K 100. výročí narození A. M. Píši

   Chceme-li seriózně hodnotit současnou i minulou uměleckou tvorbu v dnešní chaotické době, v níž i v duchovní oblasti vládne často zmatek způsobený stereotypně uplatňovanými zásadami trhu a ideologickou podjatostí, nestačí k tomu povrchní dojmologie, jak toho jsme mnohdy svědky, ale je nezbytné vnímavé zkoumání opřené o fundované teoretické a historické poznatky. Takové hodnocení bylo vlastní mnohým uměleckým kritikům a uměnovědcům bližší i vzdálenější minulosti. Jednou takovou osobností byl i Antonín Matěj Píša.
   Narodil se 10. května 1902 v jihočeské Volyni, v Písku vystudoval gymnázium a na pražské filozofické fakultě bohemistiku a germanistiku. Už za gymnaziálních studií uplatňoval svůj literární talent, který rostl s jeho zájmy a úkoly, jimiž byl pověřován. Jako blízký přítel Jiřího Wolkra oddal se programu proletářské poezie, který prosazoval teoreticky a naplňoval i vlastní básnickou činností. Již v době univerzitních studií se věnoval pilně literárněkritické činnosti. Udivuje, s jakou vyzrálostí devatenáctiletý student ve stati Básník a doba formuloval podstatu uměleckého díla: "Každé dílo umělecké vydává svědectví o společenském půdorysu a duchovním ovzduší své doby právě tak jako o senzibilitě a temperamentu svého autora, a nemůže být jinak, když básník je stejně děckem své doby jako jejím spolutvůrcem. A kde obě tyto složky, totiž tvůrčí jedinečnost a vztah k době, dojdou náležitého poměru, nevypočitatelného, postižitelného toliko intuitivně, tam vzniká dílo, které doba nepohltí, jež bude žít a svědčit o ní ještě dlouho po jejím skonu."
   Tento obecně platný postulát aktivního uměleckého snažení a přístupu k jeho hodnocení uplatňoval Píša po celý život. Není proto divu, že tento princip sebekriticky uplatnil i k vlastní básnické tvorbě, kterou po vydání pěti básnických sbírek v polovině dvacátých let opustil. Byl si vědom její průměrnosti, určité dobové i náladové ohlasovosti, a nepřál si ani její další zveřejňování v souboru své celkové tvorby. Právem však uvedl Jaroslav Seifert krátce po Píšově smrti, že zesnulý "jako věrný druh českých básníků a zasvěceně zanícený jejich vykladač a kritik zůstal básníkem, i když verše přestal psát."
   A právě zanícená kritika, "patosem a inspirací" v šaldovském duchu, opřená o zevrubné společenské a uměnovědné poznatky, stejně jako jeho schopnost syntetizujících soudů obecného, portrétního a monografického charakteru a rozsáhlá činnost lektorská, je onou nepomíjivou hodnotou Píšova odkazu.
   Jako průbojný literární kritik se uplatňoval od počátku dvacátých let v mnoha listech a časopisech. Své úvahy soustředil tehdy v knihách Soudy, boje a výzvy (1922) a Směry a cíle (1927). Po složení doktorátu v r. 1927 se stal redaktorem kulturní rubriky sociálnědemokratického Práva lidu a po jeho zastavení redaktorem deníku Národní práce a nakladatelství téhož jména. V roce 1945 byl jednu sezónu dramaturgem činohry Národního divadla, poté redaktorem deníku Práce a znovu Práva lidu až do jeho zastavení v r. 1948. V složitém období padesátých let, kdy opustil publicistickou dráhu, pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Nejvýznamnější však byla jeho lektorská a editorská činnost v nakladatelství Československý spisovatel, kde redigoval mj. vydávání sebraných spisů Wolkrových, Seifertových, Olbrachtových a děl mnoha dalších českých autorů a doprovázel je zasvěcenými doslovy. Až do své smrti (26. 2. 1966) se spolupodílel na vydávání svých prací (Stopami poezie, Stopami prózy), které poté v ucelené řadě, pořádané jeho ženou, pokračovaly svazky Stopami dramatu a divadla, Dvacátá léta, Třicátá léta, K vývoji české lyriky a samostatnými svazkem Divadelní avantgarda.
   Páteří a svorníkem Píšova tvůrčího úsilí byla literární kritika. Vedle soustavné pozornosti, kterou věnoval nejvýznamnějším osobnostem soudobého českého básnictví a prózy, Wolkrovi, Horovi, Šrámkovi, Tomanovi, Seifertovi, Nezvalovi, Bieblovi, Halasovi, Holanovi, Hrubínovi, Olbrachtovi, Vančurovi, Majerové, oběma Čapkům, dovedl rozpoznat a s jasnozřivou předvídavostí charakterizovat na základě rozborů prvních děl talenty začínajících autorů, jako byli J. Glazarová, K. Konrád, J. Havlíček, J. Orten, J. Drda, V. Řezáč, J. Urbánková, K. Bednář, O. Mikulášek, J. Kainar.
