(Nad knihou Barbary Y. Flamandové Podíl stínu)
Do jakého života jsem narozena
když mohu přežít leda rozdáváním ran?
Tak se ptá básnířka a sama si odpovídá:
Ach kéž se mohu volně nadechnout
čistého vzduchu jenž potěší mé plíce!
Vyjít ze sebe
jako když dým uniká z krbu
a vypaří se do nebe které ho vítá
Odejít...
jako se list vytrhne stromu
aby umřel
pod chodidlem bezstarostné nohy...
Nezval napsal o intelektuálovi, že je to prazvláštní studená ryba. Intelektuálové se často staví do role ochránců uražených a ponížených, ale sotva na ně svět vybafne svým syrovým dechem, stáhnou se do předem připravených pozic, aby kňučeli zas na jiném, tentokrát už docela určitě správném hrobě.
Ne tak Barbara Y. Flamandová. Patří k těm, co vybíhají ze zákopů jako první a nikdy nejsou střeleni do zad. Jen tak se člověk stává básníkem, když vystaví svou nanejvýš zranitelnou kůži bubnové palbě mocných a jejich pronajatých kmánů. Jen tak si lze připnout na kabát hvězdu první velikosti, hvězdu, která s ránem nezhasíná. Kdo tak neučiní, je spolu se stádem jepic natlačen do ohrady z pozlaceného ostnatého drátu, aby zašel v nepaměti.
Tak se prokousávají k budoucnosti
sráženi k zemi
Tak si vybojují právo opřít se lokty o okno
které se otevírá na kvetoucí ibišek...
Intelektuál rád nenávidí, rád boří, pokaždé něco jiného, originálního, šokujícího. Zatímco se lidé milují, pozoruje je jako by zkoumal páření, stopkami měří promilovaný čas a analyzuje podíl vášně v milostném vzdechu.
Básník je však mimo míry a váhy, mimo násobilku i zákon velkých čísel, básník sám je mírou všech věcí, neboť je zde v jistém zastoupení, v dobrovolné službě mocnostem jež sotva tušíme.
Musíme přece milovat abychom vyzpívali vzdor.
Milovat mízu co stoupá od kořenů,
i lidi opírající se v poledne lokty o bar,
i kamenné oblouky, jež ony ruce vztyčily
nad snivými řekami tekoucími uprostřed měst...
Dožili jsme se - po kolikáté už? - zrady vzdělanců. Zlaté tele zase jednou zvítězilo a v jeho stáji se vrata netrhnou.
Avšak už se připozdívá, archandělé cídí polnice a nastavují si hodinky na společný čas.
Už je sepsán seznam básníků co budou vyvoláni jménem.
A Mojžíš sestupuje z hory, tvář rudou vztekem.
BARBARA Y. FLAMANDOVÁ
1. máj v Izmiru
Nazimu Hikmetovi
Už jsou tady!
O zrádnou zbraň
se tříští světlo stvořené aby vysoušelo rosu
světlo
které tak jemňoučce zvedá tvoje víčka
onoho rána
Tvůj pes neštěká jako jindy
ví že dneska přijde o tvé laskání
Po tvé hrudi
se rozléhá cval koně
který se splašil
A přesto jsi to předvídal
protože jsi spal jen napůl
v podezřelém klidu postele
a uvázal sis tak časně rudý šátek
jenom abys je provokoval
ať poznají když vtrhnou do tvých dveří
že jsi to právě ty muž kterého mají odvléct
ten který vychrstne na jejich tlamu
lesklý plivanec lidu
Nejvíce neudivuje
země kroužící kolem slunce
ani hvězda žijící deset milionů let
Nejvíce udivuje
v okamžiku kdy dlažba praská pod botami
to že upíráš oči na mouchu
trčící na stole
v bezčasí uvězněném na jejích křídlech
jako odraz věčného světa
jímž úzkost prochází aniž by jedinkrát zčeřila vzduch
Kdo ví
že v tomto okamžiku
němé sbohem trýznilo tvůj jazyk?
