V rozjitřené polistopadové atmosféře mne napadlo založit kulturní a společenskou slavnost Rozmarné léto v rodišti Vladislava Vančury.
   Autor stejnojmenné perly české literatury se narodil v Háji ve Slezsku v okrese Opava a tam jsme slavnost pořádali. Pravidelně na ni z Prahy přijížděl Miroslav Florian v doprovodu své až úzkostlivě starostlivé ženy. Manželé přespali v Ostravě-Výškovicích v panelovém bytě Jiřiny Nytrové, druhý den přišli posnídat k nám domů a jeli jsme do Háje ve Slezsku. Na Miroslava Floriana, Karla Sýse, Jaromíra Pelce, Jiřího Svobodu, Jiřinu Švorcovou, Bohuše Chňoupka, Jána Jánošku a další umělce, kteří se nebáli čelit štvanici až do hrdel, tam čekalo několik tisíc lidí.
   Prožili jsme mnoho srdečné pospolitosti, ale také dvě překvapení. Prvním bylo, že dobrovolní hasiči, jinak humanisté každým coulem, nad ránem celý terén amfiteátru důkladně zkropili páchnoucí prasečí kejdou. Druhý šok byl, že místní aktivista si přisvojil právo z Vančurova pomníku odsekat politické zařazení komunista, charakteristiku umělec na svém místě nechal.

   Mohu neskromně říct, že jsem byl prvním, kdo Miroslavu Florianovi po roce 1989 vydal sbírku veršů. Jmenovala se Májová siréna a byla vytištěna v Karviné. O zakázce poezie od básníka najednou bez milosti skandalizovaného a čerstvě zapsaného na nejhornější řádku nového indexu, se v rámci hesla „Nejsme jako oni!” hodně diskutovalo. Ale noví majitelé zprivatizované tiskárny nakonec usoudili, že zaplacená faktura jim smrdět nebude.
   Jel jsem z Ostravy do Prahy vydání svazku básní projednat. Florian v doprovodu Jana Hrobaře čekal na nástupišti železničního nádraží Holešovice. Než jel vlak zpátky do Ostravy, poseděli jsme v neútulném kiosku při sklence moravského vína. Florian prohlásil, že nepřijme ani haléř honoráře a vyslovil přání, aby případný zisk z prodeje jeho knížky pomohl vydávat další literaturu, nejlépe básnické prvotiny.

   Desátého května 1996 se na Náměstí Míru pražských Vinohrad konala na den přesně oslava Florianových 65. narozenin. Měla proběhnout ve stejném sále, v němž Vladimír Majakovský ve dvacátých letech přednášel své verše. Na Majakovského, stejně jako na Floriana, bylo vyprodáno. Měl jsem do Prahy namířeno, ale již nevím, proč jsem z Ostravy nakonec neodcestoval. V noci mě Zdeněk Hoření telefonoval, že velmi brzy po zahájení literárního večera Miroslavu Florianovi dotlouklo srdce. Skácel se jako podťatý na jevišti a do posledního místa zaplněné hlediště zatajilo dech. Žel, lidé byli svědky neskutečného příběhu - velký český básník, jeden z největších slovesných umělců druhé poloviny 20. století, zemřel ve chvíli, kdy mu chtěli poděkovat za jeho nesmazatelné dílo.
   Je kruté vydechnout naposledy zrovna v den životního jubilea. Ale nestává se kdekomu, aby svůj život a tvorbu uzavřel před očima čtenářů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]