   I když byl stoupencem a spolutvůrcem programu proletářské poezie vyrůstajícím pod vlivem Neumannovým a v těsném souznění s osobností Wolkrovou, jejímž byl i nejlepším vykladačem, dokázal se záhy ve své kritické činnosti oprostit od generačních a skupinových tendencí. Neskrýval své socialistické přesvědčení, ale dovedl ocenit tvorbu katolických autorů Demla, Durycha, Zahradníčka a přesně určit jejich přínos v mnohohlasu národní literatury.
   Nebyl ani nadšen pro poetismus a surrealismus, zprvu mu vadil senzualismus Fráni Šrámka, pragmatismus, minimalismus a sociální kvietismus Karla Čapka, oceňoval "jedinečné až marnotratné bohatství básnivosti" Nezvalovy, Šrámkův přínos "od bouřlivého jara, palného léta až k tichému a zářivému podzimu" a obdivoval Čapkův "duch světovosti, který vyrůstá z hlubin české duše a její tradice lidskosti, svobody a demokracie." Preferoval realistické umění, nechápal ho však ani monumentálně ani bezbřeze. Nevyhýbal se pojmu socialistický realismus, byl však vždy proti normativně strohému vymezování uměleckých směrů, škol a metod. V divadelní kritice, které se Píša věnoval tři desetiletí od poloviny dvacátých let, kdy na výzvu svého univerzitního učitele Otokara Fischera nastoupil jako divadelní referent v Právu lidu, aby ho nadlouho v této funkci zastoupil, nejdříve vycházel z jejího literárně orientovaného pojetí, jež dramatickému textu připisovalo vedoucí a určující úlohu. Měl však smysl pro divadelní specifičnost a fantazii a postupně hlouběji pronikal k specifičnosti herecké, režijní a scénografické práce. Zevrubně ocenil význam svého učitele O. Fischera jako dramatika, dramaturga a divadelního kritika. Ani v divadelní oblasti nebyl sluhou teoretické doktríny či estetické a ideologické předpojatosti. Byl vyznavačem formální kázně, dovedl však ocenit divadelní avantgardu dvacátých a třicátých let. Se zájmem sledoval Umělecké studio Vladimíra Gamzy, Frejkovo divadlo Dada i celou éru Osvobozeného divadla, jehož repertoár a umělecké ztvárnění výrazně oceňoval.Povzbudivě , ale i kriticky se vyjadřoval k experimentální tvorbě Déčka E. F. Buriana. Oceňoval jeho vklad v uvádění původních děl i oživování klasiky, odmítal však mrzačení klasického básníka v duchu bezduché efemérní módy, vulgarizace a banalizování.
   V oblasti tradičního divadla analyzoval zejména současnou českou dramatickou tvorbu K. Čapka, J. Hilberta, F. X. Šaldy, A. Dvořáka, F. Šrámka, V. Dyka, S. Loma, F. Langra a V. Nezvala. Divadelní představení chápal v souvislosti s dobou, životní užitečností a mravní působivostí. Zejména v období fašistického nástupu oceňoval široký společenský význam a apelativnost posledních her K.Čapka, satirických komedií V + W a inscenací E. F. Buriana. Přínosem životního úsilí A. M. Píši vedle již zmíněných tvůrčích aktivit a zevrubného zmapování českého literárního a divadelního vývoje od dvacátých do padesátých let 20. století jsou i další trvale podnětné zásady uměleckého hodnocení, jež kritik uplatňoval. Píša, který byl mimořádně pracovitý a vzdělaný, byl při své kritické náročnosti ochoten změnit svůj názor, a to nikoli z přizpůsobivosti, ale díky kvalitě dalšího hlubokého poznání. Při posuzování soudobé české umělecké tvorby přihlížel i k souvislostem evropským a světovým. Sledoval např. působení pražského německého divadla a při svých zahraničních cestách se zajímal o tamní kulturní aktivity. Uměleckou kritiku nechápal jako pouhé odbornictví, ale jako službu autorovi a publiku. Aniž by slevoval z náročnosti, dovedl se vcítit do subjektivity umělcovy i do potřeb uměleckého vývoje a požadavků veřejnosti.
   Byl přítelem básníků, zejména Wolkrovým a Seifertovým, to mu však nebránilo v kritické reflexi jejich díla. Ostrost jeho názorů nikdy nepřekročila hranici nepochopení či urážlivosti. Vnímavost, citlivost a múzičnost Píšova se projevila i v jazyce jeho kritik a literárněvědných prací. Usiloval o vyjadřovací pregnantnost, ale nebránil se nadsázce a metafoře, pokud si to charakter posuzovaného díla vyžadoval. Kvalitou své kritické, redakční a editorské práce byl dobrým pokračovatelem svých vzorů, F. X. Šaldy, S. K. Neumanna a O. Fischera i hodnotným partnerem svých generačních vrstevníků. Jeho odkaz je příkladem a vzorem pro dnešek i budoucnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]