1. Proč skončil socialismus?
   2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
   3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
   4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
   5. Dělá náš stát kulturní politiku?

   Jsem přesvědčen, že všechno souvisí se vším, a tak jsem si dovolil shrnout anketní otázky do společné odpovědi.
   V roce osmdesát devět, dle mého názoru, nedošlo k hledání té nejlepší cesty vedoucí do budoucnosti, ale k chytračení, jak přirozené plynutí dějin obelstít. Vždycky, když se staví nebo rekonstruuje dům, je dobré použít všechno užitečné z minulých zkušeností a modelů a každou zásadní změnu vnímat pouze jako vylepšení a zdokonalení pro příští generace. Neopomenout plynutí času, do kterého s jinými nároky vstupujeme jako děti a který bude odlišný, když dospějeme, staneme se rodiči a nakonec zestárneme. Nikdy bychom neměli podléhat iluzi přítomné chvíle. Je to cosi, co bych nazval ekologií lidského života a světa.
   Ze špatně položených základů zákonitě nevyroste stabilní stavba.
   Co se týče společenských vývojových fází, které nazýváme otrokářským řádem, feudalismem, kapitalismem a socialismem, jsem přesvědčen, že mají své časové vymezení a je pouze iluzí možnost dlouhodobějších návratů. Tyto excesy by z pohledu generací mohly být úsměvné, i když v krátkém úseku našeho individuálního života mohou a jsou vnímány jako neúměrná zátěž.
   Vývojové fáze bývají občas rozkolísány i vnějšími faktory jako jsou pády říší, vnitřní otupělost, ale i špatně vnímaný a směřovaný technický rozvoj.
   Dnešní pokusy o návrat kamsi do pionýrských dob překonané historické epochy nejsou ničím jiným než umanutostí ega, které popírá přirozenost a nechápe, že i pro životy jejich hlasatelů by z
   dlouhodobějšího hlediska nebyly ziskem, ale tragédií. Katastrofické scénáře mohou být zajímavou četbou, drsným filmem a únikem od reality, ale při hledání budoucnosti zůstanou pouze slepými cestami.
   Neodvažuji si tvrdit, jak bude vypadat budoucí společenský řád, ale bezpečně vím, že nemůže rozkvést na historicky usychajících větvích. Asi by měl brát v úvahu rozumný rozvoj a plné využití všech lidských kapacit. Asi by měl méně mávat prapory a jednat s větší pokorou vůči všemu, čeho jsme jen nepatrnou částí.
   A teď naváži suverenitou. Samozřejmě, že je obohacující v pestrosti kultury, různosti názorů a individuálních předznamenáních zděděných od minulých generací. Ale bez rozumného vnímání okolního světa může být i cestou do izolace a anarchie. Jen malý příklad: kdyby neexistovaly téměř totožné dopravní předpisy, mohli bychom mít sebelepší auta, ale vyjet za humna by asi bylo o strach.
   Co říci ke kulturní politice, lze li ji, tedy tu politiku, vůbec tak nazvat? Kultura se utváří žebříčkem hodnot. Tento hodnotový žebříček byl pro nastupující generace rozřezán a vhozen na hranici jako jedna z obětin iluze zdánlivě svobodného světa. Uměle vytvářené houfy celebrit ho ani náhodou nemohou nahradit.
   Co dodat. Pokud se zde téměř všechno odvíjí od byrokratického způsobu myšlení, které se jenom tváří svobodně a osvíceně, nevím, proč by v případě kulturní politiky tomu mělo být jinak.
   Neztrácejme ale naději a neskládejme ruce do klína. Pohled do minulosti nám napoví, že příroda
   si vždycky poradila i s obrovskými spáleništi, s nálety žravých kobylek i s důsledky ničivých povodní. I my jsme součástí této přírody a proto záleží i na každém z nás.
   PETR MUSÍLEK, básník (1945)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]