nikdy by nemohli pochopit, jak to Pražákům vadí, jak je to rozčiluje a pobuřuje. A my jsme si nedovedli přestavit, že mají za sebou trosky a spálenou zemi a že je jim naše čajová růže dobrá tak pro koně.
   Tito vojáci brali válku jako dřinu, a když bylo po práci, lehli si na sluníčko a spali.
   A my jsme neznali jejich zemi, která nebyla země, ale kontinent, a chtěli jsme, aby se přizpůsobili našim zákonům, našim zvyklostem, našim představám.
   Pár dní po válce se objevil Franta, třebaže západní vojáci zůstali v Plzni. Přijel jako novinář s filmovým režisérem Jiřím Weissem.
   Zazvonil, maminka mu otevřela a vtáhla s tátou do pokoje, kam se musilo přes kuchyň, vtrhl tam v battledressu a v baretu, nějak větší a svrchovanější než dřív, objali jsme se, políbili.
   "Ptal jsem se na starém bytě, řekli mi, že ses nevdala, já se oženil, ale jen na válku, sepsali jsme smlouvu, že se potom rozejdeme, o našich nic nevíš, tedy o rodičích?"
   "Nevím, bydlí tam někdo jiný, ve vašem bytě."
   "Já nemám čas, dole čeká džíp, ještě musím do Rudého práva, přijedu co nejdřív."
   A byl pryč.
   Šla jsem pomalu do pokoje a dívala se za ním z okna. Máma odešla, otec zůstal stát vedle mne.
   "Oženil se, ale jen tak, sepsali smlouvu."
   "Je to tvůj život," řekl táta.
   Chvíli jsme spolu mlčeli, připadalo mi divné, že nic necítím, jen mám před očima trochu cizího a trochu blízkého vojáka s komickými předpisovými brýlemi, pachem vlněné uniformy a baretem, který si už navždy oblíbil místo klobouku.
   Za pár dní se vrátil, stihl již zařídit propuštění z armády, uvolnili ho jako redaktora Rudého práva. "Karlínští kluci" (říkalo se jim podle toho, že redakce byla v Karlíně) byli téměř všichni popraveni, z okruhu přispěvatelů se zachránil jen Josef Rybák a Ladislav Štoll, za první republiky letec. Šéfredaktorem byl Vladimír Koucký, o málo mladší než my, nesmírně vzdělaný člověk. Jeho vážná nemoc ho občas donutila vypřáhnout a uchýlit se do sanatoria, kde ovšem studoval. Nebyli jsme spolu naladěni na stejnou notu, ale nesmírně jsem si ho vážila i pro jeho vědomosti i pro boj s nemocí.
   Lidé se navraceli z koncentráků, ještě mnoho jich zahynulo na pochodech smrti, vlastně až po válce jsme se dovídali o hrůzách, které jsme si vůbec nedovedli představit.

   Ukázka ze vzpomínkové knihy Divný čas, divná láska, navazující na prózu Náš malý, maličký svět, která vyšla v nakladatelství BVD.
   Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 189 Kč.
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]