Bratři Mašínové, jediný doklad usilovného boje českého lidu proti komunismu od samého počátku, jsou (vlastně, díky bohu, byli!) zároveň dokladem nejistým a sporným. Někteří nenapravitelní zastánci starých pořádků nepřestávají tvrdit, že to byli vrazi, kteří stříleli komunista nekomunista, jak jim kdo přišel do cesty, a s nimi reptali i různí skeptikové a pochybovači.
   Ti všichni konečně a do jednoho utřou nos. Pan Žáček, zdatný šéf Ústavu pro boj s komunismem, našel po léta utajovaný dokument, doklad, že Mašínové sice zabíjeli hlava nehlava, ale jen aby se pocvičili, až budou unášet Čepičku a páchat atentát na Gottwalda. Nebo naopak, na tom už ale nezáleží.
   To není jen na medaili, nýbrž na žulový pomník. Pan Žáček buď hledal a hledal, až se dohledal, nebo se ten doklad sám nějak přihlásil o slovo. Prý se to stává. Buď poctivé úsilí, nebo stejně poctivá (a blahodárná) ruka Páně. Ta ví, kam sáhnout, p. Žáček to naštěstí ví také. A navíc ve správný okamžik, ani o chlup dřív, ani o chlup později.
   Měl by možná dostat nějakou tu medaili taky. Třeba ne od p. Topolánka, ale rovnou od bratří Mašínů. Ti sice o svých svatých úmyslech na páchání únosů a atentátů mlčeli, bůhví proč, ale teď už to zase tolik nevadí.
   A medaili by měl dostat i p. Topolánek. Za předvídavost, beze které politik v politice nic neznamená.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]