Kdyby se každé utrpení udrželo ve vzduchu
kdyby na sebe vzalo podobu přízraku
nezbylo by už místo pro novorozeně
ba dokonce ani pro tuto mouchu
v níž vykrystalizoval
klid světa
A tvé srdce může pokračovat v šíleném cvalu...
Nikdo ho neslyší
než tví bratři a sestry v boji
kteří váží svoji bídu
při této prvomájové snídani
Druhá přítomnost
Já anděl zlověstnosti
zavěšený na záclonách jejího pokoje
mám na mušce její oči vyplašené motýly
jež se náhle stáhnou do důlků
a zmizí pod hladinou světelné kaluže lustru
Dotkla jsem se jí!
Linie se hroutí
jak se hrnu vpřed - vládkyně prostoru
Okolní věci ji ohrožují
vzrušeně jí spílají
šavlemi míří na její spánky
Věci jež nedávno oprašovala
s neklidnou něhou
věci jež vědí že mají na kahánku
jí klnou:
- Vetřelkyně! Vtrhla jsi mezi nás násilím
- Ty nejsi odsud Vrať se kam patříš
Nemá ale kam a ví to
a přece se zvedá se a hledá cestu ven
Já anděl zlověstnosti
ji tlačím do kouta
obkličuji ji světelnou sítí
dříve než ji stáhnu do zlověstné tmy
Spouštím jí křídlo přes oči
jako pásku na oko odsouzence
Zavedu ji na svou pustou step
kde už nikdy nepochopí
smysl pracně biflovaných slov
Až jednoho rána probudí se neposkvrněná
na uzounké pelesti která ji dělí od života
Neposkvrněná
bezejmenná
jak květ utržený od stonku
jehož se zmocním já
Dýchajíc mými plícemi
můj vlastní vzduch
bude jí zvonit v hlavě
jako těm co ignorují časomíru
Stane se leknínem či lípou
nebo snad kopií mého sirnatého křídla?
Ať tak či onak nikdy se už v jejím vyvanulém rozumu
neobjeví známá souřadnice
z níž by mohla odvodit svůj původ
Jaká rozkoš... Ona vchází do mého šílenství
Ale co to... Raduji se předčasně
Vidím jak se jí na čelo vrací lesk
a její krok je pevný jako býval
Vymyká se mi
Znovu obsazuje svoje území
Já anděl zlověstnosti se zchátralými křídly
se rozplývám jak dým
Avšak...
nevěřte
že se jí vzdávám
Nikdy nezemřeš úplně
Marcelu Christiaensovi
Milovaní zemřelí odejdou
s kousky našeho života
A tak zanesou do svého hrobu
rozpustí ve vlastním popelu
zlomky všeho čím jsme byli čím jsme žili
Nakloníme se nad zem jež je pohltila
a pohlédneme do jedné z našich tváří
kterou nám vyrvali
v posledním vzepětí své lásky
Milovaní zemřelí nezemřeli opuštěni
umíráme s nimi zatlačujíce jejich víčka
a s každou znovuvyplavenou vzpomínkou
s nimi umíráme nekonečně zvolna
až i nás neodvolatelně zhltne smrt
Milovaní zemřelí znají kouzlit:
slova jež zapsali na stránky našich životů
promluví jejich hlasem
jako by stáli vedle nás
v noci jejich oči hledají oči naše
aby do nich vložili nevinné slzy
a jejich rty líbají naše čela
přes okoralou kůži let
Uniknou nicotě dokážou podvést čas
čas který nikdy docela nezhasne lampičku
ozařující masku jejich loučení
