Pane Jane Sterne - děkuji
Čtu. Jednou, podruhé a znovu »Kytici pro pana obrlajtnanta« (Obrys-Kmen č. 13/2004). Obsah textu, formulace myšlenek vyvolávají dávnou ozvěnu. Ty řádky ve mně vyvolávají vzpomínky na tátu. Narodil se 1. 5. 1881, zemřel v r. 1956. K narození mu prvního května hrála vesele kutálka, ale celý život měl neveselý, těžký. Téměř se nedokázal smát. Měl rád svou práci - dřevo - byl truhlář.
Po celou 1. světovou válku prožil jako voják technického pluku. I přes výstrahu trestu smrti miniaturním rukopisem - inkoustovou tužtičkou zaznamenával do malého čtverečkového notýsku denní události, fasunk, příkazy dne. Své zážitky pak oživoval v našich rozhovorech. Znám je ale i z pohlednic posílaných z válečných míst rodině, i z přepisování jeho válečných poznámek. Po skončení války jeho ruční výrobu strojní připravila o truhlářskou živnost. Kolem třicátých let přišla krize, nezaměstnanost a stěhování za větší příležitost k práci - do Prahy.
Když jsem četla v Obrysu úvahu Jana Sterna, jako kouzlem se mi odněkud z hloubi ozval tátův hlas: »Hano, to si přečti. Tohle je kniha všech knih. Neznám nic lepšího. Ten Hašek - to je hlavička.«
Osudy dobrého vojáka Švejka se staly otcovou biblí. Táta byl bezvěrec, sociální demokrat, chodil na nuselský plácek poslouchat Klementa Gottwalda... Švejk byl u něho, jak říkal, »revoluční kniha«, jemu tak blízká, snad proto, že sám prošel válkou? Tehdy jsem ho ještě nechápala.
Je až neuvěřitelné, že představu dávných prožitků mohou vyvolat stejně formulované myšlenky, fakta Jana Sterna dnes téměř shodná s těmi otcovými před mnoha lety. Táta, který se pro starosti téměř neuměl smát, vysedával nad Švejkem a nakažlivě se smál, ale nejen hlavou. Smích otřásal celým tělem a téměř vždy následovaly obdivné poznámky k dílu.
Byl pracovitý, nepil, nekouřil - obdivoval přírodu... Ve chvílích oddechu rád četl cestopisy, životopisy, anebo prstem cestoval po mapách v atlasu... Ještě jedna vzpomínka se mi vnucuje. Z mých vánočních dárků si cenil Olbrachtovu Annu proletářku. Tehdy jsem ho poprvé slyšela oslovit matku místo »mámo« zdrobnělým: »Aničko, pojď si poslechnout. Takhle to bylo...« Táta listoval, předčítal a doplňoval svými zážitky z doby Olbrachtem zachycené. Slyším ho dál vyprávět, jak když se on a ona rozhodli, že se vezmou, tak aby matce, katoličce vyhověl, on bezvěrec, měli svatbu v kostele. Před obřadem si dal pro kuráž (nezvyklý pít) »nutného frťana« a z kostela vyšli manželé - táta ruce nahoře, halasně pějící: Sláva, sláva srdce zaplesá, když na nebi spatřím modrá nebesa.
Zdánlivě odbočují od úvahy Jana Sterna - nelze zapomenout, nehledě na dobu - ani na Haška, Olbrachta, Kaplického, Medka. Nelze mlčet. Dotýká se otázek, které i mne bolí, období po roce 1989, výplody těch skleníkových pražských komentátorů, jejich přesvědčování, lží, informací... Koho máme v parlamentu? Pravdu má, že »máme neuvěřitelný sklon naočkovaný do nás modernou podceňovat sílu kontinuity, kontextu, tradice, pozadí.«
Kdosi moudrý kdysi řekl: Kdo nezná svou minulost, nemůže stavět budoucnost. Kolik mocných, vlivných osobností si tuhle pravdu dnes neuvědomuje, nepřipouští, nebo ji nechce vzít na vědomí. Kdysi, v mém mladém věku, jsme pracovali pod heslem Klementa Gottwalda: Buduj vlast - posílíš mír (ochotně, nezištně). Práce se dařila a díla se značkou kvality ČSR znal celý svět.
Chtěla bych se dožít (což se mi nesplní) toho, aby mladí mohli prožít ten krásný čas budování klidného, mírového života s písněmi a v radosti.
HANA KOŘÍNKOVÁ, Praha 4
Autor: Hana Kořínková
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)