MIROSLAV FLORIAN
Hvězdnatá noc
Vrcholky cítí všechnu bolest stromu,
vrcholky cítí těžkou touhu stromu-
A člověk na mžik hlavu zaklání,
aby uviděl tam dole na nebi
své mocné, propletené kořání.
Rod
Ženo,
z klína ti roste pšenice,
půjdu a napeču z tebe chleba.
Celou tě snědí
vnuci a pravnuci a ještě nezrozená města,
drobinky dostane oheň.
Smluvená znamení
Tvá ruka – vojsko
s pěti praporečníky.
Přijď na pomoc,
vojsko s pěti praporečníky!
Mlsně
kinžálem racků pošvihávají
vody,
než zaútočí.
Zem v starých zákopech si šeptá.
Polož se u mých rtů,
vojsko s pěti praporečníky!
A potom na mé oči.
***
Neumím tě mít rád,
už se to nenaučím.
Všechno, všechno mi darovalas,
a já tě mučím.
Neumím tě mít rád,
můj živote, můj palčivý stíne,
a všechno, všechno jsem ti dal,
tak jako žádné jiné.
Má jediná,
neumíš mě mít ráda.
Po dunách dnů naše krev letí
jak marná kavalkáda.
Milostný dopis
Napsal jsem prstem na nebe,
napsal jsem v polospánku
tvé jméno
přes celou stránku.
Namaloval jsem květinu
přes všechny letecké linky –
snad nezmrzne v těch pustinách,
dýchám jí na kořínky.
A postskriptum, to přečte ti
drozd, zjihlá okarína,
hned zrána hlavu zakloní,
jako by upil vína.
O posledních věcech
Když láska umírá,
je nejsilnější,
rozvine se jak infantérie
při marné zteči.
Když láska umírá,
svět se boří
a duje vítr, ten popálený vítr
z Tichomoří.
Když láska umírá,
drtí jak Golem.
A potom zadrhne o pavučinu,
o neviditelné sbohem.
Když láska umírá,
ty myslíš, že se vzdává?
Budem u ní bdít a budem za ni dýchat,
i když už nepoznává.
Kdekoliv pohladím zemi
Maminko moje, tak dlouho
jsem nedostal od tebe řádku,
tak dlouho neuslyšel jsem
tvůj pozdrav ve sluchátku:
jak žiješ – na druhém břehu?
Dál na mne myslíš, to vím,
nic ti teď nemohu zapřít,
nic ti teď nezamlčím.
Nedbám na dávné tvé rady,
na sladce pršící hrách –
i v spánku marně se zmítám,
zas a zas na lopatkách.
Pomoz mi, odpusť mé viny
a zbav mě přízraků zlých.
K tobě se, maminko, modlím,
ty, jež jsi na nebesích,
ty, jež jsi v trávě a štěrku
všech našich vezdejších cest.
Kdekoliv pohladím zemi,
tak si tě nemohu splést.
Dejte mi…
Dejte mi poslední a padající lístek,
to rozdělovací znaménko,
a já vám přečtu:
Strom je zelený.
Dejte mi sazi,
vdovu po ohni,
a já se zeptám: Kdeže strojí
bílou nevěstu?
Dejte mi slzu,
a já spočítám,
kolik per má husa letící –
a každé pro básníka.
Zimní ovoce
Loučí se vznešená hejna –
echo
ticha, jež se opřelo o hory.
Zčeřená zem se vlévá do slunce.
Slastně
se protahují umilované váhy.
Řadí se léto k létu:
na lískách
nádherné a tvrdé zimní ovoce.
Sladký život
Která je moje,
která z dívek nezapsaných v matrice,
z dívek v šátku
okvětních plátků?
Která je moje,
která z těch letušek
sklánějících se nad anděly,
jimž roznášejí mléčné karamely?
Bože můj,
snad ji nepropasu,
už jsem si nařídil hodinky
podle nebeského času.
Ať nezabloudí k nám
v bořícím se baroku bouře.
Spořádaný člověk má někoho mít,
až umře.
Žíhaná kytice
Neposílej ke mně
čtverhranný vítr
a beránka z těsta plného hrozinek
plného mumií
A vyhoď ten džbán
s mrtvou vodou
tu četu žoldnéřů
rozvalenou kolem ohnišť
Nedávej mi pořád znát
že jsem tvůj zajatec
Nepřestal jsem být
vysokým důstojníkem
divokých lesních včelstev
Černý med
Vybíral jsem celé plástve
celé plástve černého medu
až zalesklo se jen tvé nahé bělmo
Zabral jsem mírné končiny tvé
v čele armády deště
a zbořil vysoký tvůj účes
I stračí hnízda jsem prohledal
a zlaté plíšky
vyzváněly mi na podpatcích
Obchvácený a ztracen
kam uprchnout mám před tvou sladkou pomstou
Kam před tvou pyšnou milostí
Ptáci
Uměl jsem jedním tahem
tvoje ruce –
holubici, zobající na psacím stroji.
Taky jsem uměl prudkým stínem
hněvivou labuť,
tvoje obočí.
A plameňáka, plameňáka
poslepu.
Celou si tě zkouším
až teď,
kdy vyhlížím tě na prázdném nebi.
Medikamenty
Vzal jsem si prášky na bolení hlavy
- a hlava třeští dál.
Vzal jsem si prášky na bušení srdce
- a srdce buší dál.
Nepomůže už nitroglycerin,
Ha“ndel a veronal.
Bez tvé lásky k ničemu mi není
spánek ani bdění,
sůl, radost ani žal.
V polích
Kapku za kapkou krve
při každém verši ztrácet,
co si přát víc,
na vlně lánů zlatobrvé
v poledne vykrvácet
a nebýt nic,
nežli jen slunce a vánek
na křídlech ptáků,
abyste si mě cestou natrhali
jak kytku vlčího máku.
Klekání
Ty
tichem rozšumělý,
slyším tvé stavy tkající křídlo lyšaje,
tvé polibky, jimiž vyprovázíš první zelené jehnědy:
neponižuješ se zázraky a tak usilovně
se před námi zapíráš, až je z toho hvězdná mlhovina –
zvonům to jde,
ale chudobka se červená, když tě má oslovit,
tak jako tahle modlitba, která neprosí o nic.
Lípy
Přejte už, přejte téhle zemi klid,
aby jí všechno nepadalo z ruky,
mžením a hřměním aby mohla křtít,
a dole v studnách zelenavý třpyt
a horký vzduch nad bílou tavbou žit
aby se chvěl
o nás a naše vnuky.
Přejte teď, přejte téhle zemi klid.
Vítr se zde jen kvapně utáboří,
jiřička uletí jí za pohoří,
i její zvony táhnou do Říma…
Ale můj otec tu zem objímá.
Když si ji trochu schumlá pod hlavou,
voní to rmenem nebo otavou.
A bez konce
jak na Veliký pátek
poklady vystupují z hlubiny -
každý den slavím steré jmeniny,
každý den slavím narozeniny
květiny a železa, stařičkých pařezů,
halekaje do jejich naslouchátek…
Přejte klid lupení, přejte jej nepokoji,
jenž pobízí rafije na orloji,
říčkám, které tak často uřeknou se
a je z toho kachna nebo zlaté house,
babočce
modlící se na kalině,
přejte je, přejte naší domovině,
ať neklid náš, to věčné jarní tání
ji otvírá jak vytoužené psaní –
a třeba plné pravopisných chyb.
Po chodnících,
v nichž shlukují se lomy,
nebrána kameloty na vědomí
sune se tichá demonstrace lip.
Autor: MIROSLAV FLORIAN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)