Milovaní zemřelí se vyznají v kouzlech
A právě tak projde mým jarem létem podzimem i zimou
ten který si vzal notný podíl mého života
projde aby žil i po své smrti
po všechny zbylé dny kdy uslyší můj tep
Žili jsme
Marcelu Christiaensovi
Polykali jsme svůj chléb
a zhášeli noční lampičku
v totožných hodinách
Naše ruce se potkávaly
na žerdi rudého praporu
každého prvního máje
Všude klíčí lásky
všude zrají
aby opadaly jako shnilé ovoce
Však ty které se probudily
v teplé prsti davu který za pochodu zpívá
zůstanou v srdci rudé
jak hvězdička v knoflíkové dírce
Od těch dob kdy bratři na jeden den zběhli
se my každého jara
díváme na probuzené vlčí máky
šumící na polích Historie
hledíme na leknín
rozevírající svou vítězící čistotu
na nečisté hladině jezera
a na hory kladoucí svou věčnou otázku
tragicky pyšnou
vysoko nad turisty
kteří fotografují
Na společné přímočaré cestě
jsme zas a zas kladli tutéž otázku
a jedinou útěchou nám bylo
chvění proudící našimi zaklesnutými prsty
Dnes se podobáme dvěma břečťanům
jež se živí z jediného kořene
Už víme že odpověď se skrývá v onom zázraku
a že nemá smysl hledat něco jiného
než nevyčerpatelnou sílu
která proudí zemí
od jednoho pólu k druhému
Strana ve stínu
Nicole Cabesové
Proběhla jsem dráhu plnou dobrodružství
mezi kamením a nenávistným hložím
Zuřící pruty šlehaly mé boky
za cvalu splašených koní
kameny semlely mé myšlenky
Lásky a zášti
se pod mou kůží
vzájemně bily na padrť
Jsem u konce leč nevím čeho
Možná jednoho čekání
Možná jednoho principu
který mi praví: Žij protože ti byl dán den
Jsem u konce leč nevím čeho
Sinalý obzor na mě číhá
aby mne rozdrtil
jediným úderem
Můj smutek je vetkaný do husté opony
Kéž se rozhrne a otevře se propast
Nebo ať se zavře a vyklene můj hrob
a navždy zmrazí na mých rtech
poslední slovo
Co to bude za slovo? "Trápení"?"Konečně"?
Kéž prázdnota vytryskne mi z oka zbaveného kůže
konečně ztratím budoucnost i minulost
Zhltni tělo třeba násilím ty nekonečná nicoto
ať nezůstane ani prášek
z tohoto břicha neplodného a opuštěného
ať nezůstane ani popel
z tohoto srdce žhavého jako železo
Strav tvar těch rukou i jejich křehkost
Nech rozplynout to čelo které líbala leda hořkost
Pohlť tu celou lidskou věc
do které se na čas nastěhovala duše
aby si zahrála v komedii lži
kterou lidé hrají čekajíce na smrt
Ó ta ironie! Neslouží duše
jen k trápení za nesplněná přání
jen k nekončícím pochybám?
Není jiné drama k sehrání
pod pozemskou kupolí
než jen výsměch síly slabosti?
Do jakého života jsem narozena
když mohu přežít leda rozdáváním ran?
Ach kéž se mohu volně nadechnout
čistého vzduchu jenž potěší mé plíce!
Vyjít ze sebe
jako když dým uniká z krbu
a vypaří se do nebe které ho vítá
Odejít...
