Jedna z šestaosmdesáti básní sbírky POSLEDNÍ SOUSTO (Brno 2011 podle titulního listu, v tiráži 2010; autor si sbírku typograficky upravil, vytiskl a knihařsky zpracoval tak, že působí jako z velkého renomovaného nakladatelství) začíná veršem známé Trojanovy písničky s Werichovým textem: Kdybych já uměl psát básně - a pokračuje po už sám: „co vyjádří mé city jasně, přesně, / já bych psal o tobě vroucí vyznání, / které tě po těle pohladí, nezraní...“ Už ty tři verše napovídají, co sbírka průkazně dokládá, že Bohumír Pospíšil básně psát umí, přesněji řečeno: i když tu a tam mu některý verš zakulhá, má určitě nezpochybnitelný dar vidět, myslit, cítit a psát jako poeta natus – básník rozený, nikoli víceméně naučený psát verše.
Ta písnička, od jejíhož prvního verše se citovaný Pospíšilův sonet odpichuje, pokračuje: „kdybych se rýmů nebál“. Právě rýmů se Pospíšil nejen nebojí, ale přímo jimi čaruje. Ač věkem už vrstevník těch, jimž slovník zamrzl před půl stoletím, rýmuje bývalí milenci:na té samé frekvenci. Ač zážitkově jeho poezie čerpá ze tří studní na Moravě, z rodného Hulína, Brna studií i povolání a z prázdninové Vysočiny, v básni Ty jsi mé štěstí navždycky, si dopřeje celý vodopád tzv. exotických rýmů: Vždyť my život prožili jsme klidný:nebyli jsme v Římě ani v Sydney; nám už dneska vskutku nevadí:že nebyli jsme v pouštích Nevady; my netoužili nikdy býti v Osace:nám stačil starý pařez v pasece. Ač si myslí, že jeho verše jsou „nedomrlé“ a „draze přijdou“ mu, v jejich rýmech to naopak jiskří životem: Vidím, jak se kulí v prachu ulicí:střílí po mně svoji těžkou munici...; nebo: a vítr roznáší má slova něžná:tady máš další, utíkej, běž, na!
Čtenář tohoto laudatia si povšiml, že autorovo umění rýmovat nedokládám jednotlivými rýmovými slovy, ale celými verši, protože Bohumír Pospíšil naštěstí ví (a podle toho píše), co stále nechce vědět setrvačná poetika, že totiž umění rýmu netkví v objevu dosud rýmem nekonfrontovaných slov, ale v souzvuku celých rýmujících se veršů, v nečekaném souznění třeba velmi vzdálených světů. Přitom si Pospíšil s velkou invencí hraje i přímo s rýmujícími se slovy, jeho rýmová echa budou jistě ozdobou nejedné příručky poetiky.
Nerad bych vzbudil zdání, že Pospíšilova básnická invence tkví jen a hlavně v umění „jak“, zatímco jeho svěží „jak“ se neblýská na úkor „co“; nezaclání významové poslání básní i celku. V recenzi se nelze než omezit na dva příklady lidsky závažného poselství poezie Bohumíra Pospíšila. Napřed báseň málo slibného názvu Měsíček, v níž zazní hned dvě rýmová echa:
„Ten měsíc obíhá kolem země naší, / už dlouho, určitě však miliardy let, / on nevyletěl si sem jen tak na výlet, / on tmu pozemských nocí trochu plaší. // On krouží kolem země do zlbnutí, / jej snad k tomu vskutku někdo nutí, / a nevzdálí se, ani o metr se nepřiblíží, / dávám se naň u tramvaje na refýži, // přitom rozum poslušnost mi vypoví, / v tu chvíli zavoní mi lístek lipový, / copak je to možné, takováto hmota / řítí se vesmírem, furt se tady motá, // a já nevím, kam se zítra podějem, / ať jsem milencem anebo zlodějem / ten měsíc je tak přesně na míru / a já jsem ztracen v nekonečném vesmíru.“
Tento básnický přídavek k Písním kosmickým, vytrysklý z velmi hlubokého zážitku dneška a napsaný jazykem začátku třetího milénia, sám stačí zajistit svému autorovi význačné místo v dnešní poezii. A druhá báseň, verše z jiného soudku, které zde ocituju zpaměti, jak se mi možná nepřesně vryly do mysli, také svědčí o básnické odvaze a suverenitě Bohumíra Pospíšila; je to Koupaliště v Hulíně:
„A tak se ptám, kde jsou ty kabinky, / co vroubily naše dětské koupaliště? / Uvidím zas tělíčko milované Sabinky, / až se sem zajdu okoupat příště? // A budou tam ještě ty vyvrtané dírky, / co je maskovaly suky, kolíky a sirky, / pro zvědavé oči, co kochaly se krásou / a na tělech mladých krasavic se pasou, // na tělech, která ještě nemyslí na milence, / jak záviděl jsem Miladě i Lence / a pásl se na panenském těle očima, / které takovou krásu pije a pojímá. // Ale už mám obavy, že nic neuvidím, / z mládí už zbyl jen nadýchaný dým, / však tyhle vzpomínky přece jen zůstanou / jak prázdninové jasné nebe nad Hanou.“
Rozverně nostalgické Koupaliště v Hulíně se rýmuje s dnes už slavnými snímky Miroslava Tichého z koupaliště kyjovského, ale jistě není jimi inspirováno. Jako vše u Pospíšila, vzešlo z přetlaku jeho přesné básnické paměti. „Básně ze mne prýští ze všech stran,“ čte se v básni Vůně června v Brně. Kéž najdou velkorysého nakladatele. Ten na nich neprodělá.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)