jako se list vytrhne stromu
aby umřel
pod chodidlem bezstarostné nohy
Spadnout... spadnout... někde v závrati
dosud nezřetelné opilosti
Ach vzpomínky! Nepřivolávejte moje mladá léta
zpěněných příslibů
rána kdy má svěží odpočatá ňadra triumfovala
nepřipomínejte mé vlasy rozčechrané
jeho lascivníma rukama
nepřipomínejte moje břicho přitahované k jeho lačnému pohlaví
ani extázi rozevírající má ústa ozářená zuby
Nakonec to nebyl
než omyl na cestě
šílené iluze
Opravdové byly
jen mé pěsti vracející moje vzlyky do hrdla
jen mé sepjaté ruce na vzlykající hrudi
jen mé slzy spalující víčka
jen má modrá kolena omlácená o zem
jako kdyby měly pykat
za moji nevinnost v tom pandémoniu
Měla jsem tuto nevinnost to je pravda
nevyžadovat jen slunce
a laskavost věčného pohlazení
Měla jsem tu nevinnost
nabídnout se dni
každou rozechvělou buňkou
Přijď tedy ty
vytrhnout mě z hrobu kam se nakláním
Přijď smýt krev z mých stále čerstvých ran
přijď se svým hlubokým pohledem
mě znovu oživit
S tvým hlubokým pohledem
který zahání smrt a rozvíjí květ hlohu
přijď přeleštit mé čelo
Nech padnout svůj paprsek do mých vyhaslých očí
přijď přemodelovat mé tělo jež se samo ničí
přijď přešít moji duši
Vezmi si mne až na dřeň
v níž klíčí beznaděj
Vdechni do svého polibku
chuť jež osladí mé hořké ovoce
Vrhnu se ti vstříc
s vášní moře
vyzdvihující vlny
s křídlem ptáka
jež se krásně teplé zavírá nad vlastním hnízdem
Došla jsem na konec Nevím čeho
Černé víko na mne sklouzává
aby zdusilo poslední záchvěv srdce
Buď zticha srdce!
Je vepsáno v blátivé cestě života
že nemáš mířit k vrcholům
kde tě čeká osud smrti mrazem
Buď zticha!
Neboť se neumíš rozhodnout
zda žít
zda umřít
A nech vejít stín
který se mne zmocní
kdykoli se mu zachce
Ráj
V mé zarostlé zahradě
se hrnu vpřed se zahradnickým nožem
a v mučivém tichu
způsobuji krvácení
fialových a rudých květů
jež mi zatajují svoje jméno
Jaká spoušť! A proč?
Vždyť jsem chtěla jenom zjistit
z jaké podstaty jsou zrozeny
jaké pochyby je rozechvívají
za svítání na nebi
nebo v jeho temnotách
A přitom zpod kamenů vylézají
chlupatí pavouci
spěchající předurčenou cestou
na osudový souboj
Svět vášní pode mnou pulsuje
Proč?
Vždyť jsem chtěla jenom vědět
kolik radosti obsahuje bolest
a kolik bolesti radost
když si odřu prsty
při trhání plané růže
Jsem tak křehká
sám vítr mě může zlomit
jak létem spálenou větev
Jak létem spálená větev
mohu spadnout mezi chlupaté pavouky
kteří míří předurčenou cestou
k mému středu explodujícímu do odvážných proč
Mohu se rozlít do fialových a rudých skvrn
a krvácet jejich krví
když se můj osud vynoří
z vlnění probuzeného hada
Událost
Může se stát že jednoho večera
se náhle zvedne z křesla
otupělý
jako by byl usnul aniž tomu chtěl
aby se podívá kolik je hodin
a vyděsí ho ten dlouhý spánek během kterého nežil
zatímco se země vytrvale točila bez něj
Může se stát že bezhlavě
poběží pro sekeru
a rozetne vedví hlavu zpěváka
který na něj z televizi mečel
že svět je přece tak báječný
Může se stát že ohromeně stane
před tou bednou vykuchanou
a náhle němou
že hluboké ticho které z ní zeje
dodá jeho srdci impuls
jejž nelze potlačit
a on hodí za hlavu pantofle
jako by se zříkal
vlastní minulosti lehčí nežli pírko
Může se stát že roztrhne svůj župan
jako se trhá vypůjčená kutna
která vám vnutila jinou hlavu nežli tu vaši
a že zkusí nahmatat svou bradu a svou hruď
aby se ujistil
že jsou dosud z masa a kostí
a dosud živé
Může se stát že vdechne dech
zapomenutý
ach tak dlouho už
že vypne prsa jako sportovec
obuje si těžké boty co zpevňují krok
a oblékne vestu z hrubé látky
kapsy plné hříchů mládí
Může se stát že vyjde na ulici
kde pod bledými světly neonů
zdvihne oči k neproniknutelným hvězdám
a položí jim otázku po vlastním osudu
televizí uniformovaným oknům navzdory
Může se stát že začne nenávidět ty náhradní stíny
jež se zlehka natřásají před mámivými monitory
že pozná sebe sama v jednom z nich
a mrští kámen do okna
aby se mu pomstil za falešného dvojníka
Může se stát že hodí druhý kámen
vzápětí další a potom ještě jeden
a že noc se rozrachotí bombardovanými okny
Může se stát že poběží až doprostřed města
až pod štít domu chránícího otce města
kteří mistrují dny dnešní i dny budoucí
spokojeně přibírajíce na váze
a
jako Samson
zboří pilíře chrámu
který je rozdrtí
v záchvatu nejvyšší zuřivosti
Může se stát že se noc zděsí tohoto nevypočitatelného muže
že zavyjí sirény a zvony spustí poplach
že zaduní štíty vojáků povolaných
chránit spánek dobytka
jakož i životy matek
Může se stát že dodržujíce bontón
za rachotu okovaných bot a železa
rozjedou se velké manévry
zatímco on si začne stavět barikádu
Může se stát že zapálí všechny své sirky
a že v žáru ohně
nablýskaná ocel městských strážců pořádku
se roztaví na jejich tělech a sežehne je
při výkonu jejich posvátného úkolu
Může se stát že se vztyčí
jako přízrak
nad troskami jistého království
děsivý
gigantický
patetický
a dá se do hovoru s hlasy předků jejichž hroby
se otevřely
této kouzelné noci
Může se stát že se objeví
jako prorok
bůh
člověk
který přeťal svá pouta a který za noci
kráčeje opuštěn a bez okovů
pocítil v sobě titánskou sílu
a sám sebe zapálil
opojen vlastní svobodou
Může se stát že ještě zářící
ve výhních které hasnou
se začne podobat nepřiznané touze těch
co se seběhli
s němou otázkou na hrůzou třesoucích se rtech
Může se stát že zmizí
rudý bod na obloze
a že se všechny oči upřou k neproniknutelným hvězdám
jako by se jeho prorocká korouhev
měla rozvinout
v nejvýše ležících sférách
Rudé slunce
Možná je opouštějí navždy
svou matku ženu dítě...
Možná ho opouštějí navždy
dřevěný stůl co uchovává vůni
jejich sedřených rukou...
a slaměnou matraci ještě s důlky
po snech které snili
aby zahnali hlad
Protože kukuřice cukr obilí
je stojí tolik slz
protože jejich pot neuživí nemocného ani starého
jdou s puškou namířenou
proti Národní gardě
aniž se ptají jestli ještě spatří rdít se
kohoutí hřebínek příštího rána
Kruhy pod očima žen zrychlily pubertu dítěte
už hovoří jak dospělý muž:
Chci - říká - spálit brlohy
a zbudovat okna skrze něž slunce dopadne
až do misky medu co probouzí zdravou chuť k jídlu
A otcové pochodují
s puškami namířenými proti Národní gardě
jednu ruku nelítostnou jako tygří tlapa
druhou jemnou jako rouno beránka
V mezeře mezi oběma tábory oči mučených bratrů
se otvírají dokořán a v nich hořící znamení
zahání strach a do široka rozepíná hrudník
Plameny brázdí vzduch
krev věnčí gloriolou jejich čelo
roztříštěné o kámen dnes v poledne
Tak se prokousávají k budoucnosti
sráženi k zemi
Tak si vybojují právo opřít se lokty o okno
které se otevírá na kvetoucí ibišek
Vzduch dosud vibrující bouřlivými nadějemi
donese jejich poslední vzdech až ke rtům milovaných žen:
- Ať tvoje ústa nezhořknou až do nich vklouzne moje sbohem
Miluj mě všude kde se moje srdce dá jen vytušit
v mém děcku které pláče zatímco svírá pěsti
v mém bratrovi který sečítá náboje na zítřek
Miluj mě v zemi kde na mě čekají předkové
kteří nedojdou klidu dokud nezačnem vládnout my
Má lásko umírám uprostřed horečnatých much
jež svou černí korunují naše slunce
A Národní garda zas drze přebírá stráž
Generál nastavuje k políbení železnou ruku
vlastníkovi půdy který znovu ožívá
- Communismo no!
- Communismo no!
- Communismo no!
A přesto se mu zdá
- když pohledí pod své naleštěné boty -
že se koberec otřásá
Paměť světa
Dnes večer na mne doléhá paměť světa,
bídná historie skoků a klopýtání
protože meč zatím vždycky přemohl odpor;
jitřenka zrůžoví jen krví, která ji zaplavuje,
prapory rozervanými sotva byly pozvednuty.
Doléhají na mne jména padlých hvězd:
Valles, Louise, Jaures, Liebknecht a Roza;
a na jiném nebi s přeraženýma rukama
Jara opouštějící za smutného větru
svou lásku, vzpouru, ozvěnu vlastního hlasu.
Musíme přece milovat abychom vyzpívali vzdor.
Milovat pole i toho, kdo je zalévá,
milovat ramena klesající pod nákladem
i lásku, co večer potěší
dvě těla lámaná ve společné zkoušce.
Ta jména se vracejí z druhé strany hrobů,
a rozžhavují do ruda popel minulosti;
bílé oblázky rozhozené v hloubi lesa,
jména, co tiše bojují se zapomněním a lží,
a šeptají, že největší neštěstí je vzdát se zlovůli osudu.
Musíme přece milovat abychom vyzpívali vzdor.
Milovat mízu co stoupá od kořenů,
i lidi opírající se v poledne lokty o bar,
i kamenné oblouky, jež ony ruce vztyčily
nad snivými řekami tekoucími uprostřed měst.
Dnes večer na mne doléhá paměť světa,
Je to pěst sevřená na nestárnoucí jizvě.
V prostoru, v němž vteřiny ztrácejí svůj tvar,
zemi rotující mezi žhoucími kometami
žádám: Vydej své poselství!
Nářek vězně
Vy bezesné dny a noci co svíráte má víčka
v cele kde mě pohřbívají zaživa,
miloval jsem vás dokud jsem žil na svobodě
a miluji vás touže silou, která usiluje
prorazit zeď a znovu vyjít na ulici,
opít se zvuky vířícího davu.
Jak je asi venku? Co stromy? Už raší?
Čas leží jako rakev na spoutaném těle.
Náš svět přece začínal rájem,
odkud se tedy berou slzy a křik?
Řídnou mi vlasy, jsem čím dál prázdnější,
vzpomínky mřou, rozum mě opouští.
Až jednou vyjdu, sotva najdu v hlavě
jména mučitelů co mě věznili.
Ach, spatřit zase horu, studnu, pramen!
Nebo aspoň lístek spadlý na pěšinu!
Jak je asi venku? Co stromy? Už raší?
Čas leží jako rakev na spoutaném těle.
Náš svět přece začínal rájem,
odkud se tedy berou slzy a křik?
Pro všechno na světě - pohlazení, polibek!
Jsem pouhá samota zavřená v samotě,
na kříži čtyř stěn. Říkám sbohem
naději i touze. Říkám sbohem
své lidské podobě. Stín, v který se měním,
už nedosní se dne, co teprve přijde.
Jak je asi venku? Co stromy? Už raší?
Čas leží jako rakev na spoutaném těle.
Náš svět přece začínal rájem,
odkud se tedy berou slzy a křik?
Přeložil KAREL SÝS
Autor: Karel Sýs, Barbara Y. Flamandová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)